Herectví Angely Lansburyové: Plynové lampy

Lidé si Angelu Lansburyovou budou pamatovat díky mnoha ikonickým rolím: v hollywoodských filmech, na divadelních prknech Broadwaye a samozřejmě jako chytrou a nenápadnou spisovatelku a amatérskou detektivku v televizním seriálu To je vražda, napsala. Málokdo si však vzpomene, že hrála také ve filmu, který se, v jistém smyslu bohužel, stal nadčasovým: Plynové lampy z roku 1944.

Ztvárnila v něm služebnou Nancy Oliverovou, která je svědkem toho, jak ďábelský Gregory v podání Charlese Boyera manipuluje s psychikou své důvěřivé a zbožňující ženy Pauly v podání Ingrid Bergmanové.

Mladá Paula se ve filmu odstěhuje se svým novomanželem do domu, kde za podivných okolností přišla o život její teta. Prvotní pohoda novomanželů začíná pomalu opadat, noc co noc slýchá Paula na půdě podivné zvuky. Mizí nejrůznější předměty a Gregory svou ženu obviňuje, že věci krade a schovává. Paula o sobě začíná čím dál více pochybovat.

Stejně všímavá a obratná jako postava spisovatelky v seriálu To je vražda, napsala, Lansburyová zaujala diváky v Plynových lampách svým pochybným flirtováním s „pánem“ domu. Její postoj k Paule následně přispívá k napětí v domě a k Paulině zhroucené psychice.

Manipulace všude kolem nás

Pojem gaslighting vznikl právě na základě příběhu z filmu Plynové lampy (v angličtině Gaslight), česky se dá nejlépe přeložit jako manipulace. Přesněji řečeno je to forma psychického týrání, při níž osoba nebo skupina osob vyvolává u člověka pochybnosti o vlastní příčetnosti, vzpomínkách nebo vnímání reality. Lidé, kteří gaslighting zažívají, se mohou cítit zmatení, úzkostní nebo jako by už nemohli věřit ani sami sobě. Gregory manipuloval v Plynových lampách svou manželkou tak, že ji systematicky přesvědčoval, že „ztrácí rozum i paměť a všechno to je jen v její hlavě“. Zní vám to povědomě?

Termín gaslighting se dnes často používá nejen k popisu myšlenkových her, díky nimž se film Plynové lampy stal klasikou, ale také jako způsob, jak zpochybnit něčí osobní přesvědčení.

Celoživotní práce psychoanalytičtky Robin Sternové, která film rozebrala pro Psychology Today, byla zasvěcena poznávání, zkoumání a pochopení této dynamiky. A dle ní to není nic pro slabé povahy. Přesto ji, byť v negativním slova smyslu, vždy fascinovala zdánlivě silná a sebevědomá žena, která se postupem času vzdává sebe sama kvůli překrucování reality manželem.

V roce 2007 po letech rozhovorů, výzkumu a praxe vydala knihu The Gaslight Effect, aby podrobně popsala varovné příznaky gaslightingu: jak vypadá a zní, jakými fázemi lidé procházejí při sestupu do duši ničícího vztahu a jak se z něj dostat. Jak s kolegy často říká o podobných výzvách: „Musíte to pojmenovat, abyste to zkrotili.“ Pojmenování dynamiky dle ní pomohlo lidem trpícím gaslight efektem pochopit, že nejsou blázni, paranoici nebo zapomnětlivci, ale že se dostali do pasti tance s mistrem manipulátorem, což často vede k tomu, že při něm ztratí sami sebe a svou realitu.

Sternovou napadlo, jestli Angela Lansburyová nevyužila zjevně silnou, byť hranou zkušenost z natáčení Plynových lamp i ve své další tvůrčí práci, třeba v seriálu To je vražda, napsala, kde lidé a věci často nebyli takoví, jak se na první pohled zdáli být. Nepřinesla si paní Lansburyová tuto citlivost k tématu i do své role ve filmu Manchurianský kandidát? (Ne, ten s Denzelem Washingtonem byl natočen o dvaačtyřicet let později) Věděla něco, co my ne?

Ať tak či onak, termín gaslighting se dnes často používá nejen k popisu myšlenkových her, díky nimž se film Plynové lampy stal klasikou, ale také jako způsob, jak zpochybnit něčí osobní přesvědčení. „Přestaň mě gaslightovat“, kdysi používané v obraně, se dnes (především v USA) používá útočně, aby si člověk nárokoval status oběti. Paradoxně právě to je ukázkovou formou manipulace.

Práce paní Lansburyové, ať už to zamýšlela nebo ne, pomohla mnohým identifikovat věci, nad kterými by se normálně nezamysleli. Inspirovala nás k tomu, abychom si kladli otázky, zpochybňovali, když někdo zpochybňuje nás, a řídili se svými instinkty.