Někdy je potřeba překonat generacemi přenášenou tradici ne kvůli pocitu rebelství, ale prostě proto, že naši předci žili dlouhé desítky až stovky let v klamu. Třeba takový mýtus nepřerušovaného osmihodinového spánku se hroutí jako domeček z karet. Už se nemusíte stydět za to, že si chcete dát po obědě šlofíčka.
Odmalička nám tvrdili, že nejlepší je spát osm hodin v kuse. V deset hodin se má jít do postele, pak můžete ještě chvilku číst Neználka, Sartra nebo Financial Times, kouřit marihuanu, souložit, studovat skripta, hrát Hearthstone nebo se koukat na Netflix. Ta desátá hodina je ale naprosto klíčová a odvíjí se od ní vše – osm hodin je vědeckým konsenzem potvrzená ideální doba, po kterou by mělo tělo regenerovat spánkem.
Reklama
No a ráno okolo osmé začínají školy, otvírají kanceláře a celý mumraj okolo, který vám vyměří dalších osm hodin ze dne, abyste v té zbývající osmihodinovce, kterou jedinou máte pro sebe, mohli dělat něco, co vás opravdu baví, třeba pro ty, co vás mají rádi.
Poprvé jsem po obědě usnul, když mi bylo asi 19 let. Díky spánkovému deficitu z mejdanu předešlého dne jsem zcela drze hodil šlofíka v kancelářském skladu na hromádce pořadačů. Probudil jsem se za hodinu a půl, a byl jsem překvapen, jak neuvěřitelně produktivní jsem to odpoledne byl. Prsty jakoby mi samy běhaly po klávesnici. A nebyla to neviditelná síla, ani lajna koksu, co je pohánělo. Byla to prostě a jen energie z druhé dávky spánku, kterou jsem si ten den dopřál.
Proti systému
Mnohem později, když jsem přestal pít alkohol a začal žít (relativně) zdravým způsobem života, se únava začala objevovat znovu. Přičítal jsem to však již celkovému opotřebení organismu, proto mi nepřipadalo zvláštní vymlouvat se „jdu se projít, bolí mě hlava“ a zdřímnout si na lavičce v parku, jet domů pro důležité dokumenty, které jsem tam samozřejmě nechal úmyslně, případně jsem v nouzových situacích vzal zavděk zadním sedadlem automobilu v podzemních garážích. Tělo si žádalo své a já mu to poskytoval, i když s obřím pocitem viny.
Dnes se po obědě natáhnu na kanape, přikryju dekou, blaženě sním a mí kolegové a klienti se postupně naučili, že mezi druhou a čtvrtou odpoledne se ode mě prostě žádné odpovědi nedočkají.
No a pak jsem se dostal do stavu, kdy jsem odpolední spánek začal brát jako něco srovnatelného s kouřením, masturbací nebo veganstvím – jako přirozenou soukromou věc, co sice děláte, ale na veřejnosti se s tím není potřeba moc chlubit. Když pak začaly starosti s dětmi, které, jak známo, v noci občas pláčou, měl jsem opět o výmluvu míň. Nebo spíš o důvod navíc. Stal jsem se otrokem dvoufázového spánku. Se svým stavem jsem byl smířen, považoval jsem ho za součást dospělé revolty proti systému, prostě taková „revoluce v mezích zákona“, která neodbytně patří ke střednímu věku těch, co se okolo svých dvaceti let rádi považovali za revolucionáře.
Dialektická spirála
Když jsem pak poprvé četl o tom, že spánek dvakrát denně „nemusí být úplně špatně“, bral jsem to jako hipsterskou rozmařilost. Mít prostě v práci ve společenské místnosti vedle automatů se Space Invaders také tři fatboye, na kterých se můžete po obědě bez okolků natáhnout, byl prostě pracovní ekvivalent pití ranní kávy ze slupky od avokáda nebo psaní textů na psacím stroji.
Pak jsem ale objevil, že v tom nejsem sám. Nejdříve jsem se dočetl o tom, že v Japonsku firma Hugo, Inc. doporučuje lidem, aby se během dne prospali. „Když používám kalkulačku ospalý, dělám chyby,“ řekl Ikuko Yamada a naprosto sebejistě (zřejmě se právě dobře probudil) dodal: „Od té doby, co jsem začal v práci pospávat, se má pracovní výkonnost výrazně zvýšila.“
Spát je krásné. A probudit se dobře vyspaný je nejkrásnější věc na světě bez ohledu na to, jestli je půl sedmé ráno nebo čtyři odpoledne.
No a vrcholem všeho pak byl článek v online magazínu Geek. Ten odkazuje na studii vědců z University of South Australia, kteří definovali takzvaný „bimodální spánek“ a jeho přítomnost v evropské historii. Jednoduše řečeno, spát jednou denně osm hodin je podle těchto vědců a jejich studie nezdravé. Lidské tělo není nastaveno na to, aby osm hodin fungovalo na plný výkon. Je lepší rozdělit si den na více aktivních zón a rozdělit je tu kratším, tu delším šlofíkem. Věděli to už afričtí domorodci a jihoameričtí indiáni a vědí to i vědci, kteří nalezli důkazy o bimodálním spánku již v předindustriální Evropě.
„Naše společnost už více než masovou produktivitu a efektivitu preferuje osobní zdraví,“ píše se v článku na Geeku. Takže se po dialektické spirále vlastně vracíme k moudrosti předků. Pryč s osvícenskou upjatostí, pryč se staletými návyky industriální éry. Osvoboďme sebe sama od historického jha tím, že budeme spát, kdy se nám zachce.
Já samozřejmě nemohu než souhlasit. Moje léta letoucí zakrývané komplexy náhle zmizely jako mávnutím čarovného proutku. Dnes se po obědě natáhnu na kanape, přikryju dekou, blaženě sním a mí kolegové a klienti se postupně naučili, že mezi druhou a čtvrtou odpoledne se ode mě prostě žádné odpovědi nedočkají.
I vy spěte, kdy chcete, kde chcete, je to pro vaše dobro. Spát je krásné. A probudit se dobře vyspaný je nejkrásnější věc na světě bez ohledu na to, jestli je půl sedmé ráno nebo čtyři odpoledne. A teď mě prosím omluvte. Je zrovna za pět minut dvě odpoledne a já si musím před spaním ještě vyčistit zuby.
foto: Shutterstock, zdroj: Geek
