Již dlouhou dobu v oblasti intimních vztahů panuje na Západě model tzv. „sériové monogamie“ – je v pořádku střídat partnery, ale měl by to být jeden za druhým, nikoli zároveň. Tedy nejčastější konec vztahů často vypadá tak, že jeden partner zatouží po jiné intimitě natolik silně, že buď začne být nevěrný, anebo odejde, aby nemusel podvádět ani lhát. Zajímavou otázkou však je, zda existují i jiné způsoby, jak řešit tyto „touhy“.
Jednu z možných odpovědí nabízí čím dál víc populární trend tzv. „otevřených vztahů“, či dokonce manželství, kde se nevěra bere do jistě míry jako normální lidská potřeba. Stanoví se jiné hranice a pravidla, které se liší od klasického západního monogamního modelu.
Další stupeň evoluce vztahů?
Osobně mne tento alternativní přístup fascinoval už od dětství, kdy jsem upřímně nechápala, proč se maminka tak zlobila, když zjistila, že má otčím milenku. Dobře si pamatuji svůj dětský pocit – proč je to důležité? Však on nás má tak moc rád! Dneska mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, že ano – když se potkají správní lidé (což je velice nepravděpodobné) a shodnou se upřímně na svých představách (což je též těžké), následně se k sobě budou chovat s dostatečnou úctou, aby hráli podle pravidel a upřímně o sebe pečovali navzájem – tak potom je možné vytvářet konstelace, kde namísto nevěry mohou vznikat pestrá, zajímavá a různorodá intimní propojení, a přitom zůstane zachován „primární“ vztah (třeba manželství).
Důležité je najít způsob, jak se vymanit z klece zatajování a lží, tak abychom se vždy mohli upřímně dívat do očí, protože přesně tam, kde jsme schopní se potkávat v naprosté upřímnosti, může vznikat intimita.
Je to náročný experiment – není k tomu moc návodů, takže kráčíme pokus omyl. Je to dost statisticky nepravděpodobné, že se trefí všechny výchozí podmínky (např. všichni tři se opravdu mají rádi, upřímně se respektují navzájem a chtějí experimentální model vztahů). Pro většinu z nás je těžké udržet jeden kvalitní vztah a v otevřených konstelacích většinou musíme pečovat minimálně o tři vztahy najednou.
Stojí to za to? Těžko říci. Určitě to není model pro každého. A ani ho nevnímám jako „další stupeň evoluce“. Na druhou stranu mi přijde výrazně zajímavější než tiše toužit po někom celý život, zatímco sedím na gauči vedle manžela, který mne už dávno nezajímá (to je podle mě skutečně nevěra!), podvádět „na tajnačku“ (jak potom můžeme chtít hlubokou intimitu, když musíme skrývat kus svého života před partnerem?) anebo se nutit k rozchodu jen proto, že jeden z nás cítí nějakou touhu a neví, co s tím.
Může polyamorie fungovat?
A není to jen výmluva pro promiskuitní život? Možná, a je pravda, že často četnost partnerů může být příznakem útěku před hloubkou vztahů. Zároveň však, když se podívám na to, kolik znám neuvěřitelně povrchních monogamních sňatků, a navíc – jaké děsivé procentu párů statisticky podvádí „na tajnačku“ – tak ne, naopak mám pocit, že polyamorie neboli otevřený vztah je odvážný pokus o prohloubení intimity a autenticity vztahů.
Je to vymoženost moderní doby? Samozřejmě že ne. I když pomineme státy, kde polygamie a polyandrie jsou vyloženě legální a praktikované, nemusíme se dívat daleko, abychom snad v každé zemi a v každé epoše nalezli příklad z polyamorních vztahů. Všude se našlo pár ukázek založených na vědomé volbě a pravdivosti. Ve většině případů to však bohužel samozřejmě bylo regulérní „tajné podvádění“, které páchalo hodně problémů a bolesti.
Věřím totiž, že když už nejsme ochotni předstírat, tak můžeme hledat cesty, jak lépe zvládnout to, co je třeba možná přirozenou lidskou podstatou – občas zacítit chuť prozkoumat intimitu s někým jiným. Vynikající kniha pro zvědavce na toto téma je třeba „Sex at Dawn“.
Je to náročný experiment – není k tomu moc návodů, takže kráčíme pokus omyl. Je to dost statisticky nepravděpodobné, že se trefí všechny výchozí podmínky (např. všichni tři se opravdu mají rádi, upřímně se respektují navzájem a chtějí experimentální model vztahů). Pro většinu z nás je těžké udržet jeden kvalitní vztah a v otevřených konstelacích většinou musíme pečovat minimálně o tři vztahy najednou.
Musí chtít oba
Může otevřené manželství fungovat dlouhodobě? Nevím. Krátkodobě určitě ano a parádně, pokud je tato konstelace založena na nekompromisní pravdivosti všech zúčastněných a jejich upřímné a svobodné touze žít tímto stylem. Dlouhodobě? Znám i takové případy.
Otevřený vztah mi přijde jako geniální příležitost být konfrontována se všemi svými strachy, pocity méněcennosti, majetnickými pudy a neschopnosti plně důvěřovat. Pokud to „dáme“, je v tom potenciál prohloubení naší důvěry a intimity na úplně novou úroveň. Ale pozor – musíme chtít oba, jinak je to velmi krátká cesta do pekel (bohužel, nejčastěji chce jeden a ne ten druhý). Otevřené manželství tedy vnímám jako neuvěřitelně dobrou přípravu a takový orgasmický očistec, který může sloužit jako excelentní základ pro budoucí monogamní vztah úplně jiného kalibru.
Důležité je najít způsob, jak se vymanit z klece zatajování a lží, tak abychom se vždy mohli upřímně dívat do očí, protože přesně tam, kde jsme schopní se potkávat v naprosté upřímnosti, může vznikat intimita. A zbytečná tabuizace ještě nikomu nepomohla.
foto: Shutterstock, zdroj: Cesta extáze
