Kdo překříží nohy, je uzavřený do sebe, člověk s rukama v kapsách si nevěří a palce zaháknuté za opasek jsou zase výrazem přehnaného sebevědomí... tento výčet by mohl pokračovat do nekonečna. Funguje ale tato metoda nonverbální komunikace stoprocentně? Je řeč těla spolehlivým indikátorem za každých okolností?
O řeči těla se ve vědecké obci diskutovalo po celá desetiletí. To, co jedni potvrzovali, druzí vyvraceli. Chyběly průkazné důkazy a pozorování byla nepřesná.
Ano, když si někdo překříží ruce na těle, často to znamená, že se staví do defenzivní pozice a chrání sám sebe. Jenomže mnohokrát se také ukázalo, že mu je jenom zima a snaží se zahřát...
Jak poznat pravdu?
Pokud chcete číst bodytalk svého okolí, zapomeňte na abecední seznamy gest, které vám přesně řeknou, co který postoj znamená. Snažte se pochopit biologická východiska bodytalku, naučte se dívat a hlavně – věřte své intuici.
CIA to ví nejlépe
Janine Driver je specialistka na nonverbální komunikaci, která v minulosti spolupracovala s FBI a CIA. Přišla s konceptem tzv. „nové řeči těla“, která nepředpokládá, že je něco vytesáno do kamene, ale používá selský rozum.
„Nejdřív musíte poznat normální chování člověka. Jenom proto, že se dotkne pusy, drbe se na krku, škrabe se na nose, ještě neznamená to, že lže. Je dobré vědět, jak se projevuje běžně: jeho postoj, jak moc využívá ruce, jak často udržuje oční kontakt, jaký je jeho tón hlasu... Když se od toho odkloní, nacházíme indikátor. Něco nesedí, například tón hlasu. Tyto ukazatele mohou být jak verbální tak nonverbální,“ vysvětlila Janine Driver.
Dalším krokem je položit osobě silnou přímou otázku např.: „Možná se mýlím, ale zdá se mi, že jste nervózní.“ Nemá smysl snažit se lidem „číst myšlenky“. Ostatně je dost urážlivé přesvědčovat někoho: „Jsi naštvaný. Jsi defenzivní...“ Říct „zdá se mi, že jsi naštvaný, protože...“ je mnohem korektnější.
Po čem se dívat?
Popisných seznamů neverbální komunikace je celá řada; na internetu jich najdete spousty. Proč jsou ale takové signály důležité? Odkud pochází a jak vznikly? Když se naučíte jejich pozadí, nebudete si muset memorovat abecední seznamy.
Univerzita British Columbia v roce 2004 zkoumala, jak lidé reagují na výhru a prohru. Předmětem výzkumů bylo 140 atletů ze 37 zemí světa a všichni reagovali podobně. Vítězové se roztahovali: zdvihali hlavu, prsili hruď, máchali rukama do vzduchu... Poražení se stahovali do sebe: shrbili se a svěsili ramena. Na 53 z těchto atletů bylo slepých. Nikdy neviděli, jak „správně“ reagovat. Dělali, co jim bylo přirozené.
Připomeňme si, že člověk je zvíře. Když je zvířeti dobře, je uvolněné, bezmála „rozteklé“. Když chce upoutat partnerku, naparuje se a roztahuje, aby bylo větší a zajímavější než sokové. Podobně působí, i když se s někým poměřuje, ale jenom dokud nejde do tuhého. V takovém případě se zmenší, aby eliminovalo zásahovou plochu, a celé se napne. Odhalí chřípí a zuby - své zbraně.
Mimochodem, výzkum sociální psycholožky Amy Cuddy ukázal, že to funguje i obráceně. Pokud úmyslně navodíte určitý postoj, tak ovlivní vaše psychické rozpoložení. Takže když máte strach, jste celí ztuhlí a stažení. Donutíte-li se uvolnit, tak z vás stres opadne. A když poté zaujmete sebevědomou pózu – podobně jako byste se naparovali před partnerkou – můžete získat trochu sebevědomí a odvahy.
Foto: Shutterstock