Jako extroverta vidí většina z nás výřečného člověka, který je vždy rád centrem pozornosti. Introvert je zase tichá myška sedící v koutě, která ale umí skvěle naslouchat. Realita však nebývá tak černobílá.
Obvykle inklinujeme více či méně k jednomu z těchto osobnostních typů, vlastnosti introverta a extroverta má ale každý z nás namíchané v jiném poměru.
Jak si v tomto směru stojíme, můžeme zjistit z celé řady osobnostních testů. Proč se ale řada z nás chová jinak v práci, doma nebo třeba ve společnosti přátel? Je to tím, že my svým chováním ovlivňujeme své okolí a stejným způsobem působí na nás naši známí, přátelé a v neposlední řadě partneři.
Co s vlastním temperamentem?
Když se lidé seznámí, jeden se přizpůsobuje představám toho druhého,“ vysvětluje koučka Mirka Čejková. „Muž, kterého nebaví divadlo, do něj chodí, žena, kterou nezajímá sport, dokáže sedět u TV přenosu a sledovat ho s přítelem. Muž, který je aktivní, zvládne „polehávací“ dovolenou, žena, která nerada vaří, s pomocí maminky připraví víkendovou hostinu a pak jednou... se ti lidé, kteří vlastně „z lásky“ nebyli sami sebou, zase sami sebou stanou a je problém. To dokazují tyto věty: „...ale vždyť ti NIKDY nevadila dovolená u moře, kde jsme jen leželi na pláži, ale vždyť ses VŽDYCKY ráda dívala na Formuli 1, ale ty ráda vaříš, ne?“ upozorňuje koučka na možné problémy takového vztahu.
Odlišné zájmy a hodnoty jsou totiž také tím, co nás ve vztahu může sbližovat či odcizovat. V tomto případě však můžeme své návyky do určité míry změnit. Z lenocha se klidně stane vášnivý sportovec, pokud si najde aktivitu, která ho baví. S temperamentem můžeme také pracovat. Ten je totiž z větší míry vrozený a v průběhu života se příliš nemění. Cholerik se může naučit lépe zvládat svůj vztek, stále se ale naštve mnohem snadněji než flegmatik, kterého z jeho přirozenosti rozhodí jen máloco.
Ať už jsou naše osobní dispozice jakékoliv, musíme se tedy naučit respektovat, jak jsme nastaveni my a jak náš partner. „Je důležité být sám sebou, být k tomu druhému otevřený, uznávat jeho potřeby a mít také svoje hranice. I když s někým žiji, jsme pořád dvě samostatné osobnosti. Pokud si člověk věří, tak ví, že ten druhý třeba potřebuje být sám, a nebere si to hned osobně. Takže je to i o sebedůvěře a vědomí vlastní hodnoty,“ dodává k tomu Čejková.
Co je tedy lepší?
Je lepší, aby se párovali lidé, kteří vnímají svět podobně, nebo nás obohatí spíše vztah s opačně založeným člověkem? Uspokojivou odpověď na tuto otázku si musí najít každý z nás sám za sebe. Zatímco např. submisivně založenou ženu přitahují dominantní jedinci, jinou takový muž vyděsí a vezme nohy na ramena. Řada lidí potvrzuje, že když jim nevyšel vztah s introvertem, měli tendenci si hledat extroverta a naopak. „U svého předchozího vztahu jsem si dlouhou dobu cenila toho, že se s partnerem na rozdíl od jiných párů v podstatě nehádáme,“ říká pětadvacetiletá Adéla. „Jenže postupem času jsem se začala s tím člověkem nudit. Po něm jsem spadla do náruče muži, se kterým jako dva extroverti občas prožíváme italskou domácnost. Mám ale pocit, že si ode mě nenechá všechno líbit, a to mi na něm imponuje,“ přiznává.
Vývoj vztahu
O tom, zda vztah vydrží či nikoliv, rozhoduje celá řada faktorů. Výše citovaná Adéla uznává, že se s partnerem možná poznali ve špatnou dobu. Pro ni šlo o první vážný vztah, zatímco partner byl starší a zkušenější. Ona chtěla pracovat, cestovat, bavit se, její přítel už by se raději usadil. „Dokážu si představit, že bych v budoucnu zase chodila s introvertem. V tuhle chvíli, ale potřebuji především partnera, který mě bude podporovat, ne na mě žárlit, když jsem se večer někde zdržela déle,“ dodává.
Její slova potvrzuje i vztahová koučka. „Partnerství má lidem dávat možnost se rozvíjet, mít vedle sebe někoho, s kým mi je fajn, kdo mě podporuje a pro koho jsem zase já určitý zdroj pozitivní energie. Ale nic není vynutitelné a může se stát, že pokud ten vztah není oboustranně naplňující, pokud se každý rozvíjí jiným směrem, jinou rychlostí, tak prostě skončí,“ dodává koučka.
foto: Shutterstock, archiv