Vychovat dítě bez trestů a pochval je složité a názory na to, jak je to vlastně správně, se rok od roku mění. Zatímco dříve byly fyzické tresty běžnou součástí výchovy, dnes se odborná veřejnost přiklání spíše k vysvětlovacím metodám.
„Psychologický výzkum i empirické zkušenosti ukazují, že pro rozvoj osobnosti dítěte je nejdůležitější láska, důvěra, vstřícnost a respekt. To vše nejen formuje osobnost, ale pochopitelně také vytváří vzor, který dítě bude s velkou pravděpodobností následovat ve vztahu ke svým blízkým v dospělosti,“ říká Bohumil Kartous, vedoucí komunikace informačního centra o vzdělávání Eduin.
V takto pojaté výchově je trest, jako reakce na chybu, kterou dle rodiče dítě udělalo, nahrazen vysvětlením. Rodiče by si měli uvědomit, že je třeba velké trpělivosti, než si dítě zafixuje návyk. „Jestliže malé dítě kupříkladu v nepozornosti vbíhá do cesty, je třeba tomu zabránit, ale zároveň pokaždé zodpovědně vysvětlit, proč to je nebezpečné a jak jednat správně. To lze aplikovat univerzálně,“ říká Bob Kartous.
Trestáte dítě? Zrcadlíte tak jen svoje vlastní selhání...
Trest je známkou selhání – nikoli však dítěte
Trest, pokud se k němu rodič uchyluje, je spíše známkou jeho vlastního výchovného selhání, ať už okamžitého, např. v rozčilení nad neposlušností, nebo dlouhodobého, kdy se rodič cítí bezradný a bere to jako nouzové řešení. I Dr. Tomáš Rychnovský, Ph.D., který se zabývá komplexním léčebným přístupem, tvrdí, že děti bychom neměli trestat pokud možno nikdy, protože v podstatě nejsou viníky toho, co dělají. Takovým přístupem také můžeme odstartovat celou řadu duševních bolestí, které se následně v dospělosti mohou promítat do fyzické kondice. „Pokud jsou děti vystaveny pro ně těžkým situacím bez doprovodu dospělého, který jim tu situaci pomůže vyřešit, je to naše chyba a nedivme se, že se v tu chvíli děti třeba porvou,“ dodává Dr. Rychnovský.
Neničte dětem důvěru
Výchova postavená principiálně na trestech vede k deformaci osobnosti dítěte, k pocitu nejistoty, nízkému sebevědomí, strachu. Je prokázáno, že fyzicky trestané děti kupříkladu častěji šikanují ostatní. „Řečeno jednoduše, chcete-li svému dítěti doživotně těžce ublížit, bijte ho, trestejte ho za vlastní chyby,“ říká dále Bob Kartous. „Trestem vlastně nechtěně učíme dítě, aby k nám přestalo být upřímné. Trest je cesta do pekel, co se týče důvěry a dlouhodobého kamarádství. Pokud dítě trestáte (ať už fyzicky nebo psychicky), určitě s ním nebudete do budoucna kamarádi. Pokud chcete, aby k vám dítě ztratilo důvěru, trestejte ho,“ doplňuje Tomáš Rychnovský.
Vztah postavený na nedůvěře se může projevit v dospělosti v podobě fyzické bolesti.
Co když vám ujede ruka?
Chybovat je lidské a lidská trpělivost není neomezená. To, že se vám stane, že dítěti občas vlepíte facku, je přirozené a pravděpodobně neexistuje rodič, který by to nikdy neudělal. Důležité ale je, nenechat to jen tak a o situaci si s dítětem promluvit. „Občas se stane, že i dobrý rodič se ve zkratu zachová hloupě. Nic se neděje, je-li to výjimka, nikoliv systematický přístup. Rodič by se měl za takové jednání dítěti omluvit a vysvětlit, že také dělá chyby. I když je dítě malé a rodič něco takového považuje za zbytečné. Nepodceňujte děti a jejich vnímavost. Právě takhle se buduje vzájemný respekt,“ upozorňuje dále Bob Kartous.
Stejný postup by měl mít i případ, pokud dítěti vynadáte. Křik je sice známka naší emoce, ale stejně poukazuje na námi nezvládnutou situaci. „V podstatě tak promítneme naše vlastní slabosti do dítěte. Zvyšováním hlasu se snažíme překřičet svoje osobní selhání,“ tvrdí lékař.
Stejně negativní vliv mohou mít na dítě i přehnané pochvaly.
I pochvala škodí
Stejně negativní dopady může mít ale i obrácená metoda, kdy dítě neustále za něco chválíme tak moc, až to přechází do extrému. „Jsou popsány kazuistiky, kdy děti, u kterých rodiče vyvolali dojem výjimečnosti, ztratily vůli a motivaci k seberozvoji. Pokud totiž takovým "géniům" něco nejde, spolehlivě najde příčinu mimo sebe. Géniům jde přece vždy všechno, a pokud ne, je to nějaké porouchané,“ upozorňuje na problém dále B. Kartous a dodává: „Je vhodné malé děti chválit za maličkosti, neboť jim tím rodič dává najevo radost z toho, že jsou s nimi, dává najevo láskyplnost. S dospíváním je dobré dětem ukazovat, že pochvala následuje za něco zdařilého. Může to být velmi individuální a je na rodičích, aby odhadli, kdy dítě takto podpořit a jakou formou.“
Dr. Rychnovský se naopak domnívá, že pochvala není důležitá – měl by ji nahradit zájem, který je pro dítě daleko přínosnější: „Pochvalu za výkon/úkon zvládne chlapeček lépe než holčička. Pokud chválím holčičku za to, co udělala, spojuji její osobní hodnotu s výkonem. Čím bude tato holčička starší, tím víc může být nešťastná, tím víc může stále hledat smysl života a tím víc to může být pro ni destruktivní,“ uvádí k problému a dodává: „Pochvala je všeobecně zbytečná, pokud s dětmi dělám něco, co je baví. Pokud to s nimi prožívám, nemusím je chválit. Jsem v tom s nimi a jen se o tom bavím a sleduju, co dítě s danou činností zamýšlí/provede/vykoná.“
