Lenka, padesátiletá učitelka z mateřské školy na okraji Prahy, mi nedávno u kávy líčila příběh, u kterého propadala střídavě v smích a bezmocný pláč. Ostatně podobný příběh, jako jsem četla nedávno pod jedním z příspěvků na Facebooku, který najdete níže. Do její třídy nastoupil čtyřletý chlapec, který první týden mňoukal pod stolem. Nic neobvyklého – děti si na zvířátka hrají od nepaměti. Problém nastal ve chvíli, kdy si ho vyzvedávala matka. Když jí Lenka s úsměvem řekla, že syn byl dneska roztomilé koťátko, matka se neusmála. Smrtelně vážným tónem učitelku opravila: „On si nehraje. On se cítí být fylogeneticky spřízněn s felines. Prosím, abyste na něj nevolali jménem, ale pískáním a před jídlem mu misku pokládali na zem.“
Zatímco Lenka tehdy stála jako zařezaná a přemýšlela, zda nejde o skrytou kameru, Katka, matka dvanáctileté Sofie, řešila v jiném městě poněkud jiný problém. Její dcera objevila na TikToku fenomén zvaný quadrobics a therianthropy – subkulturu, v níž se lidé identifikují jako zvířata, nosí ručně vyráběné masky lišek či koček a trénují běh i skoky po čtyřech končetinách. „Zpočátku to vypadalo jako neškodný koníček. Dcera cvičila na zahradě, byla na čerstvém vzduchu. Jenže pak začala vyžadovat, abychom s ní doma mluvili jako se šelmou, a ve škole odmítla psát test, protože 'zvířata nepíšou'. A nejhorší bylo, že školní psycholožka nám doporučila ji v tom 'netraumatizovat a plně podporovat',“ krčí rameny Katka.
Žrádlo z mističky a zmatek na pískovišti
Tohle už totiž dávno není jen o pár svérázných jednotlivcích. Je to nový trend, který se šíří sociálními sítěmi jako lesní požár a dopadá do terénu, kde dospělí naprosto ztratili schopnost rozlišovat mezi divokou dětskou imaginací a realitou. A když už jsem si říkala, zda nepřeceňuji ojedinělé výstřelky, narazila jsem na internetu na komentář, který mi vyrazil dech svou syrovou autenticitou.
Pod tímto příspěvkem na Facebooku, který rozvířil debatu o hranicích moderní výchovy, se objevil tento komentář jednoho ze čtenářů:
„Speciálně pro vás jako milovnici koček mám dobrou zprávu. Ve školce, kam chodí vnučka klientky mé ženy, mají holčičku kočičku. A ne, není to hra. Její matka vyžaduje, aby všichni respektovali její kočičí identitu. Myslím, že zbytek dětí z toho má v hlavě pěknej bordel. Nosí ouška, jí z mističky. Když jsem to slyšel, nevěřil jsem vlastním uším. Když jsem podotkl, jestli jí dávají kočičí žrádlo a chodí na kočičí hajzl, když už, tak netuším, jestli se žena zeptala.🙂“
Když tenhle text čtete, zůstává rozum stát. A to doslova. Není to výstřižek z absurdního dramatu Václava Havla, ale holá realita české mateřské školy. Představte si to: pětadvacet čtyřletých dětí sedí u stolu, učí se držet lžíci a vedle nich na zemi klečí holčička s plastovými oušky a líže polévku z misky, protože si to přejí její pokrokoví rodiče. Jakým způsobem má třídní učitelka vysvětlit zbylým čtyřem pětinám třídy, že ony musí jíst příborem a chodit na toaletu, zatímco jejich spolužačka má privilegium „kočičí identity“? Zmatek, který to v hlavičkách malých dětí vyvolává, je obrovský.
Od Piagetových teorií ke zmatení pojmů
Dětská psychologie zná pojem „symbolická hra“ od dob slavného švýcarského psychologa Jeana Piageta a jeho výzkumů kognitivního vývoje dětí. Mezi třetím a šestým rokem věku je absolutně přirozené, že dítě přejímá role. Dnes je spiderman, zítra tygr, pozítří traktorista. Během této fáze se dítě učí empatii, rozvíjí představivost a testuje hranice světa. Klíčový prvek symbolické hry však vždy spočíval v tom, že si dítě v hloubi duše uvědomuje hranici mezi „jako“ a „doopravdy“.
Co se stane, když dospělý kotvu vytáhne a zahodí do moře hyper-korektnosti? Vznikne patologický chaos.
Když si pětiletý Pepíček hraje na psa, štěká na poštovní doručovatelku, ale když dostane k obědu krupicovou kaši, vezme do ruky lžičku. Hranice drží dospělý. Dospělý je tou kotvou, která dítěti říká: „Pěkně jsi zaštěkal, a teď se jdeme umýt a zasedneme ke stolu.“
Co se stane, když dospělý tuto kotvu vytáhne a zahodí do moře hyper-korektnosti? Vznikne patologický chaos. Podle studií věnovaných vlivu sociálních sítí na identitu dospívajících se u dětí a teenagerů čím dál častěji projevuje takzvaná sociální nákaza. Děti přirozeně touží po přijetí, výjimečnosti a pozornosti. Když zjistí, že pouhá lidská existence je nudná, ale nálepka „theriana“ či „druhově fluidního jedince“ jim zajistí okamžitou pozornost okolí a absolutní nedotknutelnost ze strany dospělých, okamžitě po ní sáhnou.
Katka mi vyprávěla, jak její dcera Sofie reagovala, když jí doma nastavili pevná pravidla: „Řekli jsme jí, že mňoukat si může v pokojíčku při hraní, ale u večeře sedíme všichni jako lidé a jíme příborem. První týden byly scény, obviňovala nás z nesnášenlivosti. Ale víte, co se stalo po měsíci? Přestalo ji to bavit. Protože hra bez dramatického publika a bez odporu dospělých ztratila své kouzlo.“
Když empatie přeroste v bezradnost
Běžně se zastávám respektujícího přístupu k dětem. Věřím, že naslouchat dětským emocím je správné. Ale zaměňovat respekt k dítěti za rezignaci na rodičovskou a učitelskou roli je nebezpečný omyl. Pokud matka holčičky z výše citovaného komentáře trvá na tom, že všichni mají respektovat „kočičí identitu“ její dcery v mateřské školce, nedělá z ní sebepovznesenou osobnost. Dělá z ní sociálního solitéra, který bude mít obrovské problémy pochopit, jak funguje lidská společnost.
Co bude následovat? Budeme ve školách zřizovat vedle chlapeckých a dívčích záchodků ještě bedýnky se stelivem? Budeme na středních školách omlouvat neabsenci na hodinách biologie tím, že student je noční tvor a přes den spí na stromě?
Lenka z pražské školky situaci nakonec vyřešila po svém. Když matka chlapce znova trvala na tom, že chlapec je kočka a nebude nosit bačkůrky, Lenka jí klidným tónem odpověděla: „V tom případě musíte podepsat formulář o chovu zájmových zvířat a přinést očkovací průkaz proti vzteklině. A bohužel, zvířata do školky podle hygienických předpisů nesmějí.“ Chlapec si druhý den zázračně obul bačkůrky a začal mluvit v celých větách.
Rozum se nám sice občas zastavuje, ale možná stačí jen trocha zdravého selského rozumu a odvahy říct věcem pravá jména. Děti potřebují hranice, lásku a oporu – ne dospělé, kteří se ze strachu, aby někoho neurazili, začnou sami chovat jako v blázinci.
