Rwanda se v roce 2008 zařadila mezi více než 40 zemí, ve kterých bylo zakázáno nebo omezeno používání polyetylénových sáčků. O práci přišly desetitisíce lidí a začal nekalý obchod s obaly. Policie čím dál důsledněji tvrdě stíhá ty, kteří zákaz poruší, a to tučnou pokutou nebo i odnětím svobody. Legislativa se od začátku příštího roku zpřísní i v České republice.
Hlavním důvodem zákazu přírodou nerozložitelných (ne-bio degradovatelných) polyetylénových sáčku je ochrana životního prostředí. Nejen ve Rwandě jsou plastové tašky jednoduchým řešením pro transport nákupu. Přitom ničí okolí, zabíjí zvířata, která je konzumují jako potravu, a ve stále větší míře se v podobě mikročástic dostávají do těla i lidem. Dokonce i bio degradovatelné sáčky jsou ve Rwandě omezené, dají se využít pouze pro mražené maso a ryby.
Ročně zabijí plastové tašky na milion ptáků a sto tisíc mořských savců. Zpráva o zákazu obletěla svět a Rwanda byla chválena za její radikální, ovšem pozitivní, změnu. Ne pro mnohé to však byla pozitivní zpráva. Kvůli zákazu ztratilo práci okolo 80 000 lidí. Vláda stanovila přísné tresty za výrobu a prodej, pokuty dosahují v přepočtu téměř 840 000 Kč nebo odnětí svobody po dobu až čtyř let. Vlastnění sáčku je trestáno také, ale již ne tak přísně. Po sáčcích a baleném zboží je i po zákazu stále velká poptávka.
Odběrateli pašovaných tašek jsou převážně prodejci, kteří se snaží poskytnout svým zákazníkům kvalitní nákup. „Žádný zákazník si nechce vzít sombé (vařené listy kasavy) nebo rajčata do papírového sáčku. Zelenina se zpotí a sáček se rozpustí. Pokud svým zákazníkům neposkytnu plastové sáčky, půjdou jinam,“ uvedla pro Aljazeera 33letá trhovkyně. Pokud si prodavač nedovolí sáčky mít, tak alespoň zná někoho, kdo je prodává.
Takhle vypadá typický market ve Rwandě. Zboží vám dají jen do přinesené tašky.
Kde je poptávka, je i nabídka
Čtvrtina obyvatel Rwandy žije v extrémní chudobě. Pašováním igelitových tašek a baleného zboží si mohou za jeden týden vydělat tolik, co by si v legální práci vydělali za měsíc. A tak mnoho lidí, často žen, podniká dlouhé cesty do okolních zemí, kde podobný zákaz neplatí a balené věci se zde často seženou levněji. Největší poptávka je po mléku v prášku, rostlinném oleji a rajčatech v plechovce. Tašky si lepí přímo na tělo nebo je schovávají pod oblečení.
Kontrolují se lidé a auta v zemi, hlavně na hranicích. Pašeráci uvedli, že když je policie chytí, je s nimi jednáno nehumánně, třeba jsou nuceni zničit tašky pomocí vlastních zubů nebo jsou fyzicky napadáni. Samozřejmě je jim udělena vysoká pokuta. Pašeráky jsou převážně ženy, a tak jim policie často nabízí odpuštění pokuty za sex. Ti, kteří vlastní obchod a balí věci do celofánu nebo sáčku, musí ihned zavřít prodejnu a jsou nuceni podepsat omluvu, která je následně otištěná v novinách nebo odvysílaná v rádiu.
U nás si vezmete pytlík i na jeden rohlík. Ve Rwandě byste igeliťák museli sníst, kdyby vás chytla policie.
Nejtvrdší podmínky panují v hlavním městě
Nejpřísnější situace je v hlavním městě Rwandy Kigali, které v tomto roce dostalo ocenění OSN za nejčistější město Afriky. Tuto reputaci si snaží stále udržet, a tak jsou překupníci igelitových tašek trestáni více než jinde. V roce 2015 uvedla Human Rights Watch, že v předměstí tohoto města existuje místo (Gikondo), kde jsou překupníci fyzicky napadáni a drženi v nelidských podmínkách. Pašeráci jsou nejčastěji nejchudší vrstva obyvatelstva, a tak podle Filipa Reyntjense, experta z Belgické univerzity, se úřady zbavují nejen plastu, ale i chudých lidí.
Juliet Kabera, ředitelka oboru Životního prostředí a znečištění ve Rwanda Environment Management Authority, uvádí, že chudí obyvatelé Rwandy a Demokratické republiky Kongo budou tašky pašovat tak dlouho, dokud okolní země taktéž nezakážou plastové tašky.
