Každý jistě známe řadu lidí, kteří jsou chytří a schopní, ale zbytečně se podceňují. Na druhé straně stojí ti, kteří mají hřebínek bezdůvodně až příliš vysoko. Je vůbec možné být sám vůči sobě objektivní? Na tuto otázku jsme se zeptali koučky Mirky Čejkové.
Schopnost zdravé sebereflexe je nedílnou součástí úspěchu. Spousta z nás se ale selhání bojí natolik, že raději nezkouší nic nového, i když je to v jejich silách. Jiní se zase vrhají po hlavě do všeho, ať už to s jejich schopnostmi a zkušenostmi koresponduje či nikoliv.
„Problém je v tom, že ten, kdo se přeceňuje, vlastně neví, že na něco nemá. Pokud se mu nebude dařit, nikdy z toho nevyvodí závěr pro sebe, nepoloží si otázku, jak by to mohl sám ovlivnit a něco sám změnit. Takový člověk má jasno, má svůj mentální model – on je perfektní a chyba je někde jinde,“ myslí si o tom koučka Mirka Čejková. „Naopak člověk, který se podceňuje, má šanci dopracovat se k objektivnímu vnímání, může si uvědomit, co potřebuje k dosažení úspěchu v dané oblasti, naučit se to, trénovat a tím pak získat potřebnou sebedůvěru,“ dodává.
Koučka Mirka Čejková
Iluze nadřazenosti
Co ale způsobuje, že se někteří lidé zbytečně podceňují a jiní raději svalí vinu na druhé/osud/náhodu, než aby si přiznali vlastní chybu? Na tuto otázku se snažila najít odpověď již celá řada výzkumů. „Asi nejznámější je vysvětlení pomocí tzv. Dunning-Krugerova efektu, který v podstatě říká, že nejméně schopní lidé své schopnosti přeceňují nejvíce, nedokážou rozpoznat kvality jiných a po konfrontaci s realitou nezmění své hodnocení. Naopak ti nejschopnější mají tendenci své schopnosti podceňovat,“ říká Čejková.
Ani výzkumníci ale ve svých výsledcích nejsou jednotní. „Jiný výzkum říká, že až 93 % populace se v nějaké oblasti považuje ve srovnání s ostatními za nadprůměrné. Myslí si, že jsou hezčí, chytřejší, zručnější, vtipnější, lepší řidiči, lepší kuchařky, pohotovější řečníci než ti ostatní. Psychologie tomu říká „iluze nadřazenosti“ a absolutně nesouvisí se vzděláním, dokonce bylo popsáno, že většina špičkových odborníků, lékařů či profesorů si myslí, že jsou schopnější než jejich kolegové,“ dodává koučka s tím, že jednoznačná odpověď na otázku, proč se někteří podceňují a jiní přeceňují, zkrátka neexistuje.
Přítel je špatný rádce
Jsme-li sami vůči sobě takto neobjektivní, pomůže nám zhodnocení ze strany třetí osoby? Před tím, abychom dali na radu nejbližších, co se týče posouzení našich schopností, Mirka Čejková důrazně varuje. „Byla bych opatrná, pokud jde o názory blízkých lidí. Ti většinou posuzují situaci velmi subjektivně. Někdo nechce, aby jeho partner změnil zaměstnání, protože se cítí tou změnou ohrožen, jiný zase třeba nepodpoří svoje dítě, aby ho chránil před zklamáním, a někdo vás může naopak postrčit do situace, na kterou ještě nejste připraveni, protože vás sám nekriticky obdivuje,“ popisuje „objektivitu“ druhých s tím, že dospělý člověk by měl být připraven nést rozhodnutí sám za sebe a názory druhých by se naopak neměl nechat nadměrně ovlivňovat.
Nedejte na hodnocení nejbližších, ti vás vždy budou posuzovat velmi subjektivně.
„Hrou“ k objektivitě
Dobrou zprávou je, že nahlížet sám na sebe realisticky se můžeme s trochou snahy naučit. „Základem je zůstat objektivní v hodnocení sebe sama. Schopnost objektivního zhodnocení situace a určení toho, čím – jakými dovednostmi a zdroji - už pro nějaký cíl disponuji a co ještě k jeho dosažení potřebuji, je vlastně princip koučinku. Člověk se postupně naučí rozumět sám sobě a hrám, které se sebou hraje, naučí se dešifrovat různé pocity a emoce a rozumět právě třeba tomu, proč se někde podceňuje a co za tím ve skutečnosti je,“ tvrdí koučka.
Ilustrovat to můžeme na situaci, kdy stojíme před lukrativní pracovní nabídkou. Práce je ale zároveň velmi náročná a je na nás posoudit, zda pro ni již disponujeme dostatečnými znalostmi a zkušenostmi. „Potřebujeme vědět, co se od nás očekává, jaké jsou požadavky na to, co máme dělat, a vlastně i jak náš zaměstnavatel hodnotí úspěšné vykonávání té dané práce. Pak si musíme uvědomit, co už umíme, jaké máme zkušenosti, jaká jsou naše další plus – třeba flexibilita, schopnost se rychle orientovat a také to, co potřebujeme zlepšit, nebo jaké další dovednosti potřebujeme získat. A měli bychom vědět, jaké jsou naše slabé stránky, může to být právě třeba podceňování, strach ze selhání, perfekcionismus, který nám brání začít, dokud nebudeme „perfektně“ připraveni,“ popisuje Čejková.
Čtěte také:
Mami, už dost! Jak opičí láskou neudusit puberťáka!
Jedináčci jsou v dospělosti často single. Víte proč?
Rozvíjejte se. Z gauče to ale nepůjde!
foto: Shutterstock
