Pozorování smrtících bojů mezi šimpanzi, našimi blízkými příbuznými, přesvědčilo mnoho lidí, že válka je v nás hluboko biologicky zakořeněná. Zoolog a etolog Frans de Waal však tvrdí, že primáti, zejména lidé, jsou schopni agresivní strategie opustit hned, jakmile již neslouží jejich zájmům. „Válce se dá vyhnout, pokud jsou náklady na její vedení vyšší než přínosy,“ říká de Waal. Jde přitom v dnešní době spíše o neobvyklý názor.
Americký novinář, který publikuje články o vědě, a zároveň pedagog Stevens Institute of Technology John Horgan názory na „skoncování lidstva s válčením“ již několik let zjišťuje. A téměř všichni lidé bez ohledu na profesi, politické přesvědčení nebo věk mu dávají stejnou odpověď: Války nikdy neskončí. Stejnou otázku, tedy jestli lidé někdy přestanou války vést, pak položil i svým studentům. Více než 90 procent z nich odpovědělo, že ne. Válka je nevyhnutelná, protože je nám vrozená. „Máme ji v genech,“ tvrdili mu respondenti.
Mírumilovnější, než si myslíme
Také De Waal uznává, že lidé i všichni ostatní primáti „mají tendenci být nepřátelští vůči členům jiných skupin“. On i další odborníci však trvají na tom, že lidé i primáti jsou mnohem méně bojovní, než se veřejnost domnívá. Studie opic, lidoopů a Homo sapiens dávají velkou naději, že své agresivní sklony můžeme překonat, válečné konflikty výrazně omezit nebo je úplně eliminovat. Biolog Robert Sapolsky je předním „vyvracečem“ toho, co sám nazývá „mýtem o nevyhnutelné agresi“. Podle něj výzkumy primátů popírají, že by se chovali podle jednoduché biologické teorie mužské agresivity.
Sapolsky jezdil od roku 1978 pravidelně do Keni, kde sledoval paviány včetně skupiny, která žila v blízkosti skládky odpadků u jedné turistické chaty. Protože museli o zbytky potravy bojovat s paviány z jiné tlupy, navštěvovali skládku jen ti nejdrsnější samci. V polovině 80. let 20. století pak všichni tito samci zemřeli, protože se nakazili tuberkulózou z kontaminovaného masa.
Agrese je součástí lidské přirozenosti, stejně tak ale i spolupráce, řešení konfliktů a usmíření.
Po epidemii zůstalo v tlupě mnohem více samic než samců a zbývající samci byli mnohem méně bojovní. Konflikty v tlupě dramaticky poklesly. Sapolsky dokonce pozoroval, jak spolu dospělí samci navzájem komunikují a vycházejí si vstříc. To je podle něj „téměř stejně nevídané, jako kdyby paviánům narostla křídla“. Tato změna přetrvala až do současnosti, kdy se dospívající samci, kteří se ke skupině přidávají, přizpůsobují jejím zvykům. „Je pak možný svět mírumilovně koexistujících lidských skupin?“ ptá se na to konto Sapolsky. „Každý, kdo říká, že ne, že je to mimo naši přirozenost, tak ví o primátech příliš málo. O všech primátech včetně nás samotných.“
Sapolsky pochybuje o tom, že by násilné činy ve velkém měřítku někdy zcela vymizely. Ano, hrozba války mezi velkými mocnostmi se snížila, ale schopnost malých skupin, nebo dokonce jednotlivců způsobit obrovskou spoušť jadernými, chemickými nebo biologickými zbraněmi se zvýšila. „Takže na určité úrovni je ve světě nebezpečněji,“ říká. Obecně se ale domnívá, že „existuje velký potenciál pro dramatické snížení četnosti válek“.
De Waal souhlasí s tím, že agrese je opravdu součástí naší přirozenosti. Stejně tak ale i spolupráce, řešení konfliktů a usmíření. Po desetiletí pečlivě dokumentoval, jak se opice a lidoopi dokážou rvačkám i vyhýbat nebo se po nich rychle usmířit tím, že se dělí o potravu, vzájemně se ošetřují, nebo dokonce objímají a líbají.
Tyto rysy jsou zvláště výrazné u šimpanzů druhu bonobo, kteří jsou menší, mají tmavší kůži, jsou štíhlejší než běžní šimpanzi a mají výrazně odlišný životní styl. „Žádné smrtící války,“ popisuje je de Waal. „Málo lovení, žádná dominance samců a obrovské množství sexu.“ De Waal se domnívá, že právě jejich promiskuita snižuje násilí jak mezi jednotlivými tlupami šimpanzů bonobo, tak mezi jednotlivci ve skupině. To, co může začít jako konfrontace mezi dvěma společenstvími bonobo, se může změnit v socializaci, sex a hry. K vlídné povaze bonobů přispívají podle De Waala faktory prostředí, kde tito trpasličí šimpanzi žijí. V hustém lesním porostu je potravy více než v řidších lesích, kde žijí známější (a člověku příbuznější) šimpanzi učenliví.
Proti válce feminismem?
Co odlišuje mírumilovné společnosti od těch násilnějších se (tentokrát mezi dávnými civilizacemi lidí) snažil zjistit antropolog Douglas Fry. Jedno vodítko pochází z jeho terénní práce mezi Zapotéky, rolníky, kteří jsou potomky civilizace, jež se usídlila už v 8. století před naším letopočtem na území dnešního mexického státu Oaxaca. Fry studoval dvě komunity, které si pojmenoval San Andrés a La Paz. V komunitě San Andrés byla míra násilí mezi muži, zneužívání manželek a dětí pětkrát vyšší než v La Paz. Fry se domnívá, že důvodem je skutečnost, že ženy v La Paz dlouhodobě přispívají k příjmům svých rodin výrobou a prodejem keramiky, čímž si získávají u mužů větší respekt.
Stabilizovaná populace snižuje nároky na vládní a zdravotnické služby a na přírodní zdroje, díky tomu se také snižuje pravděpodobnost sociálních nepokojů.
Také si myslí, že posílení postavení žen může snížit míru násilí jak mezi národy, tak i mezi jeho příslušníky. Upozorňuje, že ve Finsku, které ve srovnání s jinými vyspělými zeměmi zaznamenává nízkou míru kriminality a násilí, tvoří většinu členů vlády a více než 40 % členů parlamentu ženy. „Nepovažuji to za všelék,“ upozorňuje Fry. „Ale existují dobré důvody pro to, aby ve vládě bylo vyvážené zastoupení starostlivějšího pohlaví.“
Antropolog Richard Wrangham je jedním z několika vědců na Harvardu, kteří mají na lidskou povahu mnohem temnější pohled než Fry. I on nicméně věří, že svůj sklon k agresi můžeme překonat. Tvrdí, že násilí primátů není slepé a nutkavé, ale spíš vypočítavé a reagující na okolnosti. „Šimpanzi bojují, když si myslí, že jim to projde, ale nebojují, když vědí, že jim to neprojde. A z toho si beru ponaučení pro lidi,“ říká a poznamenává, že samci šimpanzích lovců-sběračů v rámci jedné tlupy se navzájem zabíjejí jen zřídka. Jejich vysoká úmrtnost je spíš důsledkem konfliktů mezi skupinami.
Wrangham se dokonce shoduje s Fryem v tom, jak snížit konflikty mezi národy i uvnitř. Poukazuje na to, že s rostoucím vzděláním a ekonomickými možnostmi žen má porodnost tendenci klesat. Stabilizovaná populace snižuje nároky na vládní a zdravotnické služby a na přírodní zdroje, a proto se také snižuje pravděpodobnost sociálních nepokojů. V ideálním případě by podle Wranghama tyto trendy měly vést k tomu, aby se do vlády dostávalo více žen.
Navzdory známkám pokroku však vědci zdůrazňují, že stejně jako není nevyhnutelná válka, není nevyhnutelný ani mír. Mezi jeho hlavní překážky patří náboženský fundamentalismus, který nejenže vyvolává konflikty, ale také přispívá k utlačování žen, dále globální oteplování, které může vyvolat ekologické krize, jež podnítí sociální nepokoje a násilí, nebo také přelidnění, zejména tehdy, když je jeho důsledkem nadbytek svobodných a nezaměstnaných mladých mužů.
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: Discover Magazine
