Nedávno jsem si koupil topinkovač. Určitě to není událost mimořádného historického významu v naší galaxii, abych se s tím veřejně chlubil. Neměl jsem si však číst návod na použití, který byl ke zboží přibalen. Proč? Především jsem se úplně vyděsil, co vše mohu nesprávným zacházením s přístrojem způsobit. Pocítil jsem velkou historickou odpovědnost za to, že z nepatrné jiskry mohu „tak nějak po leninsku“ zažehnout plamen a vyvolat dokonce světovou revoluci, minimálně na pražském Starém Městě, kde bydlím. Pak na mě čekalo asi deset stránek poučení, jak do zařízení zasouvat plátky chleba či tousty a co tam naopak nestrkat. Fakt mě to dostalo! Začal jsem prostě tak pochybovat o svých rozumových schopnostech, až se mi z toho udělal opar na rtu.
Následující den jsem pracoval na jakémsi právním případu pro svého klienta. Přitom jsem nahlížel do občanského zákoníku, abych v něm vyhledal adekvátní řešení. A ejhle! Najednou mi hnědé oči (aby si čtenář vytvořil skromnou představu o mém vzhledu) uvízly na textu § 4, který pojednává o „rozumu průměrného člověka“. A to mě vrátilo zpět k onomu topinkovači, respektive ke kritické sebereflexi mého intelektu při studiu návodu na jeho použití.
Rozum průměrného člověka
Cože ten paragraf vlastně hlásá? Dovolím si onu zázračnou větu citovat přesně: „Má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat.“
Spíše mě napadla „taková kontrolní otázka“. Kde vůbec rozum ukrýváme? V hlavě jako součást mozku? Nebo v rozkroku, jak občas „nekorektně“ poznamenávají ženy na účet některých mužů?
Musím upřímně říci, že smysl uvedené právní normy není na první čtení zcela zřejmý (samozřejmě, dnes musíte mít téměř na všechno právníka, aby vám to „po lidsku“ rozšifroval). Jako specialista jsem vcelku zvyklý číst dlouhé, právně a sémanticky kostrbaté věty, ale v tomto případě jsem si skutečně musel celý text sám několikrát přečíst a důkladně se nad ním zamyslet, abych pochopil ve všech souvislostech, co nám chtěl moudrý zákonodárce vlastně sdělit.
Z celého vyjádření mě nejvíce fascinují dvě skutečnosti. Jednak slovní spojení „rozum průměrného člověka“ a potom, že jako člověk obdařený tím průměrným rozumem mám „schopnost jej užívat“, a to „s běžnou péčí a opatrností“. Nádhera! Jak dlouho se musel tvůrce nad složením takové moudré a inspirativní věty zamýšlet! Aby ji zplodil, byl zcela jistě postaven před nezbytnost vzít svůj „vlastní rozum“ do hrsti.
Ale pojďme dál. Začněme tedy od slova, které považuji v uvedeném paragrafu za stěžejní. A to je pojem rozum. Co si vůbec pod tímto pojmenováním představit? Ježíšmarjá, to je přece jasné, to „dá rozum…“!
Nicméně zodpovídám se laskavému čtenáři a ten jistě chápe, že s rozumem máme co do činění celý život. Ale kromě pravidelného čištění zubů považuji za stejně užitečné čas od času se zastavit a provést hlubší analýzu i jinak běžně používaných výrazů.
Takže. Wikipedie nás poučí, že „rozum je schopnost lidské (nikoliv králičí... pozn. autora) mysli zobecňovat jednotlivé zkušenosti, pracovat s abstraktními pojmy a činit závěry z předpokladů“. Je to schopnost čemusi porozumět, tedy „chápavost“. A já bych ještě dodal uvážlivost – jako protiklad nerozumnosti či dokonce hlouposti.
Slovo rozum je v lidské komunikaci hojně používané. Podobně jako „krucinál“ nebo „ty vole“. Ale jsou i jiné pojmy, které jsou mu významově hodně blízké. Například: vědomí, mysl, myšlenka, mozek, inteligence, podvědomí, nevědomí, sebevědomí či vůle. Ty se hojně nepoužívají pouze v právu, ale i ve světě duchovním, vědeckém, filozofickém či v běžném životě. Teď by asi nebylo příliš „rozumné“ zabývat se odlišnostmi mezi nimi. To bychom pravděpodobně vytvořili obsáhlý svazek ve stylu Tolstého Vojny a míru.
Kde ho brát?
Spíše mě napadla „taková kontrolní otázka“. Kde vůbec rozum ukrýváme? V hlavě jako součást mozku? Nebo v rozkroku, jak občas „nekorektně“ poznamenávají ženy na účet některých mužů? Nu dobrá, přikloňme se k většinovému názoru, že myšlení je ukryto v dutině lebeční. Je majitelem rozumu skutečně každý člověk na zeměkouli?
Když na problém pohlédneme subjektivně, nebudeme si mnohdy příliš jistí, zda o části populace, s níž se setkáváme, můžeme s určitostí prohlásit, že jej má nebo aspoň dříve nějaký měla. Uvedu příklad: To když si do připravované rýže někdo místo soli sype přípravek na hubení molů.
Připomínám, že ve 20. století se lidstvo pod záštitou OSN usneslo, že pokud se někdo narodí jako člověk (nikoliv tedy jako zmiňovaný králík), tak je rozumem holt obdařen – přírodou nebo Bohem, to už nechám na volbě každého z vás. A netvrdí to žádná Máňa z Horní Dolní, ale Všeobecná deklarace lidských práv z r. 1948, která vznešeně deklaruje, že „rozumem jsou nadáni všichni lidé“. Už se v ní ovšem nepíše, jaký rozum bychom měli mít na mysli. A jak se postavit ke skutečnosti, že rovněž náš občanský zákoník operuje s „rozumem průměrným“?
Cestu k pochopení citovaného paragrafu (a abych si potřebné termíny ve svém věku konečně ujasnil) jsem tudíž zahájil studiem prozíravých a tlustých komentářů k občanskému zákoníku. Jenomže hned na počátku jsem se trošku zasekl. Zjistil jsem, že se někde píše o „rozumu průměrného člověka“ a jinde zase hovoří o „průměrném rozumu člověka“.
Tak počkat! Mám to chápat jen jako nepatrnou záměnu pojmů bez závažnějších významových odlišností? Problém je, že všichni právníci bazírují i na těch nejjemnějších odstínech jednotlivých slovíček. Nakonec jsem pochopil, že tuto subtilnost během své cesty za „rozumem průměrného člověka“ nebudu nějak zvlášť řešit, neb by mě to zdržovalo od základního cíle hledání a zbytečně bych zkonzumoval o pět deci vína navíc.
Má se za to, že...
Takže znovu. Zákon sice říká, že všichni lidi vlastní rozum, ale „ukrývají se“ za rozum jakéhosi průměrného člověka. Počkat, ale to přece nemůže být v reálném životě vždycky pravda. Lidé jsou přece odlišní, a tudíž i různého rozumu. Jak tedy průměrnost rozumu (myslím, že bych mohl použít i cizího slova intelekt...) definovat?
Správně! Tak proto je věta výše uvedeného paragrafu 4 občanského zákoníku uvozena kouzelným „má se za to“! Podobnému slovnímu spojení se v „právničině“ říká domněnka.
Takový oblíbený trik: Když právníci přímo nechtějí či nemohou (třeba v důsledku objektivních životních okolností) tvrdit na sto procent, že něco existuje, tak na začátku věty obsahující nějaké konstatování napíšou slova „má se za to“, což v podstatě hlásí, že nějaká skutečnost sice v drtivé většině případů existuje, ale může nastat i situace, že něco neplatí nebo neexistuje.
Petr Vyroubal
Známý pražský advokát, též znalec vážné hudby a hrdý majitel vinohradu na Pálavě právě vydává knihu “Už mi to docvaklo aneb Spásu v právu nenajdeš”. Dokázal v ní vskutku nemožné. O právu napsat tak čtivě, že zaujme i normální, rozuměj neprávnickou, veřejnost.
A na tomto místě začalo mé dobrodružné pátrání po „průměrném člověku“. Kde ho najdeme a jak žije? Je svobodný/á či ženatý/vdaná? Uklízí si v bytě sám, nebo na to má uklízečku? Cítíte to? Položil jsem si otázky srovnatelné s pátráním po smyslu existence vesmíru. A zatoužil jsem na ně najít odpověď, abych se ujistil, že nejsem – nedej Bože – sám, kdo zcela neporozuměl návodu na použití topinkovače, ale že jsem součástí obecnějšího jevu, který postihuje i jiné lidičky, honosící se postavením „průměrného člověka“!
Ale otázky se vršily dále!
Mohu „průměrně rozumného člověka“ poznat, když míjím lidi na procházce starou Prahou nebo si zajdu „ulovit kus mamuta“ do supermarketu Tesco? Mám vycházet z jeho nejvyššího dosaženého vzdělání? Ale co když ho uvidím na tramvajové zastávce poprvé? (Přece po něm nemohu loudit vysvědčení či diplom – nakonec, ne všichni jej s sebou berou na cestu dopravním prostředkem). Že by o kvalitě rozumu napovídalo postavení člověka ve vysoké funkci (politické či manažerské)? Mohl bych usuzovat alespoň na „průměrný stav rozumu“, pokud by se jednalo o nějakou mediálně známou osobnost? (Ano, ale i to může být hodně subjektivní!) Anebo naopak – že by se o „průměrně rozumného člověka“ apriorně nejednalo třeba u bezdomovce, který sedí či leží na ulici a žebrá o penízky?
- Na ulici „průměrně rozumného člověka“ asi jen tak nerozpoznám. Musím se tedy vrátit k teorii, ke známému občanskému zákoníku. A zjistil jsem: Abych se mohl považovat (ve smyslu výše uvedeného paragrafu) za „průměrně rozumného člověka“, musím splnit dva zákonné předpoklady – dosáhnout minimálně osmnácti let a být tzv. svéprávný, což znamená, že jsem (slovy zákona) způsobilý „právně jednat, tj. nabývat práva a zavazovat se k povinnostem“. Zde je zapotřebí poznamenat, že ne všichni lidé jsou v tomto smyslu svéprávní, protože například trpí duševní poruchou. U nich potom nelze očekávat „rozum ani průměrný“.
Jistě pochopíte, proč jsem se musel znovu vrátit k významu a smyslu citovaného paragrafu. Vážně, seriózně a důstojně! A žádné vtípky a ironie!
Čím se liší inteligence
Co je tedy měřítkem „rozumu průměrného člověka“ a „schopnosti používat jej s běžnou péčí a opatrností“? Odpověď právníků zní, že jej nelze vypočítat nějakým aritmetickým či statistickým průměrem inteligenčního kvocientu obyvatelstva, ale myslí se jím určitá abstraktní představa, normativní standard rozumnosti účastníka právních vztahů. Nejedná se přitom pouze o osobní zájmy a potřeby posuzované osoby, nýbrž i o její schopnost vnímat rizika svého chování vůči osobám jiným (např. jako předpoklad nebezpečím předcházet).
Pro udržení určité elementární jistoty právního styku je totiž třeba, aby se lidé v běžné praxi mohli spolehnout, že když s někým jednají, je jejich partner nejen nadán tím, čemu se běžně říká „zdravý selský rozum“, ale že jej též řádně užívá. Průměrně rozumným člověkem je tudíž míněna osoba, která vnímá svět kolem sebe se znalostí jeho základních pravidel (například zákonů fyzikálních, matematických, ale i společenských aj.), je schopen seznámit se s běžně dostupnými informacemi způsobem, který je v dané kulturní oblasti obvyklý, a pochopit smysl a účel běžných právních jednání a následků s nimi spojenými.
Ale pozor, nejedná se zde o inteligenci v pravém slova smyslu, tedy o definici určující hodnotu IQ. Že rozum/intelekt a inteligence jsou synonyma, to se zdá jen na první pohled. Inteligence také představuje schopnost zpracovávat informace. Co je však důležité a čím se od rozumu odlišuje, je fakt, že se dá měřit. Průměrné IQ dosahuje hodnoty 100, ale jeho výška nehraje žádnou roli při posuzování, zda osoba jedná jako „průměrně rozumný člověk“. Je známo, že i lidé s vysokým IQ, mnohdy vysoce vzdělaní, mohou v běžném životě ztroskotávat a třeba uzavírají nesmyslné smlouvy, protože jim chybí onen faktický „rozum selský“.
Účelem paragrafu, kolem nějž se celá esej točí, je proto především ochrana třetích osob, které s „člověkem průměrného rozumu“ vstupují do právního styku. Právo v daném kontextu ani tak nezajímá intelekt člověka jako takový (ten je ostatně jeho vnitřní záležitostí), ale především jak se „člověk průměrného rozumu“ chová navenek a co od něj mohou očekávat ostatní.
Samozřejmě, život je bohatý a k „srážce s blbcem“ občas nutně dochází. Náklady vyplývající z takové události mohou být značné, a pokud by se dala předpokládat, jistě vyvineme zvýšené úsilí, abychom se jí vyhnuli. Varování před ní však většinou k dispozici není a uvedené ustanovení vlastně říká, že adekvátní jednání je takové, které vychází z předpokladu, že se srazíme s člověkem normálním.
Někdy máme tendenci stavět lidský rozum do protikladu s myšlením zvířat. Jako archetyp hlouposti jsou často vnímány zejména slepice a přirovnáváním k slepičím mozkům zhusta častujeme rozumové schopnosti svých bližních. Zvláště tak činí ti, kteří mají potřebu posilovat si ego, které jim v běžném životě schází. Mozkový potenciál těchto ptáků však vytušil už Jára Cimrman, který svoje pokusy prováděl s ochočenou kvočnou Zorou. A jeho geniální předtucha se v dnešní době potvrzuje. Řada výzkumů dokazuje, že slepice disponují nečekanou dedukcí, která se u lidí vyvíjí zpravidla až po sedmém roku života. Tak bacha na slepice!
Otázkou je, zda je nutné „průměrný intelekt“ používat za všech životních okolností. Nebo je ho zapotřebí jen někdy, např. při zmiňovaném studiu návodů na používání kupovaného zboží nebo při žehlení košil? Řekl bych, že když dlím o samotě (tedy se nenacházím v nějaké sociální interakci s jiným člověkem), tak je můj průměrný rozum skoro nečinný. Například pokud jdu ráno zanechat ekologickou stopu (jako že kráčím na záchodeček), tak k tomu přítomnost jiného člověka určitě nepotřebuji – tak nějak si přirozeně stačím sám. V podobných případech pak nemusím aktivovat rozum vůbec, ať průměrný či pod/nad/průměrný. Jiná situace ovšem nastává, když si připravuji oběd. Výsledný produkt sice nakonec „sežeru“ sám, ale při přípravě jídla musím průměrný intelekt aspoň občas aktivovat, abych do hrnce nenasypal místo koření hnojivo pro zdravý růst pokojových rostlin. A ve styku s jiným homo sapiens sapiens (ať přímém fyzickém, tak i třeba telefonickém na dálku) si už musím dávat sakra bacha, tj. aktivovat svůj průměrný rozum navenek (popř. i ten nadprůměrný – to jako bonus), tedy jsem povinen chovat se „normálně“ a „rozumně“, abych naplnil výše uvedenou právní domněnku.
„Průměrně rozumný člověk“ je prostě lidský konstrukt, zde vytvořený touhou komunity po normativní regulaci chování uvnitř našeho společenství. Na druhou stranu se však nejedná pouze o intelekt a jeho průměrnost (filozof Kant by se ve svém díle Kritika čistého rozumu asi podivil). Člověk bývá při používání rozumu omezen, zejména svými emocemi a kognitivními schopnostmi. Rozum prostě nelze od emocí a pocitů oddělit. A ony se samozřejmě do jednání (ať už je rozumné či nerozumné) navenek promítají. Právo však neprojevená myšlenka totálně nezajímá, ale zabývá se jen tím, jak se jedinec představí navenek – v nějakém chování (spolu s vůlí).
A kde je vědomí, podvědomí či mysl?
Ať už intelekt označíme jako průměrný či nadprůměrný, mdlý, ochablý či nedostatečný, vždy se jedná o pojem, který je obecně zdůrazňován idejemi filozofických směrů tzv. racionalistů (Aristotelem, Descartem, Kantem a dalšími), že poznávání světa je dominantně spojeno pouze s lidským rozumem. Proti nim se postavili zastánci empirismu v čele s Johnem Lockem, od něhož pochází okřídlený výrok, že „v rozumu není nic, co by dříve neprošlo smysly“.
Různorodé postoje k dané problematice lze však zaznamenat ve světě spirituality. Zde rozum v podstatě nehraje žádnou roli. Spíše se mluví o vědomí, podvědomí nebo mysli. Pojem rozum se často nahrazuje pojmem ego, což se považuje za něco, co není pro člověka úplně dobré a prospěšné. Takový přístup je typický hlavně pro tzv. východní spirituální směry. V souvislosti s buddhismem nás okamžitě napadne termín mysl, a to mysl nečistá a neovládnutelná, která stojí za veškerou strastí a utrpením života.
Pozoruhodně se k problému staví křesťanství, které na jedné straně zdůrazňuje víru jako základ všeho, ale v konkrétní praxi často zvláštním způsobem usilovalo o její spojení s rozumem. Křesťanští myslitelé jej často zaměňovali za pojem logos, který pochází z řečtiny a má více významů, jako obecný výraz pro společný řád vesmíru zahrnuje mimo jiné (zvěst, příběh) i rozum. Apoštol Jan začal své evangelium upraveným veršem knihy Genesis: „Na počátku bylo Slovo (logos).“ A znamená-li logos zároveň rozum, pak „nejednat podle rozumu (s rozumem, rozumně) je v rozporu s přirozeností Boží“. V křesťanství se vychází z predikce, že všemu předchází rozum stvořitelský a my jsme pouhým odleskem tohoto tvůrčího počinu. Dokonce i novodobá encyklika papeže Jana Pavla II. se nazývá Fides et ratio (Víra a rozum).
Zatím však stále řešíme „rozum průměrného člověka“ dle českého občanského zákoníku. A co naši bratři a sestry v jiných částech světa, kde náš občanský zákoník do jejich života nezasahuje. Žijeme sice všichni na zeměkouli, ale v hodně rozdílných kulturních, ekonomických a sociálních podmínkách. Tam či onde mají „jiné právo a jiné moudré zákonodárce“. Zde nemám na mysli ani tak zásadní odlišnost podmínek pobytu na pražských Hradčanech a života domorodého kmene Masajů v Africe. Stačí si porovnat různou charakteristiku „průměrného intelektu“ v rámci tzv. euroatlantické civilizace. A už tam vidíme značný rozdíl.
Jak „to“ vnímají Američané
Tak co říci například o lidech žijících ve Spokojených státech amerických (USA – překladatelský oříšek). Zde je povědomí o „průměrném rozumu člověka“ věru dost odlišné od průměrného intelektu Evropanů. To ale prosím nemluvím o inteligenci lidí! Ježíšmarjá, snad nebudu odsouzen a popliván za politickou nekorektnost. Ne, chci jen naznačit, že právní řád a právní praxe v USA vycházejí z toho, že člověk (ač dle jejich práva již zletilý i svéprávný) je z hlediska „průměrného rozumu“ prostě chápán spíše jako dítě. A pro své tvrzení použiji několik názorných dokladů.
Američané vnímají skutečně vážně bezpečnost v oblasti dopravy. Návod je například přiložen i k zrcátkům upevněným na řídítka motocyklů. Ten kromě postupu při instalaci obsahuje rovněž informaci, že vše, co v zrcátku vidíme, se odehrává ve skutečnosti za námi. Uf… Vskutku pro amerického spotřebitele obvyklá a nepostradatelná informace, vycházející z toho, že ne všichni lidé chápou fyzikální vlastnosti zrcadlení, proto je nutné je upozornit na okolnost, že se v zrcátku objevuje něco, co není před námi, ale vzadu. Aby nedošlo k omylu a aby toho zase nevyužil vychytralý americký advokát a výrobce motorek jménem svého „neinformovaného mandanta“ nezažaloval.
Nebo jiný příklad!
Návod k použití běžné štětky na čištění WC obsahuje upozornění, že ji lidé nemají používat orálně (brrr!). U pětiletého dítěte by snad mohlo nastat riziko (na základě nedostatku životních zkušeností), že by si ji strčilo do pusinky (děti si chtějí všechno ohmatat a olízat), ale u dospělého člověka by snad takovou pitomost v běžných poměrech nemohl nikdo očekávat (samozřejmě s výjimkou třeba duševně chorých).
Jenže v USA je prostě slovo „rozumně“ chápáno jinak.
Řada soudních sporů v USA ohledně „průměrného rozumu“, které se vyznačují značnou absurdností, je z médií dostatečně známá. Asi nejpopulárnějším je případ jedné Američanky, jež se opařila zakoupenou kávou a úspěšně zažalovala společnost McDonald´s na základě argumentu, že na kelímku nebyl nápis upozorňující na skutečnost, že káva je horká. Jiná obyvatelka USA zase omylem uškvařila svou kočku v mikrovlnce a poté vysoudila několik miliónů dolarů na výrobci, který do návodu nezahrnul informaci, že zapnutá mikrovlnná trouba je kočkám nebezpečná.
Nejvíce mě ale rozesmála kauza potenciálního amerického „supermana“, který dlouhých deset let čekal, kdy mu konečně vyrostou na zádech křídla, jak mu celou dobu tvrdily reklamy na nápoj Red Bull. Nakonec trpělivost ztratil a vyvolal jeden z nejnovějších bizarních soudních sporů. Soud jeho žalobu, že dotyčná firma používá k prodeji svého výrobku klamavou propagaci, totiž uznal. Jenom podotýkám, že pán byl dospělý a svéprávný.
Jak zastavit řetěz pily
Abychom byli spravedliví a politicky korektní, tak musíme přiznat, že podobné jevy již dorazily z Ameriky nejen do Evropy, ale i do našich českých „vesniček střediskových“. Výrobci švédských motorových pil proto už i naše zahrádkáře varují, aby nezastavovali pilu vlastníma rukama (nebo genitáliemi) a v návodech na elektrické vrtačky se zakazuje nástroj používat místo vrtačky zubní. V Anglii si zase na lahvi ochuceného mléka přečtete etiketu, která vás nabádá k tomu, abyste otevřenou láhev neobraceli vzhůru nohama. Jasně, ne všichni se řádně seznámili s fyzikálními zákony!
A už vůbec netuším, jak to s průměrným intelektem lidstva dopadne při očekávaném masívním využívání robotizace a umělé inteligence. Už nynější moderní přístroje nás zbavují nutnosti vykonávat i tu nejjednodušší duševní práci. To, co jsme dřív lehce zastávali pomocí selského nebo průměrného rozumu, nyní obstarávají počítače, smartphony, organizéry a navigace. Digitální technologie způsobují digitální demenci a závislost na nich je (a ještě bude) šílená! Výsledky výzkumů jsou v tomto duchu alarmující. Některé studie tvrdí, že moderní technologie v dlouhodobém horizontu nejen poškozují tělo, ale především myšlení. Jakmile přestaneme vyvíjet duševní úsilí, ochabuje nám paměť. Nejvíce mozkové hmoty ubývá údajně v místech, kde máme centrum pro porozumění ostatním lidem a k potlačení společensky nevhodného chování.
A tak se asi bude snižovat i úroveň našeho „průměrného rozumu“, neboť bude vytlačen dalšími důmyslnými vynálezy („chytré“ mobily, ledničky a pračky už tu máme, a teď na nás, božechraň, čekají i samořiditelná auta). Lze očekávat, že náš mozek bude postupně chřadnout a chřadnout, až úplně uchřadne, protože následně přibude robot na čtení ještě komplikovanějších návodů na použití předmětů, které „budeme potřebovat k dalšímu šťastnějšímu životu“. Načež si budeme muset pořídit umělou inteligenci, která je za nás bude uvádět do provozu.
A na takovou dobu se těším. Až si koupím topinkovač příště, tak k němu nedostanu dlouhý a složitý návod na použití, ale robotíka, který přístroj uvede do provozu, sám do něj vsune chlebíček a ode mě se bude pouze očekávat, že si ho sám strčím do pusy (tedy chlebíček, nikoliv topinkovač). Ale možná to bude ještě strašnější… raději nemyslet.
Náš „průměrný rozum“ totiž silně neovlivňuje jenom nastupující umělá inteligence. Současná kultura a společnost nás totiž nutí konat pouze věci skvělé a neobyčejné. A tak být toliko „průměrný“ se nově stalo jakousi „normou selhání“. Nejhorší, co se může jedinci dnes přihodit, je zůstat uprostřed stáda, uprostřed průměrnosti.
Na úpadku „průměrného rozumu“ se bohužel podepisuje i samotné právo. Pardon, vlastně právo za to ani moc nemůže, neb právo je výhradně lidský konstrukt. A kdo tedy? Nu, hlavně zákonodárci, kteří závaznou normativní regulaci přijímají, a právníci, kteří na jejich popud zákony sepisují a poté i aplikují (čili soudci, advokáti).
Aby se mohl starověký člověk s „průměrným rozumem“ v běžném životě orientovat, stačila mu Boží přikázání. Dnes člověka s „průměrným rozumem“ atakuje takové množství zákonů, že nemá šanci, aby je za celý život přečetl, natož jim porozuměl. Číhají na něj normy o milionech slov, která rozpitvávají jeho práva a povinnosti do nejmenších detailů (třeba i taková, jak si politicky korektně a v souladu s předpisy o bezpečnosti práce oloupat banán).
Žádnou činnost přece nemůže stát nechat na člověku, i když u něj by měla platit (jak to sluje z §4 občanského zákoníku) presumpce „průměrného rozumu“. Tak k čemu ten „průměrný intelekt“ vlastně ještě máme, když už je náš život právně přeregulován, tedy „přeprávněn“. A třeba jen těmi přiblblými a neustále doplňovanými návody na použití zakoupeného zboží, aby na výrobci advokáti nevysoudili odškodnění za miliony „chechtáků“ (a to jen proto, že si „neuvědomělá“ dáma upekla vlastní kočku v mikrovlnce).
Občas zůstává stát rozum i nad právem, nejen nad topinkovačem.
Reklama
foto: Shutterstock, archiv Petra Vyroubala, zdroj: Autorský článek
