Žádný jiný živočich nepraktikuje rituály v takové míře jako Homo sapiens. Archeologové často považují rituál za jeden ze základních definičních znaků chování moderních lidí, protože souvisí se schopností myslet symbolicky. Zdá se, že my lidé jsme jedineční ve své schopnosti sdělovat složité abstraktní myšlenky a pojmy, a to nejen o „tady a teď“, ale také o jiných časech a místech. A dokonce i o těch imaginárních.
Biologičtí antropologové předpokládají, že skupinové obřady mohly hrát klíčovou roli při předávání kulturních znalostí v „předlingvistických“ společnostech. Emeritní profesor psychologie na Queen´s University v kanadském Kingstonu Merlin Donald tvrdí, že rituál byl základním kamenem evoluce sociálního poznávání a umožnil raným hominidům sladit svou mysl se společenskými konvencemi.
Vytvořením sdíleného systému kolektivních zkušeností a symbolických významů pomáhal rituál koordinovat myšlení a paměť a umožňoval skupině lidí fungovat jako jeden organismus. A protože rituál úzce souvisí se symbolikou, rytmem a pohybem a hraje roli při rozdělování na výjimečné a běžné, je spojován také s rozvojem umění.
Záhada ve Španělsku a Jižní Africe
Rituál je základní součástí toho, kým jako druh jsme, a v naší evoluci sehrál klíčovou roli. Nejstarší důkazy o rituálech v naší evoluční linii, která se od šimpanzů oddělila před 6 až 7 miliony lety, se týkají pohřbů. V jeskyni Sima de los Huesos (Jáma kostí) ve Španělsku našli archeologové kosterní pozůstatky nejméně osmadvaceti jedinců. Ačkoli je Sima de los Huesos součástí rozsáhlého jeskynního systému, všechny kostry byly nahromaděné v malé komoře daleko od vchodu.
Ostatky mrtvých byly ukládány velmi pečlivě, například těla malých dětí byla často ukládána v prenatální poloze.
Spolu s nimi tam byla uložena jemně vyřezávaná křemencová ruční sekera. Nikde v jeskyni nebyly nalezeny žádné stopy po obývání, což naznačuje, že těla tam byla přenesena a uložena záměrně. DNA nalezených kostí odhalila, že pozůstatky patří příslušníkům druhu Homo heidelbergensis, nejstarším známým příbuzným neandrtálců, kteří žili před 430 tisíci lety.
Podobný hrob byl nalezen uvnitř jeskyně v jihoafrické provincii Gauteng. Tenkrát šlo o ostatky archaického druhu člověka jménem Homo naledi. Jeskyně obsahovala celé kostry patnácti jedinců. Uhlíková analýza ukázala, že žili přibližně před čtvrt milionem let. Lokalita byla zcela neporušená a nic nenasvědčovalo tomu, že by do jeskyně někdy vstoupili predátoři. Na kostech se nenašly stopy po zubech a nebyly přítomny ani žádné známky zaplavení.
Kostry byly neponičené a ležely ve stejné poloze, v jaké by se běžně nacházela mrtvá těla. Vypadá to, jako by těla přenesl nějaký jiný Homo naledi temnými, spletitými chodbami jeskyně, vylezl na vrchol ostré dvanáctimetrové skály a pak sestoupil úzkou štěrbinou do izolované komory, kde je uložil k odpočinku a na cestě ven zajistil vchod. A nešlo o žádnou ojedinělou epizodu. Mrtvá těla tam byla ukládána znovu a znovu po celé generace, pravděpodobně se tedy jednalo o pravěké pohřebiště.
Medvědí lebky, umělecká díla i šperky
O tom, že se ve Španělsku i Africe jedná o důkaz úmyslného pohřbívání, však stále neexistuje žádný přímý důkaz, na rozdíl od jiných pohřebišť, nalezených v Iráku, Izraeli, Chorvatsku, Francii a jinde. Ostatky mrtvých do nich byly ukládány velmi pečlivě, například těla malých dětí byla často ukládána v prenatální poloze.
Někteří lidé stále pochybují o tom, jak propracované rituální praktiky neandertálců mohly být. Materiální důkazy jsou přece jen omezené a nikdy se nedozvíme, co se jim přesně honilo hlavou, když své blízké pohřbívali. Jedno je však jisté. V době, kdy se objevuje náš vlastní druh, jsou důkazy o rituální činnosti nesporné.
Moderní lidé (Homo sapiens) nepohřbívali své mrtvé jen tak. Zdobili je červeným okrem a do hrobů umisťovali šperky, umělecká díla a oblíbené předměty a zvířata. Prováděli také řadu dalších kolektivních rituálů, jak naznačují četné skalní rytiny a malby, symbolické artefakty a záměrné ničení keramiky a dalších cenných předmětů.
První konvence
Francouzský sociolog Émile Durkheim si všiml, že v životě domorodých společností se střídala dvě období. „Obyvatelstvo je nejprve rozptýleno v malých skupinách, které se nezávisle věnují svým zaměstnáním. Každá rodina žije sama pro sebe, loví, rybaří, zkrátka se snaží všemi možnými prostředky získat potravu. Později se naopak sdružuje a soustřeďuje na určených místech. K tomuto soustředění dochází, když je klan nebo část kmene svolána ke společnému setkání a při té příležitosti provádějí náboženské obřady.“
Tato období podle Durkheima představují dvě velmi odlišné sféry. Posvátnou a světskou. Světská zahrnuje všechny ty běžné, všední a monotónní činnosti každodenní existence – práci, obstarávání potravy a každodenní život. Naproti tomu sféra posvátného, která existuje prostřednictvím rituálů, je věnována věcem, jež jsou považovány za výjimečné.
Provádění kolektivních obřadů umožňovalo lidem odložit každodenní starosti a přenést se, byť dočasně, „do jiného světa“. A protože rituál musí vždy dodržovat pevnou strukturu, účast na kolektivních obřadech vytvořila první společenské konvence prvních lidí. Tím, že se praktikující scházeli k obřadům, přestávali být jen skupinou jednotlivců a stávali se společenstvím s jednotnými normami, pravidly a hodnotami. Proto antropolog Roy Rappaport prohlásil rituál za „základní společenský akt lidstva“. Je to proces, během něhož vzniká samotná společnost.
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: Big Think
