Victoria o manželce svého přítele věděla. Po několika letech však pojala podezření, že má i jiné milenky. Neměla sice žádný důkaz, ale jeho řeč těla ho prozrazovala. To, co říkal, navíc často nesedělo, a zdálo se, že lže. Chtěla se mu pomstít, a tak během několika následujících měsíců posílala zmíněné manželce jeho nahé fotky.
Přišel za ní rozrušený a ptal se, kdo by něco takového mohl dělat. Jeho žena byla zdrcená. Viktorii se přiznal, že skutečně spí ještě s jinými ženami. Ji ale nepodezíral a ona ho ještě utěšila. Později, když se Victoria začala nudit a byla připravena vztah ukončit, poslala jeho ženě poslední sérii fotografií a na té poslední byla s jejím manželem ona sama. Pak navždy odkráčela z jejich života.
Když tento příběh potom vyprávěla, její lehkovážnost lidi znepokojovala. „Lidé se mě ptali: Proč jsi to jeho ženě udělala? Co ti provedla? Jak ti ublížila?“ říká. „A já jsem si říkala: No a co. Život je nespravedlivý.“
Rozdíly oproti mužům
Psychopatie není uvedena v posledním vydání Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch, neřadí se tedy mezi oficiální psychiatrické diagnózy. Místo patří pod širší pojem – antisociální porucha osobnosti, ačkoli slovo psychopatie je v mezinárodním klinickém prostředí široce používáno. Obecně je chápána jako neuropsychiatrická porucha, při níž člověk vykazuje neobvykle nízkou úroveň empatie nebo lítosti, což často vede k antisociálnímu a někdy i kriminálnímu chování.
Když se někomu něco stane, možná k němu nic emocionálně necítím, ale vím, že mu mám sehnat pomoc, a proto to udělám.
Přestože řada studií naznačuje, že psychopatie je častější u mužů než u žen, psycholožka a neurovědkyně z Georgetownské univerzity Abigail Marshová tvrdí, že to může být způsobeno chybným výběrem studií. S tím souhlasí i doktorandka psychologie na univerzitě v Madridu Ana Sanz Garciová, která spolu s kolegy provedla v roce 2021 analýzu publikovaných výzkumných studií, která zahrnovala více než 11 tisíc dospělých osob, u nichž byla psychopatie hodnocena. Souhlasí s tím, že je třeba více výzkumů, které se zaměřují na ženy a nekriminální osoby s psychopatií. Pro BBC uvedla, že podle dosavadních studií vykazují ženy s psychopatií menší sklony k násilí a trestné činnosti než muži, naopak inklinují spíše k manipulaci.
„Bylo by zajímavé odhalit faktory, které vysvětlují, proč je mezi ženami s psychopatií nižší pravděpodobnost páchání asociálních a kriminálních činů než u mužů,“ říká Sanz Garciová. „Pokud by se to podařilo, mohl by být navržen program, který by ženám i mužům s vysokou psychopatií v páchání těchto činů zabránil.“
Manipulace pro zábavu
Victoria říká, že její vlastní manipulativní chování začala brát jako dobrou formu zábavy. Narodila se v Malajsii v dělnické rodině. Její otec byl alkoholik, takže doma nebyla šťastná. Ve škole se jí studijně dařilo, ale často se nudila. A tak si našla zábavu. Lidé se jí svěřovali s různými důvěrnostmi a tajemstvími a ona je vždy schválně vyzradila, třebaže slíbila opak. Kdo koho nenáviděl. Kdo se do koho zamiloval. Napětí mezi dětmi na střední škole se často dalo vysledovat až k ní. Viktorie věděla, jak manipulovat s ostatními tak, aby převzali odpovědnost za chyby, které udělala, nebo co říct, aby se dostala z potíží. Přesvědčila například učitelku, že po ní hodila křídu, protože ji k tomu ostatní spolužáci dotlačili.
„Bylo to to, co chtěla slyšet,“ vysvětluje. „Chtěla věřit, že chytré dítě není špatné, jen snadno ovlivnitelné.“ V poslední době se ale Victoria učí své impulsy zvládat. Podporu však nachází, možná poněkud podivně, u lidí, co se jí podobají. Viktorii je jedno, co si lidé o ní či jí podobných lidech myslí, výhradu má pouze k obecnému předpokladu, že lidé s psychopatií často ubližují zvířatům. „Mnozí z nás dávají přednost zvířatům před lidmi,“ řekla hrdá majitelka zrzavého kocoura.
Jako excelová tabulka
Victoria je součástí online komunity žen jí podobných. Soustřeďují se především kolem blogu spisovatelky M. E. Thomasové, možná jedné z nejznámějších žen s psychopatií. Thomasová dosáhla při hodnocení psychopatie forenzním psychologem z Texaské univerzity Johnem Edensem více než 99% bodů.
Thomasová na svém blogu Sociopath World podrobně popisuje, jaký je život s psychopatií. Thomasová říká, že místo slova psychopat použila slovo sociopat, protože měla pocit, že tomuto termínu rozumí více lidí. Sociopatie není obecně uznávaný klinický termín a psychologové jako Marshová říkají, že ho někdy používají jedinci, pro které je výraz „psychopat“ příliš stigmatizující.
„Připadám si jako vzorec, ne jako osoba,“ říká spisovatelka Thomasová. „Je to jako být tabulkou v Excelu, kde výpočtem možných výsledků dojdu k závěru, co mám dělat a říkat.“ Příkladem může být, že někomu řekne, že ho má ráda, když po něm něco chce, říká Thomasová. Je to něco, co udělala několikrát, a vedlo to k rozpadu několika vztahů.
Touha někam patřit
Jedna studie z roku 2012 na univerzitě v Curychu také zjistila, že lidé s psychopatií často používají smích jako záměrně manipulativní prostředek, který jim pomáhá například kontrolovat konverzaci. Když Thomasová mluví, lidé nedokážou rozpoznat její přízvuk. Často tipují, že pochází z Izraele nebo východní Evropy, ačkoli celý život žije v Kalifornii. „Přízvuk získáte díky tomu, že jste socializováni a máte nějakou identitu. Já jsem nikdy žádnou identitu neměla,“ říká. „Mám opravdu slabé sebevědomí.“
Na svém blogu se dělí o své každodenní myšlenky a dělá rozhovory s lidmi, kteří žijí s psychopatickými rysy. Řada čtenářů v mých příspěvcích a videích nachází útěchu, říká, protože je to místo, kde rozpoznávají své vlastní vzorce a sdílejí své zkušenosti bez odsuzování.
Mnoho předstírání
Další členkou oné komunity je 27letá Němka Alice. Je pro ni frustrující číst články nebo sledovat vyobrazení lidí s psychopatií jako zlých jedinců, kterým je třeba se vyhýbat. „Existujeme na škále jako všichni ostatní.“
Stejně jako Thomasová je i Alice na pohled sympatická, možná proto, že se hodně usmívá. Přiznává, že napodobuje společensky vhodné chování. A dělá to celý život. Když jí zemřela babička, pozorovala sestřin smutek a její chování zrcadlila.
Říká, že také předstírá sarkasmus, protože jí to umožňuje říkat, co má na srdci, aniž by vyvolala znechucení. Naučila se to už ve dvanácti letech, když byla na dovolené na lodi a nahlas přemýšlela, jaké by to bylo, kdyby se jim stala nehoda a ona musela sledovat, jak se lidé topí. Reakce rodičů a jejich přátel ji naučila, že je důležité tyto věci formulovat spíše jako černý humor než temnou myšlenku.
Mnozí z nás dávají přednost zvířatům před lidmi.
Zatímco Thomasová považuje za svůj dominantní psychopatický rys manipulaci a Victoria o sobě říká, že je bezcitná, Alice poukazuje zejména na svůj nedostatek empatie. „Nemám žádnou emoční empatii, ale mám hodně kognitivní empatie,“ říká s úsměvem. „Takže když se někomu něco stane, třeba si zraní koleno nebo zlomí ruku, možná k němu nic emocionálně necítím, ale vím, že mu mám sehnat pomoc, a proto to udělám.“ To z ní dle jejích slov dělá člověka, kterého je dobré mít v případě nouze nablízku.
„Lidé mi říkají své problémy a já nejsem citově zaujatá, takže mě to neovlivňuje. Mohu je tedy vyslechnout a racionálně jim poradit,“ říká. „Jiní lidé se možná chtějí distancovat, protože je to citově vysává, ale mně se to nestává.“
Alice není sama, kdo si myslí, že její vlastnosti by mohly být pro společnost přínosem. „Pozitivními“ rysy psychopatie se zabývá psycholog z Oxfordské univerzity Kevin Dutton ve své knize Moudrost psychopatů. Ten v roce 2011 provedl ve Velké Británii průzkum nazvaný „Velký britský průzkum psychopatů“. Nejvíce psychopatických rysů projevovali lidé v profesích jako šéfové správních rad, novináři, policisté, vojáci, chirurgové a právníci. Dutton tvrdí, že určité osobnostní rysy v rámci spektra psychopatie, včetně chladnokrevnosti a malé empatie, mohou lidem pomoci vykonávat jejich práci, aniž by byli, jak by to nazvala Alice, „citově zaujatí“.
foto: Shutterstock, zdroj: BBC
