Do hledáčku všech vlád, které se rozhodly něco dělat s životním prostředím, se prakticky jako první dostala doprava. Od Číny až po Monako. Ovšem poslední dobou se celá debata o „vyčištění“ automobilů přesunuje pouze do oblasti elektromobilů a zapomíná se na všechno ostatní. Mezi „to ostatní“ patří právě i vodík.
Nic nového
Vodík hoří, a to opravdu pekelně dobře. Když se smísí jeho větší množství se vzduchem, dojde k nemalé explozi. To není úplně vhodný předpoklad pro to, aby si ho někdo vozil pod zadkem v autě, které tak rádo bourá do svodidel, kamionů, převrací se do příkopů a podobně. Jenže lidé si už dokázali poradit s podobnými problémy v rámci plynových aut (slyšeli jste někdy, že by nějaké plynové auto po nehodě vybuchlo?) a vodík je standardní součást pohonů kosmických raket, které startují dnes a denně na oběžnou dráhu.
Vodíkové auto lze dotankovat velmi rychle. A i dojezd je lepší než u elektromobilu.
Snahy o využití vodíku jako paliva tady už tedy byly. Ovšem jen poněkud řídké a rychle se na ně zapomnělo. Vodík je totiž drahý. Ať už se jedná o vodík vyrobený z chemických procesů či třeba elektrolýzou. Proti autům na vodík také hraje absolutně nerozšířená infrastruktura (elektromobil si doma ze zásuvky nabijete, ale vodík si z kanystru nedolijete) a přiznejme si to, že i nezájem automobilek. Proč by měly investovat do tohoto paliva, když benzín a nafta všechno stejně převálcují?
Nejdál ve spalovacích motorech s tímto médiem pokročilo asi BMW, které dokonce po roce 2000 nabízelo sedmičkovou řadu s dvanáctiválcem, který měl pod sedadly nádrže na zkapalnělý a podchlazený vodík. Moc dlouho se ale v nabídce neohřál. Nebylo kde tankovat.
Vodík, co se nespaluje
Nutno říct, že vývoj vodíku šel tehdy úplně jiným směrem, a v tom BMW zaspalo. Tohoto nového směru se naopak chytla japonská Toyota, která ho neustále rozvíjí, a dokonce tuto technologii dodává i do nového vodíkového BMW, které se právě v těchto dnech začíná malosériově vyrábět.
Konkrétně se jedná o takzvané palivové články. Systém si představte asi tak, že když se spojí vodík s kyslíkem a vznikne voda, uvolní se při reakci náboj. Ten se může zachytit a následně využít k rozběhu elektrického motoru.
Na první pohled to vypadá jednoduše. Nicméně palivové články mají za sebou dlouhý vývoj, protože potřeba rozdělení vodíku, kyslíku a zachytávání elektronu na jakési punčošce mezi těmito dvěma médii je neobyčejně složitý proces. Ale funguje a stále se zlepšuje. A jestli chcete, takové sériové auto si klidně můžete koupit. Jmenuje se Toyota Mirai a v nabídce je už několik let, nyní dokonce ve druhé generaci. Jen s tím tankováním je to stále mizerné.
Výhody oproti elektromobilům
Vodík má spoustu otázek a prozatímních nedostatků. Tak proč se na něj vlastně upínat, když máme elektromobily? Důvodů je hned několik. Za prvé, elektromobily se musí nabíjet a to je dost pomalý proces. Za půl hodiny na rychlonabíječce nabijete auto na dalších 200 km jízdy. Srovnejte to s klasickou benzínkou, kde máte za pět minut natankováno, vyčůráno a odjíždíte s nádrží s dojezdem 600+ km. A tohle může vodík vyřešit. Vodíkové auto lze dotankovat velmi rychle. A i dojezd je lepší než u elektromobilu. Aby měl elektromobil alespoň nějaký solidní dojezd, musí mít extrémně velké akumulátory. S tím pochopitelně roste i cena a hmotnost auta.
Vodík má také velký smysl u nákladních aut nebo autobusů. Nákladní auto na dálkovou dopravu nemůže čekat na nabíječce dva dny, než se jeho gigantický akumulátorový set nabije natolik, aby dalších 800 km zvládl odjet i s těžkým návěsem. Autobusy na vodík jsou schopné vyjet okamžitě, když se třeba rozbije tramvaj, a mohou pak jezdit na lince klidně i celý den, aniž by se musely někam připojovat a čekat na nabití. O výhodách v letecké dopravě asi nemusíme ani mluvit. Tak proč už nejezdíme na vodík všichni?
Auto na vodík si můžete klidně koupit už nyní. Jmenuje se Toyota Mirai a v nabídce je už několik let.
Vodík se teprve začne více rozšiřovat. S rostoucím tlakem na čisté zdroje energetiky se ukazuje, že nemáme, jak tuto energii uchovávat. V létě svítí slunce a fouká vítr, ale co v zimě? Čím nahradit ropu a uhlí? Smysluplné je vyrábět právě vodík. Vylepšenými elektrolytickými postupy lze pomocí přebytečné energie ze solárních a větrných parků získávat velké zásoby vodíku, který se pak bude pálit v elektrárnách, domácnostech a automobilech. Samozřejmě že je k tomu nutná infrastruktura. A ta zatím neexistuje.
Mít dnes vodíkové auto nebo autobus je stále tak trochu hazard. Své o tom může říct například francouzské město Montpellier nebo německý Wiesbaden. Tady byli po jednom roce provozu autobusů na vodík (palivové články) nuceni tyto vozy odstavit a přecházejí zpátky a spalovací motory a poté na elektrobusy s akumulátory. Jedním z důvodů je porucha na plnicím zařízení (vodíkové pumpě), jejíž oprava zabere příliš mnoho času. A to si město Wiesbaden nemůže dovolit. Autobusy musí jezdit.
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek
