Když se Emmanuel Okwudilichukwu Onuma a Timothy Terna Asongu vydali před měsícem zahájit v plzeňské diecézi tříkrálovou sbírku, pro spoustu lidí to bylo překvapení – přece jen černí kněží nejsou v Česku úplně běžní. Jak ale sami říkají: „Bůh nerozlišuje hranice ani barvu kůže. Ovšem rozdíly mezi věřícími by se našly.“
Oba kněží se s úsměvem pozastavují nad tím, že v Česku, kde se ke křesťanství hlásí okolo 10 procent obyvatel, tolik lidí slaví Vánoce a Velikonoce. „Jde v podstatě o oslavy a já věřím, že vědí, čemu mají věřit a proč slaví,“ říká Timothy Terna Asongu. „Většina lidí ví, proč se staví stromeček, proč svítí vánoční světla, co jsou jesličky, do kterých dali Ježíška… A to je také důkazem toho, že základem kulturního života Evropy je křesťanství.“ Bavili jsme se nejen o tom, co znamená pro Čechy náboženství a co oslavy svátků.
Pro většinu Čechů jsou Vánoce či Velikonoce hlavně tradice. Ostatně, daná údobí roku se slaví i v jiných náboženstvích…
TTA: Já se jen snažím porovnat rozdíl mezi českými oslavami Vánoc a těmi u nás v Nigérii. My věříme, my máme důvod slavit. Ale v Česku má „důvod víry“ slavit jen těch pár křesťanů, zatímco pro ostatní je to, jak říkáte „tradice“. Ale co myslíte tou tradicí? Tradice je to, v co věříme. Pokud už tedy nevěříme, ale přesto něco děláme, pak by bylo možná fajn, abychom se vrátili ke kořenům a uvědomili si, proč to děláme. To by dalo našim oslavám větší smysl.
Máte pravdu, společnost je rozdělená, ale respekt musí být, jako v každé civilizované společnosti. Respekt k názorům ostatních, respekt k individuálním rozdílům.
EOO: Ti, kteří v Nigérii věří, tak doopravdy věří. Kdo nevěří, ten nevěří. Ale v Česku, ale vlastně i v Nigérii, někdy narazíte na rozpor. Někteří lidé říkají, že jsou ateisté, a přitom věří v anděly, slaví křesťanské svátky, takže co vlastně jsou? Praktikující ateisté? U nás je prostě těch opravdu věřících více.
Vy jste nedávno v Česku odstartovali tříkrálovou sbírku. Jak se povedla?
EOO: Vánoce jsme slavili na faře v Klatovech a tam je i charitní dům. Takže na výkop tříkrálové sbírky nás pan farář samozřejmě pozval. Co se oslav týče, bylo to samozřejmě super. Pomodlili jsme se, zazpívali jsme píseň My tři králové jdeme k vám, vyfotili se... Kolik se nakonec vybralo, to nevíme. Ale oslava byla fajn a jsme za ni rádi.
V jednom z předcovidových rozhovorů jste uvedli, že jeden z rozdílů mezi Nigérií, tedy vaší vlastí, a Českem je v tom, že u vás doma si lidé více váží starších lidí. V čem se to projevuje? V období karantén byli i u nás senioři jednou z nejohroženějších skupin, spousta lidí dobrovolničila, pomáhala seniorům v domovech…
EOO: Víte, my pocházíme z kultury, kde starší lidé nepracují, kde ti mladší podporují ty starší. Pocházíme z kultury, kde staří lidé nechodí nakupovat. Pocházíme z kultury, kde si staří lidé neperou oblečení. Pocházíme z kultury, kde si staří lidé sami nevaří, když jsou tu mladší. A tady? Vidíme staré lidi na ulicích, jak táhnou těžké tašky plné potravin. Přitom ti samí lidé mají děti a vnoučata! Tam, odkud pocházíme my, se to nestává. A to se bohužel za celou tu dobu, co jsme tady, nezměnilo. Ale to je prostě kultura.
Ještě jeden váš výrok mě zaujal: „Bůh je i v popkultuře“. V té souvislosti jste zmiňovali celosvětově známý seriál Hra o trůny. Musí být kněz zběhlý v popkulturních či moderních věcech, aby se dostal k srdcím mladých lidí?
EOO: Papež František říká: „Pastýř má žít s pachem svého stáda.“ My žijeme na světě, nesedíme na obláčku. Mluvíme se svými ovečkami o nebeských záležitostech, ale žijeme na zemi. Nemůžeme žít stále s hlavou v oblacích. Je důležité, aby kněz s mladými lidmi žil, i když ví, že to s nimi občas není jednoduché. V kultuře, ze které pocházíme, se kněz s mladými hodně stýká, aby zjistil, jak to s vírou vlastně doopravdy mají.
Timothy Terna Asongu, autor článku, Emmanuel Okwudilichukwu Onuma. Škoda, že je tříkrálová sbírka za námi (foto: Zdeněk Strnad)
Žijeme v éře počítačů a internetu. Svět přijal popkulturu jako své dogma. A my se nemůžeme od počítačů oprostit a sloužit lidem, kteří s nimi žijí. Nemůžeme se oprostit od popkultury a sloužit lidem, kteří ji jako dogma přijali. Kněz se popkultury i moderního světa účastnit musí – ovšem důstojným způsobem. A tak, aby mohl mladé lidi oslovit a aby zároveň jeho slovo neztratilo váhu.
Hlavními náboženstvími v Nigérii jsou křesťanství a islám. Kolik mají následovníků? Je rozdíl v křesťanském a islámském extremismu? Jsou ta náboženství vůbec schopna koexistovat?
TTA: Je to zhruba půl na půl, či spíš 48 na 48 procent, zbytek jsou tradiční africká náboženství. A co se soužití týče, jako děti jsme nikdy nevnímaly žádný rozdíl. Byl jsem ve třídě s muslimy, dokonce i v menším semináři v katolické škole jsme měli muslimy. Nikdo je nenutil, aby se šli klanět křesťanskému Bohu, mohli uctívat toho svého, ale jinak mezi námi nebyl žádný rozdíl. Byli jsme přátelé.
Problém mezi islámem a křesťanstvím vytvořila společnost a politika. V Nigérii je tento konflikt čistě politický problém. Nigerijci jsou silně věřící lidé a politici se tam chytře chopili náboženství a vyrobili krizi. Náboženství samo o sobě není problém, jen politici je používají jako rozdělující prvek. Divide et impera, rozděl a panuj. My jsme nikdy netušili, že se islám stane v Nigérii problémem. Vyrostli jsme ve stejné společnosti, slavili jsme společně Vánoce. Ale teď už to problém je.
Co vás přimělo vydat se na misi do Česka a jaký je její cíl? Jak vidíte dále svou duchovní cestu?
TTA: Jsme kněží a slíbili jsme poslušnost. Když nám biskup řekne: „Jděte do Čech,“ musíme poslechnout a jít do Čech. Taková je podstata misionářské činnosti církve. Každý kněz, kdekoli na světě, je v případě potřeby připraven jít kamkoliv. To vychází ze samé podstaty církve jako pospolitého společenství….
Ale jak jsme se sem dostali konkrétně my dva? To je jednoduché. Plzeňský biskup je přítelem našeho emeritního arcibiskupa. A náš arcibiskup nás požádal, abychom jeli sem, protože jeho přítel potřeboval kněze. A tak jsme tady.
Jak vás lidé z Plzně přijali? Není běžné, aby zde působili kněží z Afriky.
EOO: Je to naprosto v pořádku. Já jsem jednou o víkendu přijel v Klatovech do jednoho kostela na vesnici, přišla za mnou babička, podala mi ruku, podívala se mi do očí a řekla: „Máme Vás rádi.“ Pro mě to hodně znamenalo. Naši farníci věří v Krista, vědí, že my jsme Kristovi kněží, a tím je vše dáno.
Upřímně řečeno, doufal jsem v takovou odpověď – trochu to umenšuje mou představu o rasistických Češích. A právě proto si snad můžu dovolit i otázku: Kdy jste poprvé viděli sníh a jak to na vás působilo?
TTA: To bylo velice vtipné! Byli jsme na biskupství, když začalo sněžit. Slyšeli jsme o tom, četli jsme o tom, viděli jsme to ve filmech, ale pak jsme se šli sami „koulovat“ – fantastické! Ale byla nám tedy pořádná zima...
Sedíme v Plzni, metropoli západních Čech a hlavním města piva. Máte rádi české jídlo, české pivo?
EOO: No jasně. Knedlíky... ty jsou super. S vepřovým masem a zelím. A pak taky samozřejmě pivo!
Kdybyste měli vybrat tři nejoblíbenější místa v Česku, která by to byla?
EOO: My jsme Plzeňáci. Západočeši. Praha je fajn, Karlovy Vary jsou moc krásné místo, máme rádi Klatovy… Ale ještě jsme nebyli na Moravě.
Co děláte ve volném čase? Pokud tedy nějaký vůbec máte…
EOO: Přes týden jsme ve škole, oba studujeme na univerzitě. O víkendu pak máme práci ve farnosti. Volného času je málo. Nejvíc jsme cestovali o Vánocích, to jsme byli v Karlových Varech. To ale neznamená, že bychom si neužili třeba sport, například chodíme na fotbal, tenis a volejbal. Škoda, že kvůli pandemii nemůžeme tolik chodit a jezdit na zápasy…
TTA: Alespoň dvakrát jsem si mohl zahrát tenis. Musím se přiznat, že jsem možná nehrál úplně podle pravidel, ale svého soupeře jsem doslova smetl z kurtu!
Stojíme pořád na začátku roku, česká společnost je stále rozdělená tak, jako už dlouho v historii ne. Co byste Česku popřáli do následujícího roku?
TTA: Já osobně mám českou povahu rád. Češi jsou vždy hrdí na to, že jsou Češi, a to je nejvíc. Poznejte to, v čem jste jedineční, a držte se toho. Možná vás někdy něco srazí na kolena, ale vy se vždy dokážete zvednout a jít dál. Máte pravdu, společnost je rozdělená, ale respekt musí být, jako v každé civilizované společnosti. Respekt k názorům ostatních, respekt k individuálním rozdílům. To, že uvažuješ jinak než já, neznamená, že s tebou musím mít problém. Jsme Češi, to by mělo být to nejdůležitější. Měli bychom být lepší společnost a komunita, to je to, v co doufám a za co se modlím.
Měli bychom taky být schopni přijít za někým a zeptat se: Proč jsi smutný? To je znakem zdravé komunity. Když tě uvidím na ulici, jak pláčeš, tak by mělo být normální, že za tebou přijdu a budu se tě snažit utěšit. To je dnes v Česku asi menším zvykem než dva černí kněží. A až bude starost o bližního naopak běžná, tak budu velice šťastný.
EOO: Taky jsem slyšel, že české ženy se chtějí zbavit koncovky „-ová“ za příjmením. A já si myslím, že by si ji měly ponechat. Protože je to naprosto unikátní. Kdykoliv uvidíte ženu, která má příjmení končící na -ová, víte naprosto přesně, odkud pochází.
Reklama
foto: Zdeněk Strnad, archiv Diecéze plzeňské, zdroj: Diecéze plzeňská
