Pátek Karla Křivana: Týden samých špatných otázek

Mnohdy je otázka důležitější než odpověď. Říká totiž, co je pro nás důležité. Nebo jak pohlížíme na toho, koho se ptáme. Zeptáte se třeba: Jak ses měl včera? No to asi od tázaného neočekáváme nic moc. Zeptáme-li se Sparťana, "jak je", chceme ho zřejmě rozčílit nebo vyprovokovat. Zeptal-li se mě včera dávný spolužák, zda si myslím, že umělá inteligence mi sebere práci, chtěl opravdu slyšet můj názor na věc. Kdybych neměl v sobě už příliš moc skleniček skvělého vína Bandol, asi bych se s chutí pustil do diskuse. Byla to zbytečná otázka, vzhledem ke stavu tázaného. Ale nebyla zbytečná svým obsahem. Zůstala mi v hlavě a vrátíme se k ní na našem dalším setkání hned za pár dní. Dříve než vypijeme moc vína nebo příliš mnoho plzní.

Zbytečných otázek padalo každopádně tento týden mnoho. Třeba se zeptali kandidátů, zda jsme se měli v roce 1938 bránit. Věčná česká otázka, ale naprosto zbytečná. To, co by nás mělo zajímat a na co bychom se sami sebe i našich lídrů měli ptát, je, co uděláte, případně co uděláme, aby situace podobná té ze září 38 u nás už nikdy nenastala.

Přemalovaná minulost

Vůbec máme v Čechách takový nešvar, že se hrabeme v minulosti, kterou změnit nemůžeme, ale zato se můžeme předvést, jací jsme kabrňáci a jak abychom to skvěle vyřešili, kdybychom tehdy žili, a kde jsme mohli dnes být, kdybychom my tehdy rozhodovali.

Klademe si otázky na věci, které nemůžeme ovlivnit, abychom nemuseli vysvětlovat, proč se to, co bychom mohli sami změnit, nehne k lepšímu.

Upravujeme, opravujeme, přemalováváme minulost, jsme přísní až nemilosrdní na svoje předchůdce, zato při otázkách na současnost krčíme rameny a říkáme: To víte, to je těžké, to je složitý problém, navíc mládež je rozmazlená a boomři jsou úplně mimo, tady se s tím nedá nic dělat, to já byl tam a tam a funguje jim to výborně, mají jiné podmínky a jiné politiky a asi se tam odstěhuju. Většinou pak takového člověka potkáte na tom samém místě v té hospodě každý týden a za rok zas.

Čekání na zázrak shora

Klademe si otázky na věci, které nemůžeme ovlivnit, abychom nemuseli vysvětlovat, proč se to, co bychom mohli sami změnit, nehne k lepšímu. Známe odpovědi na činnost druhých, ale běda, když se někdo zeptá: A co ty, příteli, co se u tebe změnilo za poslední měsíce? To většinou spustíme bandurskou na poměry a šéfy a kolegy a neuklizené chodníky.

Všimli jste si, jak málo se kandidáti, jestli vůbec, odvažovali něco požadovat po svých voličích? Nejsem naiva a vím, že volební kampaň je sezónou slibů, ale ono čekání na zázrak shora se nám tu stává jakousi trvalkou. Nenápadně, soustavně a nebezpečně svěřujeme státu čím dál tím větší moc. A nejen jemu. I firmám, které nám mají dodávat zboží či služby, bez obav poskytujeme svoje soukromí, zvyky a čas za trochu té iluze radosti. Mluvíme o důležitosti osobní identity, ale přitom opravdu nezávislého, vlastního, jedinečného je v nás čím dál tím míň. Ty skutečně důležité otázky musí být teprve položeny. Pak by bylo dobré znát i odpovědi.