Pátek Karla Křivana: Vzdělanci ve službách zla

O potřebě vzdělání, které pak zabrání tomu, aby lidé byli snadno manipulovatelní, se píše a mluví hodně. A v těchto dnech ze známých důvodů obzvlášť. Málo se ale mluví o dvou věcech. Zaprvé, že ti, kteří manipulují, nejsou většinou žádní hlupáci, nebo že jim pomáhají lidé chytří a, chcete-li, formálně vzdělaní.

Ostatně nedávno jsem zde citoval z článku Karla Čapka Zima 34 o tom, kde by byl nacismus v Německu, „kdyby každý vzdělanec v oné vysoce vzdělané říši pokrčil rameny a suše řekl, že takové primitivní voloviny nedělá s sebou...“. Vzdělaní lidé totiž mnohdy nejen zlu slouží, ale přímo mu sami pomáhají a inspirují ho, aby bylo silnější.

Vzdělání bez charakteru

A za druhé, málo se bavíme hlouběji, co si vlastně pod tím vzděláním představujeme. Protože vědět víc než většina ještě vůbec neznamená, že tyto svoje znalosti nepoužiji právě proti té většině. Nebo že vzdělání bez charakteru je skutečnost veskrze nebezpečná.

Sledoval jsem příběh nepochybně inteligentních, vzdělaných lékařů a vědců, kteří se přímo podíleli na ohavných pokusech na lidech.

Přišel jsem před pár dny již odpoledne domů a v České televizi opakovali dokument Vědci ve službách nacismu. Můj původní plán, že budu psát prezentaci, což mi půjde lépe než v kanceláři, protože u toho budu moct kouřit, padl. Sledoval jsem příběh nepochybně inteligentních, vzdělaných lékařů a vědců, kteří se přímo podíleli na ohavných pokusech na lidech. Zde vzdělání nezabránilo ani službě hnusnému režimu, ani zločinům. Nejednalo se o nějaké vraždy od psacího stolu, šlo o zrůdnosti toho nejtemnějšího druhu sadismu. Vše pod hlavičkou vědeckých institucí.

Čemu naslouchat

Pouhé vzdělání nás neochrání před cestou do pekla, na niž se vydáme již zde na zemi. Což neznamená, že bychom o ně neměli usilovat. Leč člověka nedělají lidským jen jeho schopnosti, které dává ve prospěch celku či alespoň svého okolí. Onen klíč leží v poznání souvislostí. Nestačí vědět, jak se léčí lidské tělo či sestaví skvělý stroj. Součástí vzdělání je nebo by i mělo být povědomí o odpovědnosti za důsledky či výsledky svých činů.

Vědomí souvislostí, jak se často opakuje ve filmu Věry Chytilové Praha, neklidné srdce Evropy. Nebo jak napsal básník, „žádný člověk není ostrov sám pro sebe, každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny“. Samo vzdělání bez návaznosti na jiné obory a lidskou činnost jako takovou nic nezmůže. Víme toho čím dál tím víc o jednotlivých oblastech vědy, ale málo se staráme o hlubiny lidské duše. Jsme povrchní v tom nejdůležitějším a nahrazujeme to věděním expertním. Nejsme moudří nebo neučíme se moudrosti. Nevěnujeme se filozofii, matce věd. Ale i filozofové napsali teorie, které jiní změnili v krvavou praxi. A našli se básníci, kteří je pak oslavovali. Skvělí básníci, nutno dodat.

Je potřebné, abychom byli vzdělanou zemí. Ostatně moc jiného nám nezbývá, s tím lithiem to nějak zatím nevyšlo, zdá se, že v těch horách spí jako blaničtí rytíři. Ale opět: Znalosti nás samy o sobě nespasí. Mohou nám ovšem k mnohému pomoci. Člověka, který se chová tak, aby mohl v klidu spát, z nás každého udělá jen pozorné naslouchání hlasu svého srdce. Či svědomí. Nebojme se těch slov. To ona lepí ze střípků znalostí vědomí souvislosti.