„Otevřený vztah pro mě znamená, že druhým dávám svobodu a zodpovědnost žít to, co potřebují, a sám si vlastní svobodu nenechávám vzít,“ říká Michal Gondek, který prý tento „otevřený“ přístup uplatňuje už více než dvanáct let a nyní o něm napsal i knihu. „Za tu dobu se to projevilo vztahovými uspořádáními, která se společensky označují jako polyamorie, polygynie i polyandrie, monogamie, bigamie, singl, promiskuita a možná i něco jiného… Sám bych se bez těchto označení obešel. Vždy to splňovalo podmínku, že mě to naplňovalo, obohacovalo a byl jsem v tom k sobě i ostatním upřímný nejvíce, jak jsem uměl,“ vysvětluje.
Michal zároveň zdůrazňuje, že žádný přístup ke vztahům nepovažuje za lepší nebo horší. „Zároveň mi kterékoliv uspořádání připadá omezující, ba dokonce škodlivé, pokud je jediné ,povolené‘,“ říká absolvent filosofie. Michal nám mimo jiné prozradil například také to, v čem se otevřený vztah podobá šachové hře, proč jsou podle něj striktní monogamie i naše tendence si druhého přivlastňovat škodlivé, anebo to, jak on sám pracuje se žárlivostí.
Když se řekne otevřený vztah, představím si naprostou svobodu v tom, s kým se vídám, případně i spím, jen s tím přídavkem, že o všem otevřeně komunikuji se svým partnerem/partnery... Funguje to tak?
Ano, ale… Když řekneme naprostou svobodu, měli bychom vždy dodat i naprostou zodpovědnost. Ba dokonce bychom ji z etického hlediska měli zmiňovat první. Jak říkal jeden z mých hrdinů Viktor Emanuel Frankl: „Svoboda nicméně není posledním slovem. Svoboda je jen částí příběhu a polovinou pravdy. Je pouze negativním aspektem celého fenoménu, jehož pozitivním aspektem je odpovědnost. Svoboda je ve skutečnosti ohrožena tím, že zdegeneruje do pouhé libovůle, pokud není prožívána zodpovědně.“ Z „marketingového“ hlediska se však většinou svoboda zmiňuje jako první, protože je tím, po čem většina lidí touží. Převzít plnou zodpovědnost za vše ve svém životě se většina z nás učí právě při cestě za vytouženou svobodou.
Řekl bych tedy, že podle mých kritérií mnoho lidí není připraveno ani na jeden milostný vztah tak, aby byl pro obě strany obohacující.
Nyní k druhé části otázky, je-li podmínkou, že všichni o všech milostných interakcích vědí. Ač je to většinové vnímání, tak s ním bezvýhradně nesouhlasím. Toto vyžadování souhlasu či povinné oznamování je teprve důsledkem toho, že jsme o svých milostných partnerech zvyklí uvažovat jako o jakémsi „svém“ majetku. Koncept vlastnění erotiky svého partnera v sobě máme společensky natolik ukotvený, že by bylo potřeba mnohem většího prostoru pro adekvátní nasvětlení hlouposti a mnohostranné škodlivosti tohoto přístupu.
Takže ve stručnosti a jakožto příklad: Já v jakémkoliv vztahu, ať přátelském, byznysovém či erotickém, nikomu neslibuji, že budu hlásit svá jiná přátelská, obchodní či erotická partnerství. Ani Tobě, Milado, neslíbím, že neudělám rozhovor i s někým dalším či že Ti to budu hlásit... V takto nastavených vztazích na druhou stranu vzniká více prostoru ke sdílení toho podstatného, co je obohacující i pro druhé. Je to však na základě chtění a přirozené důvěry, nikoli na základě povinnosti a důvěry vynucené.
Dovedu si představit, že pokud mám více partnerů/partnerek, bude pro mě těžké nastavit, kdo má takzvaně přednost. Funguje to tedy tak, že mám jednoho partnera/partnerku jako hlavního a ostatní spíše jako přátele? Nebo se všechny snažíš brát rovnocenně? A jak se ti to daří?
Může být dočasně pro některé páry prospěšné, že máte partnera hlavního, a poté případně někdy někoho dalšího „na osvěžení“. Mnoha lidem to dává pocit bezpečí, avšak stále se tím z velké části drží v hodnotovém rámci běžného vztahu.
Já osobně žádné vztahy nehierarchizuji. Pro mě není žádný vztah hlavní a žádný vedlejší, nýbrž každý vztah je jedinečný, ač dávám různým věcem a různým lidem různé množství času či pozornosti, neuchyluji se ke škodlivé pomůcce v podobě označení, kdo je pro mě jednička, dvojka…. Snažím se dát každému ze sebe to úplně nejvíc a nejlepší, co mu dát chci a mohu. Nehierarchizuji mezi mámou a tátou, bráchou a sestrou ani obchodním partnerem a milenkou… Člověk si však musí být tímto postojem naprosto jistý, aby si společností a někdy i svými milovanými nenechal vsugerovat, že pokud odmítá hierarchizovat v milostných vztazích, je nezodpovědný a nezralý.
Jak to vůbec probíhá, když se pár na něčem takovém domlouvá? Jeden přijde s nápadem mít otevřený vztah a druhý má na výběr – buď souhlasit, i když by se třeba sám takto nikdy nerozhodl, anebo odmítnout s tím, že riskuje, že časem se vztah právě kvůli odlišným názorům na toto téma rozpadne...
Ano, i takto se to může dít. Většina lidí uvažuje zdánlivě rozumně způsobem: Nejdříve si vybuduju (zdánlivě) stabilní vztah podle většinového vztahového modelu a pak jej možná budeme otevírat. Je to většinový postoj k tomuto tématu, který dává smysl a někdy funguje, avšak obecně to z mnoha důvodů za rozumné nepovažuji. Jak však „otevírat“ stávající běžný vztah do větší svobody je skutečně obrovská kapitola.
Většina lidí má podle mě nyní pošramocené vztahy, psychiku i celý život, protože se tak trochu snaží o monogamii, ale moc jim to nejde a postupem času dělají větší či menší kompromisy.
Otevřený vztah podle mě začíná otevřeným vztahem jednotlivce k životu. Komunikujete-li zřetelně, že svoji svobodu neodevzdáváte a milostnou interakcí ani vztahem se nestáváte majetkem druhého, tak pak nemusíte vymýšlet, jak vztah „otevírat“. Měl-li bych jako ilustraci použít sebe, tak já „jenom“ otevřeně komunikuji, že tu nezdravou hru vzájemného vlastnění neprovozuji.
Proč dle tvé zkušenosti lidé takovéto vztahy mají?
Těch důvodů by byly mraky, avšak podstatou je, že v otevřeném vztahu zažívám benefity, obohacení a jedinečný vývoj, který skýtá partnerství, a zároveň mám svébytnost a svobodu, jako bych byl singl. Mám a přináším výhody obojího, aniž bych musel dělat špatné kompromisy.
Ve skutečnosti by mnohem zajímavější byla otázka, proč by někdo chtěl být ve vztahu stojícím na bázi běžného vztahového modelu. O tomto tématu jsem se bavil se spoustou lidí, avšak málokdo si udělal analýzu přínosů a rizik právě běžného vztahu.
Leckdo by řekl, že v současném vztahu mi něco chybí, takže se chci otevřít i jiným lidem... Může i to být důvod?
Ano, důvod to být může, avšak není tím nejlepším. Možná pro někoho budu naivní idealista, ale nastane-li situace souběžné lásky k více lidem, může a mělo by to být hlavně kvůli tak vysoké míře naplnění a blaženosti, že se o ni toužíte podělit i s někým dalším. Tato varianta bude ve všech ohledech mnohem zdravější, harmoničtější i chráněná vůči žárlivosti, než když někdo začíná další milostné vztahy, protože chce napravit frustrace ze vztahu stávajícího.
Na svém facebookovém profilu mimo jiné píšeš, že kvantita se nevylučuje s kvalitou. Když si představím, jak málo času má běžný člověk kvůli práci a dalším povinnostem i na jednoho partnera, dost dobře si nedokážu představit, jak mohu budovat hluboký, intimní vztah s několika lidmi najednou...
To je výborná výhrada. To samé však můžete říct o počtu dovolených, sportovních aktivit, které je dobré provozovat, dětí, které je vhodné zplodit, či cizích jazyků, které je vhodné se naučit. Zároveň čas je nejčastější námitkou, ale jsou i další, například kolik máte energie, jak máte zařízený ekonomický příjem, jak moc jste schopni milovat, jak dobře umíte kontrolovat sexuální energie... To kdybych měl zmínit jenom špičku ledovce životních okolností, které se potřebují blížit k harmonii. Řekl bych tedy, že podle mých kritérií mnoho lidí není připraveno ani na jeden milostný vztah tak, aby byl pro obě strany obohacující.
S některými lidmi, kteří se i po mnoha (desítkách let) stále intenzivně milují, jsem na toto téma vedl diskuse: ve swingers klubu...
Na druhou stranu fakt, že spousta lidí nemá potřebnou kapacitu, by nás neměl vést ke zkratce, že více milostných vztahů je nesmysl. S oblibou a i v knize na toto téma používám analogii k simultánním šachovým partiím. Zažil jsem, jak hrál v Olomouci arménský velmistr Sergej Movsesjan najednou s dvaceti spoluhráči a během dvou hodin si velmi kvalitně zahrál s 200 lidmi… Během dvou hodin tedy obohatil desítky lidí a leckomu z nás ukázal na šachovnici něco, co nevidíme s kamarádem, se kterým hrajeme roky s plnou pozorností nás obou.
Kolik věcí a jak kvalitně zvládáte je otázkou kapacity, což se ve vztazích těžko představuje, pokud jste průměrný, nevzdělaný či nemotivovaný hráč. Na druhou stranu pro některé lidi by možnost vyvinout se do úrovně, ve které by mohli hrát s více lidmi souběžně, bylo výbornou motivací začít se vyvíjet a studovat. Vídám kolem sebe lidi, kteří při jedné stále stejné partii, ve které mají „svoje jisté“ a která je třeba už trošku nudí, začnou dělat začátečnické chyby z nepozornosti.
Co si ty sám myslíš o klasickém monogamním vztahu? Může pro některé lidi dlouhodobě fungovat?
Proti monogamii samotné nic nemám, ale jde o celé vztahové paradigma, ve kterém je zásadním pilířem striktní celoživotní, respektive po celou dobu vztahu trvající, monogamie. Tento nesmyslný a škodlivý přístup vede v současné době k epidemii monogamie sériové. I když pominu celé téma nevěry, tak lidé jsou sice s jedním partnerem, ale vždy ho po pár letech vymění. Tento model má tolik nevýhod, že by si jej většina lidí vědomě nevybrala – je to model ztroskotávání monogamie pravé. Pro zdůvodnění těchto tvrzení je však potřeba většího prostoru.
Já sám jsem příliš žárlivý nikdy nebyl. Věděl jsem, že ač jsem třeba měl i jinou lásku v srdci či v posteli, tak to na míře lásky k jiným lidem nic neměnilo a přirozeně jsem měl tendenci vnímat, že i druzí to asi mají stejně.
Zda může fungovat klasický monogamní vztah? Podle toho, co si představujete pod pojmem fungovat. Striktní monogamie funguje v prostředí ortodoxních křesťanů, kteří jsou v monogamii i jiném potlačování sexuality důslední. Mají velmi silný hodnotový a společenský rámec, který stabilitu a kontinuitu života nejenom slibuje, ale skutečně dává. Je však dobré si uvědomit, že striktní monogamie je dědictvím právě křesťanství, ve kterém je morálním způsobem života celoživotní celibát či panenství. Striktní monogamie je prostředek k zabránění ještě horšího smilnění. Byla protěžovaná právě kvůli tomu, že spolehlivě vypíná sexualitu, což je ústředním křesťanským cílem. Mimochodem, pokud by tohle téma čtenáře víc zajímalo, doporučuji například knihu Zakázaná slast od Georga Denzlera a velmi zevrubně o tom píšu právě i ve své nové knize.
Většina lidí má podle mě nyní pošramocené vztahy, psychiku i celý život, protože se tak trochu snaží o monogamii, ale moc jim to nejde a postupem času dělají větší či menší kompromisy, třeba i v podobě konzumace pornografie. Pokud však ideál striktní monogamie odstraníte, potřebujete jej nahradit jinými (lepšími) principy, jak se v milostných vztazích chovat morálně.
Říkáš, že striktní monogamie spolehlivě vypíná sexualitu, ale já četla v diskuzích sdílení spokojených žen, které říkaly, že mají i po deseti, dvaceti letech manželství sex s manželem každý den. A mám takové starší páry i ve svém okolí, i když jich není moc. I v tomto směru tedy existují výjimky, je to tak?
Ano, samozřejmě je to tak. Bylo by na zevrubnou analýzu, díky čemu to tak je. V prvé řadě bych řekl, že samotné kritérium „sexu každý den“ je velmi hrubé a ploché. Sex každý den rozhodně není zárukou erotického ani emočního naplnění, to je však jiný příběh. Jak sama říkáš, statisticky jsou tito lidé velmi ojedinělými výjimkami, kteří velmi pravděpodobně dělají ve svých vztazích něco jinak než většina. Z dobrých důvodů však o svých jiných postojích ani nemluví, protože se nepotřebují konfrontovat s většinou. S některými lidmi, kteří se i po mnoha (desítkách let) stále intenzivně milují, jsem na toto téma vedl diskuse: ve swingers klubu...
Mgr. Michal Gondek
Dlouhodobě neuspokojivé vztahové klima ve společnosti ho podnítilo k tomu, aby na toto téma napsal knihu. Jsou v ní popsaná úskalí striktní monogamie jakožto vztahového základu, stejně jako jiné pilíře vztahů, které na erotické výlučnosti nestojí. „Samotná tvorba knihy byla mimořádným procesem. V něm mě inspirovaly a pomáhaly i tři mimořádné ženy: Lucie Bečková jako redaktorka, Angelína Mádrová jako ilustrátorka a Lucie Tkočová jako tvůrkyně energetického zářiče, přičemž všechny dávaly i zásadní tipy k obsahu i formě," říká Michal. Vystudoval filozofii a bohemistiku na univerzitě Palackého a posledních deset let se živí jako průvodce zdravým a svobodným životním stylem, konzultacemi a prodejem superpotravin.
Všeobecně se ale statistiky i experti v tématu shodují na tom, že vývoj sexuální frekvence v eroticky exklusivním vztahu je dost předvídatelný. Čím déle spolu jste, tím méně se milujete. Což parafrázuji slova konkrétně sexuální terapeutky Tracey Coxové. Když však dobře znáte biologické a energetické zákonitosti, tak se dá tato přirozenost „hacknout“ a i po mnoha společných letech si společně skvěle heknout.
Když se někdo zajímá o seberozvoj, klasicky se dřív nebo později dozví fráze typu: Neměl by sis nikoho přivlastňovat, láska dává svobodu a podobně... Potom to jistě může vést k tomu, že o otevřeném vztahu začne daný člověk třeba i uvažovat. Nehrozí tam ale nebezpečí, že hlavou vím, jak by to „mělo být“, ale ve skutečnosti jsem tam ještě nedospěl, takže bojuji sám se sebou. Na jedné straně to chci partnerovi umožnit a na straně druhé bych ho měl/měla nejraději jen sama pro sebe? Setkal ses s něčím takovým?
Samozřejmě, že jsem se s tím setkal a hodně. Ukazuje se zde ve své nahotě opravdová osobnostní, ba dokonce i duchovní zralost. Tebou zmiňované fráze mohou být laciné klišé, nebo něco tak normálního, že o tom nemusíte ani uvažovat, natož se o to snažit. Životní a psychologická realita dává zpětnou vazbu na to, jaký člověk skutečně je, a ne jaké poučky má nabiflované. Mně dává smysl v životě i ve vztazích směřovat k čím dál hlubší bezpodmínečné blaženosti. No a jak je v jedné mé básni, která se tématem zabývá:
stačí-li Ti k rozrušení, tvého milého milostné spojení,
toť štěstí křehké tak, že za řeč ani nestojí…
Pamatuji si zkušenost kamarádky, která měla s manželem otevřený vztah. Nicméně poté, co se jim narodilo dítě, změnila názor a fakt, že on má i jiné ženy, jí začal velmi vadit. Má tohle vůbec řešení? Co když jeden z páru změní časem zkrátka názor a uvědomí si, že to není nic pro něj?
Děti ve vztahu jsou rozhodně veliká proměnná a v rámci našeho tématu bych řekl vyloženě výbušná. Zde by k osvětlení bylo také třeba více prostoru. Nicméně, lidé, jejich tužby a preference se samozřejmě mění a měnit mohou. Kdybych se s tou Tvou kamarádkou či s nimi jako párem bavil, ptal bych se jí, zda cítí nedostatek lásky a péče. Podle mě je jakýkoliv vztah, a tedy i případný další milostný vztah, smysluplný a morálně v pořádku, pokud se díky němu člověk stává šťastnějším a lepším ve všech dalších rolích. Takže pokud se ten muž díky interakci s jinou ženou stává lepší i jako její partner a otec, bylo by rozumné jej v tom podporovat. Dobře však vím, že v dnešním sociokulturním prostředí to zní téměř nemožně.
Když „váš partner“ zažívá láskyplné či milostné interakce i s někým dalším, předpokládáte, že utrpení způsobuje ta část reality: „miluje i někoho dalšího“. Ve skutečnosti však drama způsobuje přesvědčení „můj partner“. Celé téma žárlivosti se dá rozplést a nasvětlit jako problém přivlastnění.
Ale zkusím odpovědět ještě i z druhé strany. Pokud jste spolu jako partneři skákali bungee jumping a vy už jej nyní skákat nechcete či nemůžete, tak to však neznamená, že ten druhý jej má nutně přestat skákat také. Většinově se tyto mini nesoulady řeší tak, že se jeden partner potlačí, ukájí své touhy tajně, anebo že se partneři rozejdou a pak už si nemají co mluvit do toho, kdo s kým má jaké milostné interakce. Mně každopádně ta většinová řešení potlačení se, nevěry či rozchodu přijdou velmi nešťastná, a to obzvláště, jsou-li tam i děti.
Velkým tématem je pochopitelně žárlivost. Jedna věc je mít sám vícero partnerů a druhá pak tolerovat to i u druhého. Jak se u tebe žárlivost vyvíjela, pokud jsi ji tedy musel řešit?
Já sám jsem příliš žárlivý nikdy nebyl. Věděl jsem, že ač jsem třeba měl i jinou lásku v srdci či v posteli, tak to na míře lásky k jiným lidem nic neměnilo a přirozeně jsem měl tendenci vnímat, že i druzí to asi mají stejně. Přestože tóny žárlivosti v sobě znám, tak jsem se rozhodl ji v sobě nepodporovat, protože jsem nenašel nic, v čem by mně či druhým sloužila.
Vztahový konstrukt stojící na pilíři striktní monogamie nyní přináší mnohem více bolesti než užitku.
Pro žárlivost samozřejmě jsou i biologické a psychologické důvody, což je opět na delší povídání. Avšak jeden rozměr bych v tomto rád naťuknul… Když „váš partner“ zažívá láskyplné či milostné interakce i s někým dalším, předpokládáte, že utrpení způsobuje ta část reality: „miluje i někoho dalšího“. Ve skutečnosti však drama způsobuje přesvědčení „můj partner“. Celé téma žárlivosti se dá rozplést a nasvětlit jako problém přivlastnění. Schválně, jaké drama vám způsobují milostné aféry jiných lidí, přátel či bývalých partnerů? Ba dokonce i třeba tajní milenci zvláště na začátku vztahu na sebe vesměs nežárlí. Jsou totiž plně v přítomnosti, užívají si darů druhého, nepociťují nárok jeden na druhého a ještě nezačali kazit lásku ani erotické proudění přivlastněním.
Jsou otevřené vztahy podle tebe jen nějakým současným trendem, nebo jde o jakýsi přirozený vývoj s tím, že jich bude postupně přibývat?
Také na tuto otázku bych odpověděl z opačného konce. Vztahová otevřenost je mnohem bližší přirozenosti. Velmi dobře to je vidět při studiu soudobých i vyhlazených přírodních takzvaně primitivních kultur. Takže vztahový konstrukt stojící na pilíři striktní monogamie je poplatným (již ne) moderním trendem. Ač měl i své výhody, tak nyní přináší mnohem více bolesti než užitku. Po letech studia jsem přesvědčený, že mají-li být vztahy šťastné, naplňující a dlouhodobé, je potřeba jiný vztahový pilíř než striktní monogamie. Zároveň to souvisí i s tím, že nyní mnoho lidí vnímá, že tvrdé potlačení některých nejen biologických, ale i psychologických, energetických, ba i duchovních potřeb pro ně není cestou ke štěstí.
Reklama
foto: Archiv Michala Gondeka (se svolením), zdroj: Autorský článek
