„Jsou tak trochu blázniví,“ popisuje sběratele i tvůrce takzvaných „rebornek" Kellie Eldredová, která pro jednu ze svých panenek dokonce zařídila dětský pokoj. „Za jednu panenku jsou schopni utratit i 20 tisíc dolarů.“ Někteří mají vlastní děti, mnozí ne. Většina z nich jsou ženy. Setkávají se na webových fórech a na Facebooku, prostřednictvím YouTube a samozřejmě na specializovaných tržištích Etsy a eBay.
Právě na eBay našla Eldredová v roce 1999 panenku, která jí změnila život. Tato panenka byla upravena (slovy sběratelů spíše znovuzrozena) tak, aby se více podobala skutečnému dítěti. Její trup byl naplněn moukou a tělo přebarveno na odstín co nejpodobnější lidské kůži. Tvarem očí se nápadně podobala její dceři Lexi.
I když jí cena 100 dolarů tehdy připadala vysoká, nemohla panenku dostat z hlavy. A tak Kellie našla novou zálibu, které se věnuje už přes dvě dekády. Její kanál na YouTube dnes odebírá více než 30 tisíc lidí a videa, na nichž se s panenkami mazlí, přebaluje je a mluví o nich, nasbírala už více než 14 a půl milionu zhlédnutí.
Lidé si na nás ukazují
Obliba realistických panenek vedla k inovacím v jejich tvorbě. Mnohé z těch nejnovějších jsou vyráběny na zakázku z patentovaných silikonových směsí a odlévány do forem, které byly často tvarovány podle skutečných novorozenců.
Panenky naplňují „fantazijní potřeby“ svých tvůrců nebo majitelů. Jsou rekvizitami v jejich společenských hrách.
Eldredová si svůj koníček, na rozdíl od jiných nadšenců, většinou užívá v soukromí. Říká, že její dvě dospělé dcery toto neobvyklé sběratelství nijak nerozčiluje, ale její manžel prý sem tam nějakou tu posměšnou poznámku při neshodách utrousí. „Nechápou, proč to tolik milujeme, takže je to pro rodinné příslušníky někdy těžké. Stáváme se snadným terčem,“ říká. S kritikou a nepřijetím se ostatně nepotýká jen ona, ale i další tvůrci a sběratelé rebornek.
Odsuzování reborn komunity přesto v posledních letech podle Eldredové trochu slábne. Stále si však prý nedokáže představit budoucnost, ve které bude její koníček mainstream akceptovat. „Když se nesběratelům panenek snažím tuhle citovou vazbu k neživému předmětu vysvětlit, lidé to nechápou,“ říká v jednom z videí.
Z panenky nevyroste teenager
Co si tedy máme myslet o dospělých ženách, které si takto „hrají na maminky“? Rozšířený předpoklad je, že si panenkami nahrazují vlastní děti. Jde ale o zásadní nepochopení podstaty tohoto koníčku.
Doktorandka humanitních věd na Concordia University v Montrealu Emilie St-Hilairová, která tento fenomén zkoumá, poukazuje na to, že z desítek sběratelů rebornek, které oslovila po celém světě, nikdo své panenky za skutečné děti nepovažuje. A v rozporu s tím, co si mnozí o jejich sběratelích myslí, odhaduje, že vlastní děti má polovina z nich. Namísto toho vypozorovala, že panenky naplňují „fantazijní potřeby“ svých tvůrců nebo majitelů. Jsou podle ní spíše rekvizitami ve společenských hrách.
Nechápou, proč je tolik milujeme. Stáváme se snadným terčem.
„Vůbec mě to nenutí mít děti,“ říká třicetiletá tvůrkyně a sběratelka Stephanie Ortizová. Spolu se svou ženou Jackie posílají „novorozence“, které vytvářejí ve své kuchyni v kalifornském Fresnu, kupcům do USA, Velké Británie, Austrálie, Německa, Kanady a na Nový Zéland. Kanály na YouTube, na kterých předvádějí své výrobky, mají dohromady asi 400 000 odběratelů.
Ortizová o sobě říká, že svým stylem je velmi chlapecký typ. Panenky ji prý ale fascinovaly odjakživa. „Když jsem byla malá, vždycky jsem chtěla mít co nejrealističtější panenku,“ vzpomíná. Panenkami prý uspokojuje své vnitřní dítě a baví se tím. Jak jízlivě podotýká, z panenky „se nestane teenager, který chce iPhone 11“. Některé sběratelky také baví nosit své panenky na veřejná prostranství a sledovat, jak si je cizí lidé pletou se skutečnými dětmi. „Je to jako mít tajemství,“ říká St-Hilairová.
Terapeutické umění
Sběratelé rebornek nepovažují své panenky za pouhé hračky. Většina z nich, říká St-Hilairová, chová ke svým panenkám citovou vazbu. Tuto dynamiku popisuje jako „druh syntetického vztahu“. „Tento pocit se od skutečného vztahu příliš neliší,“ říká. Na sociálních sítích sběratelé otevřeně hovoří o zvláštním poutu, které si lze k některým panenkám vytvořit, a také o období smutku, které někdy následuje, jakmile panenku opustí.
Dále je tu biologická reakce, která se při manipulaci s realistickou panenkou spouští. Studie naznačují, že terapie panenkami může u některých pacientů s demencí posílit pocity náklonnosti a emoční pohody. Mnozí sběratelé těchto panenek podobně poukazují na jejich terapeutický přínos při zvládání náročných stavů, jako jsou úzkosti a deprese. „Objímání něčeho, co působí jako dítě, i když to dítě není, přináší útěchu. Může to uvolňovat endorfiny,“ říká St-Hilairová.
Pak dorazila a byl to kouzelný zážitek. Byla úžasná. Dalo mi to smysl života.
Pro třicátnici Lucendu Plancarteovou, kamarádku Stephanie Ortizové, má tento koníček dvojí terapeutický přínos. „Mám syndrom polycystických vaječníků a endometriózu čtvrtého stupně,“ vysvětluje. „Bylo prokázáno, že jsem neplodná. Podstoupila jsem už několik léčebných procedur, operací, navštívila jsem různé lékaře. Mít děti mi prostě není přáno.“
Po takovém zjištění upadla Plancarteová do hluboké deprese. Nemohla projít kolem dětských oddělení v místních obchodech, aniž by si svůj osud připomněla. V roce 2012 ale našla řešení, a to na nečekaném místě: V epizodě reality show My Strange Addiction (Moje podivná závislost) vystupoval sběratel reborn panenek. Nápad, aby si jednu pořídila, dostal její manžel. „Pak dorazila a byl to kouzelný zážitek. Byla úžasná. Dalo mi to smysl života,“ říká Plancarteová. Ví ale, že když se se svými panenkami pohybuje na veřejnosti, riskuje konfrontaci. „Patří to k tomu,“ říká. Když se jí lidé ptají, odpovídá: „Panenky jsou umělecké předměty, nejsou náhradou za děti.“
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: The Guardian