Autorka knihy Ženy z Bohnic: Léčebna byla úplné dno, pomohly mi až elektrošoky

Do léčebny se autorka knihy Ženy z Bohnic Edna Nová dostala kvůli těžké přetrvávající depresi. „Ačkoliv jsem už užívala silné dávky antidepresiv, můj stav se stále zhoršoval. Nemluvila jsem, ležela v posteli a maximálně brečela,“ vypráví autorka. „Máma a partner mě tehdy oblékli jak malé dítě, nacpali do auta a odvezli na příjem do Bohnic.“

A tak vlastně začala vznikat i kniha, ve které Edna mimo jiné vypráví třeba o paní Kanárek, která umí létat a trpí nešťastnou láskou ke svému kanárkovi, o Pivařce, která chlastá od svých dvanácti, či o Fajnovce, kterou pronásleduje mrtvý otec. V rozhovoru nám Edna Nová prozradila, jak život za mřížemi psychiatrické léčebny vypadá, co může pacientům dát i vzít a proč podle ní není současná psychiatrická péče vyhovující.

S depresemi se potýká mnoho lidí. Čím byly způsobeny u vás?

U některých osob je těžké najít jediný „spouštěč“, tedy důvod, který k depresi vedl, protože ta nemoc přichází často nečekaně. Já jsem trochu výjimka, protože u mě vysledovali lékaři tři hlavní příčiny. Zaprvé je v naší rodině dědičná predispozice k duševnímu onemocnění. Také jsem v minulosti už dvakrát lehkou až střední depresi prodělala a antidepresiva užívala.

Všechno se vlastně stalo, jen v trochu pozměněných kulisách. Ostatně, ony jsou si některé osudy tamních žen až zvráceně podobné.

Ale po dvou letech na antidepresivech jsem podlehla svému egu, které našeptávalo: „Žádné prášky nepotřebuješ, to je pro slabochy.“ A v neposlední řadě jsem samozřejmě jela v hektickém, nevyhovujícím životním tempu, kdy jsem chodila z práce do školy, ze školy rovnou usedala k psaní diplomky, po diplomce jela na kurz, z kurzu si jít ještě zaběhat a tak dále.

Nedostatečná péče, kurtování za trest, nadměrná medikace, dokonce i násilné a ponižující zacházení... Tak mluví někteří lidé o léčebně. Máte vy nebo někdo z vašich známých podobné zkušenosti?

Já naštěstí podobné zkušenosti nemám. Ale podobné informace ke mně doléhají znepokojivě často. A ano, je běžné dávat skoro všem pacientům zklidňující léky. Na druhou stranu doopravdy nejsem schopna posoudit, zda oprávněně či neoprávněně.

Každopádně se nedá říct, že bych byla se stavem současné psychiatrické péče spokojená. Obecně jsem proti dlouhodobým hospitalizacím, které vedou ke zneschopnění pacienta a jeho těžšímu návratu do běžného života.

Jak u vás probíhala léčba? Slyšela jsem o elektrošocích, což je metoda, o níž jsem myslela, že už se dávno nepoužívá…

Já mám s elektrokonvulzivní terapií pozitivní zkušenost. V okamžiku, kdy nefungovaly léky, tak zabraly právě elektrošoky. Ale zároveň je nutno říct i to, že minimálně na nějakou dobu má pacient problémy s pamětí, se soustředěností. Já si na období během konvulzí nepamatuji, ten měsíc se vypařil. Po terapii jsem nějakou dobou trpěla velmi živým pocitem, že se mi v mozku otáčí jakási železná kolečka, která o sebe drhnou, tlačí mi na mozek, no a při myšlení se ta kolečka zadrhávala.

Naštěstí to brzy přešlo. Půl roku po šocích jsem pak zvládla magisterské státnice. Sice jsem musela zvolit jiný druh učení, místo memorování jsem si začala spíš mnemotechnicky pomáhat příběhy, ale šlo to. Léčba mi tedy pomohla, ale nebylo to zadarmo. On je opravdu taky rozdíl v tom, jak se elektrokonvulzivní terapie prováděla v minulosti a jak se provádí teď. Přístroje jsou sofistikovanější, zákrok se provádí v celkové krátké narkóze, pacienti a rodina jsou dopředu poučeni...

V Bohnicích jste strávila celkem pět měsíců. Jak vás pobyt tam ovlivnil?

Bohnice byly dno. A ode dna se dá jen odrazit, zlepšit onen nevyhovující způsob žití. Dostala jsem možnost změny a snad jsem ji využila.

Co se vám při pobytu tam honilo hlavou? A co bylo během pobytu pro vás nejnáročnější?

Myslím, že jsem měla v hlavě několik měsíců úplně „vybíleno“. A že jsem si uvědomila, že jsem fakt troska, zničená žena a že si za to můžu sama. Nejnáročnější byla asi deprese sama, která zastínila všechno ostatní.

Jak vypadají dny v léčebně?

Panuje tam jakýsi řád dopoledních a odpoledních aktivit, kterým se vznešeně říká terapie. Já se jich nejdřív příliš neúčastnila, protože jsem byla myšlenkami mimo, případně jsem tam jen seděla. Někteří pacienti se můžou volně pohybovat v areálu, takže chodí na všechny ty skvělé věci, jako je keramika nebo papírová dílna.

Tam já byla snad všehovšudy dvakrát, protože mě dlouho kvůli mému ne zcela dobrému stavu nechávali jen na oddělení. Několikrát týdně je psychoterapie individuální či skupinová. Taky za mnou každý den chodila návštěva, se kterou jsem mohla při svých lepších dnech vyrazit na procházku.

Je možné na takovém místě navázat přátelství?

Určitě ano. Mám odtamtud jednu blízkou přítelkyni, se kterou jsem stále v kontaktu. Také trpěla těžkou depresí a v průběhu let absolvovala několik elektrokonvulzivních terapií.

Edna Nová

Vystudovala na Univerzitě Karlově v Praze sociální práci a během záchvatu deprese si příhodně udělala výcvik v krizové intervenci. Pracovala prý mimo jiné jako hajzlbába, manuální otrok v tiskárně, hlídačka dětí, osobní asistentka u dětí se zrakovým či mentálním postižením. Poté zakotvila v „poradenství pro rodiny s problémy“, což považovala za práci snů. Momentálně svou (ne)pozornost věnuje své malé dceři. Píše blog a čte.

Ale samozřejmě tam vznikají i patologické vztahy, o nichž hodně píšu právě v knize. Prototypy „věčných obětí“, které jen požírají vaši energii, ale samy pro sebe či pro vás nikdy nic neudělají. Případně pacientky, které svou diagnózu nemají zpracovanou, a vlivem jejich nemoci s nimi nelze žádné pořádné pouto navázat.

Je kniha, kterou jste napsala, zcela založená na realitě, nebo má jen prvky reality a něco jste si přimyslela?

Kniha věrně popisuje prostředí nemocnice. Snažila jsem se být při líčení toho příběhu co nejupřímnější. Ale z morálních i právních důvodů jsem nemohla doslovně zapsat příběhy skutečných žen. Tady si pomáhám fabulací hlavně u některých takzvaně identifikačních údajů, jako jsou profese, vzhled či věk. Ale všechno se vlastně stalo, jen v trochu pozměněných kulisách. Ostatně, ony jsou si některé osudy tamních žen až zvráceně podobné. V jejich životě neexistuje nic než beznaděj...

Někde jsem četla, že vaše kniha odhaluje „archetypy duševních poruch“. Co je tím myšleno?

Chtěla jsem tím říct, že zachycuje jakousi hlubší podstatu různých druhů duševního strádání. Jung by se nad tímhle mým spojením asi znechuceně ušklíbl, ale mně to dává jakýs takýs smysl.

V knize také poukazujete na potřebu změn současné psychiatrické léčby, sama jste naznačila, že léčba není ideální. Co by se mělo podle vás změnit?

Je potřeba odstoupit od dogmatického lpění na ústavních zařízeních. Je to drahé, náročné a neefektivní. Neříkám, zrušme ústavy, ale posilme ambulantní a terénní služby, poté se můžeme posunout dál.