Pátek Karla Křivana: Už zase nevěřte nikomu, komu je nad třicet

V mnoha rodinách probíhá docela zajímavý příběh nazvaný „předávání firmy od zakladatelské generace té další“. Matky a otcové zakladatelé se dostávají do věku, kdy postupně ubývá energie ke každodennímu zápasu o nové zakázky, bankovní úvěry, zachování úspěšného týmu, hledání kreativních odborníků, pochopení inovací a trendů tak, aby je dokázali zavést do praxe rychleji než konkurence. Neplatí to o každém, ale jak napsal jeden lékař při hodnocení životního stylu a schopnosti fungovat, „každý není Mick Jagger“. Stejně jako neznáme jen dynastie podnikatelské, ale také třeba herecké, lékařské, politické či sportovní.

Generace devadesátek, dnes tak nesmyslně dehonestovaných, dávala tehdy přednost práci či naopak cestování a vůbec vůni možností svobody před založením rodiny, takže mnozí mají dnes ještě děti příliš juniorní na převzetí firmy, i kdyby už mladá dáma nebo mladý pán chtěli. Někteří nechtějí. Každá rodina, každá firma má svůj příběh a nikomu kromě jejích členů nepřísluší hodnotit, či dokonce soudit, jak a proč se v konkrétní situaci zachovají. Každopádně podnikatelská komunita možná brzy viditelně omládne, což může být vítanou šancí k modernizaci této země.

Méně hlasité hodnoty

Mladší neznamená automaticky lepší než starší. Ostatně odporná hnutí minulého století – fašistické a komunistické – rostla díky mladé energii svých příznivců a tvářila se moderně oproti zdánlivě unavené a stárnoucí demokracii. Naštěstí vedle proměn aktuálních trvají i hodnoty méně hlasité, ale silnější, se kterými ani vichry změn nepohnou.

Stejně jako neuspějeme bez schopnosti pohybovat se volně mezi obory, nenechme se vtáhnout do umělého mezigeneračního nepochopení.

Nepotřebujeme změnu systému, ale změnu přístupu. Musíme zrychlit a přidat. Nestačí lépe kopírovat, co bylo. Čekají, ale nepočkají na nás úkoly v každém oboru lidské činnosti, nejviditelnější jsou ty technologické a geopolitické. Potřebujeme energické lidi s otevřenou myslí, kteří jsou schopni přemýšlet mimo obvyklé rámce dané výchovou, vzděláním či praxí. Naše současné problémy jsou vskutku komplexní, ale my jsme dosud byli vychovávaní jako specialisté na úzce vymezenou práci. Jenže my nyní potřebujeme lidi schopné přemýšlet s nadhledem a pochopením pro několik oborů najednou. Navíc ani u těch specializací nevíme, jaké práce brzy zmizí jako koňské povozy před sto lety.

Kudy běží zajíc?

A stejně jako neuspějeme bez schopnosti pohybovat se volně mezi obory, nenechme se různými krysaři vtáhnout do umělého mezigeneračního nepochopení. Existovalo vždy. Pokud starší generace sedící na většině rozhodujících míst zamění zkušenost za nehybnost a naopak ti mladší neodhadnou dobře, kde je opravdu potřeba revoluce a kde jen změna rychlosti pohybu změn, nemůže modernizace České republiky dopadnout dobře.

Deset let stojíme jako země na místě. Ale ne jako společnost či její jednotlivé části. Vezměte si jen, jak obrovská mezera je v technologické vyspělosti českých firem a české státní správy. Zatímco u nyní tolik diskutované pošty musím kvůli podání balíku vyplnit papír a dostanu za to ten papír od osoby za přepážkou zpět s razítkem a na vrch dva papíry další, jinde na to samé stačí aplikace v mobilním telefonu.

Chci říct, že politika nestíhá reagovat na změny, které probíhají ve společnosti. Ty hmatatelné, když úřednické šanony s papíry dosud nenahradil digitální svět, i ty myšlenkové, kde přemýšlíme v termínech minulého století a divíme se, že nám nedávají odpovědi na otázky současnosti.

Omlazení našeho života nás nezachrání samo o sobě. Bude záležet na charakteru, odvaze a schopnostech těch nových i dříve narozených. Ale jsem stále více přesvědčen, že dosud vládnoucí generace ve své většině už moc netuší, kudy běží zajíc. Ostatně nechceme-li zažít nějakou nepříjemnou radikální šílenost, ten poklop nad způsobem myšlení u nás je nutné uvolnit. A právě byznys by se svojí praktičností i schopností vnímat změny jako příležitost mohl být v mezigenerační spolupráci příkladem. Stejně jako je i v jiných oblastech.