Překvapivý počet lidí trpí příznaky zvláštního onemocnění, které je pojmenováno podle hlavní hrdinky příběhu Lewise Carrolla: jeho Alenka měnila svoji velikost pokaždé, když si kousla dortu nebo se napila kouzelného lektvaru. A podobný dojem mívají i lidé trpící syndromem Alenky v říši divů.
Obří domy a noční děsy
Devítiletý Josh Firth si poprvé všiml něčeho divného, když jel s rodiči v autě. Zdálo se mu, že se budovy po obou stranách silnice začínají zvětšovat. Když to řekl své matce Sonje, byla zmatená. Pokud šlo o ni, budovy vypadaly stejně jako vždycky, popisuje článek BBC.
Podobné situace se začaly dít opakovaně. Jednoho dne po návratu ze školy začal Josh své matce vyprávět, jak se obličeje jeho učitelů zvětšily nepoměrně k jejich tělům a stěny školní třídy se protáhly a vzdálily od něj. Při jiné příležitosti, když hrál ve škole šachy, si zase všiml, že se jeho prsty rozšiřují a zvětšují, až měl pocit, že není schopen uchopit šachové figurky.
Josh Firth. (zdroj: BBC)
Tyto bizarní příhody byly nejděsivější v noci, kdy se začaly měnit obrysy jeho pokoje, stěny se vlnily a Josh měl pocit, že ho uzavírají, což podle Sonji vedlo k nočním děsům. Ta si vzpomíná i na chvíle, kdy jí syn říkal, že její hlas slyší v nižší tónině a pomalejším tempu.
Rodině trvalo téměř dva roky, než zjistili, že Josh trpí vzácnou poruchou známou jako syndrom Alenky v říši divů, někdy také nazývanou Toddův syndrom.
Dračí tváře jako součást života
Syndrom Alenky v řiši divů (AIWS) ovlivňuje způsob, jakým lidé vnímají svět kolem sebe, a může deformovat vnímání vlastního těla a prostoru, který zaujímá. Může způsobovat i zkreslení vidění a času.
Představte si, že celý život pozorujete obličeje lidí, které se mění v dračí tváře, což je jeden ze 40 zrakových příznaků, charakteristických pro tento syndrom. Někteří pacienti také popisují, že vidí různé části těla připojené k lidem kolem nich, například zkrácenou ruku visící z obličeje osoby sedící před nimi. Mezi další příznaky patří zdání, že lidé nebo předměty se pohybují zpomaleně, nepřirozeně, nebo naopak zrychleně. Pacienti také často uvádějí, že se jim před očima zmenšují nebo bobtnají předměty či části jejich vlastního těla, což vyvolává pocit, že oni sami mění velikost, stejně jako to popisoval Josh.
Právě tento poslední příznak vedl k tomu, že choroba byla pojmenována po Alence z říše divů. Existují domněnky, že sám autor příběhu Lewis Caroll tímto syndromem trpěl, a tedy že pro svůj příběh byl sám předlohou.
Ztráta vlastního já
AIWS byl oficiálně lékaři popsán v roce 1955, některé příznaky však byly zaznamenány již dříve. Jeho příčiny však dodnes zůstávají zahaleny tajemstvím. Vědci se stále pokoušejí tuto hádanku rozluštit, protože doufají, že jim přinese cenné informace o tom, jak náš mozek vnímá okolní svět.
Vnímání někdy zůstane nedotčeno, i když jsou narušeny nebo úplně odstraněny velké části mozku. V jiných případech může i dysfunkce nepatrných nervových svazků způsobit velké a trvalé změny.
Díky různým smyslovým signálům, které kombinujeme s předchozími životními zkušenostmi, vnímá každý z nás svět jinak než ostatní – všichni existujeme ve vlastní jedinečné realitě.
„Vnímání není pasivní proces pouhého vidění, slyšení, cítění, ochutnávání nebo čichání,“ vysvětluje Moheb Costandi, londýnský neurovědec a spisovatel, který se ve své knize Body Am I zabývá syndromem Alenky v říši divů. „Je to aktivní proces. Mozek jedná podle přicházejících smyslových podnětů, a to na základě našich minulých zkušeností a předsudků. Způsob, jakým věci vnímáme, ovlivňuje to, jak jednáme, a to, jak jednáme, ovlivňuje to, co vnímáme.“
Občas se však naše vnímání může narušit, například když lidé trpí halucinacemi, iluzemi nebo jinou poruchou vnímání. Jakmile je vnímání nás samých a světa, ve kterém žijeme, zkreslené, hrozí, že ztratíme pocit vlastního já a budeme trpět depersonalizací. Můžeme dokonce skončit s tím, že svět samotný budeme vnímat jako neskutečný, což je proces známý jako derealizace.
Příznaky by se neměly podceňovat
V minulosti byl syndrom Alenky v říši divů běžně odmítán jako do značné míry neškodný stav, který nevyžaduje lékařský zásah. Během dospívání se s mírnými nebo přechodnými prožitky tohoto syndromu setká až 30 % adolescentů. Je také známo, že jej vyvolávají některé léky proti kašli a nelegální halucinogenní látky. Příčin této nemoci jak u dětí, tak dospělých je však celá řada.
Syndrom Alenky v říši divů je častý i u dospělých. (zdroj: Shutterstock)
Jan Dirk Blom, profesor klinické psychopatologie na Leidenské univerzitě v Nizozemsku, který se jako jeden z mála vědců studiu tohoto syndromu věnuje, zdůrazňuje, že je třeba, aby lékaři brali pacienty popisující zmiňované příznaky vážně.
Podle něj se diagnostika a rozpoznávání AIWS za posledních několik desetiletí téměř nezlepšily. To často znamená, že je u pacientů přehlížen i několik let.
To byl i případ Angličanky Gillian Harrisové z anglického Pulborough, které byl syndrom diagnostikován teprve před šesti lety ve věku 48 let, přestože jím trpěla od mládí. „Jako dítě jsem občas měla pocit, že se mi věci vzdalují, a v pubertě jsem si také uvědomila, že mám obrovské končetiny, moje paže byly naprosto masivní,“ říká. Zhruba od 16 let se léčila s epilepsií.
Ohrožení migrénou
To málo informací, které odborníci mají, začíná poskytovat alespoň určitá vodítka k tomu, proč syndrom některé lidi postihuje. Podle Bloma je možné, že roli hraje genetika, je však potřeba tuto domněnku empiricky podložit.
U dětí je nejčastější příčinou syndromu Alenky v říši divů encefalitida, způsobená většinou virem Epsteina-Barrové, zatímco u dospělých je nejčastěji spojen s migrénami.
Určité poznatky nabízí také zobrazovací metody mozku. Ty naznačují, že AIWS může být způsoben dysfunkcí oblasti mozku, zvané temporo-parietálně-okcipitální spojení, kde se zrakové a prostorové informace kombinují se signály o dotyku, poloze těla a bolesti. Změny v tomto klíčovém místě setkávání smyslových informací způsobených lézemi, neurologickým poškozením nebo otokem mohou ovlivnit způsob, jakým mozek interpretuje signály.
Podle Bloma je třeba ještě vykonat mnoho práce, abychom přesně pochopili, co se v mozku pacientů se syndromem Alenky v říši divů děje.
Pro případ, že by potřeboval „ověřit realitu“, s sebou nosí kapesní zrcátko.
„Myslím, že AIWS nám může ukázat, o kolik je celý proces vnímání složitější, komplexnější, a přesto vyrovnanější, než jak jej obvykle vnímáme,“ říká. „Někdy, když jsou narušeny, nebo dokonce chybí i poměrně velké části mozku, je vnímání sotva ovlivněno (jako v případě střelných poranění, která obvykle zmizí během několika týdnů), zatímco v jiných případech může dysfunkce nepatrných svazků nervových buněk způsobit velké a trvalé změny našeho vnímání. Tento syndrom nás učí, že celá síť pro (zrakové) vnímání sestává z obrovských částí, které lze obejít nebo kompenzovat jinými částmi, zatímco jiné se zdají být naprosto zásadní, pokud chceme být schopni správně vnímat zcela základní aspekty, jako jsou tváře, linie, barvy a pohyb.“
Provádět studie mozku, které by pronikly k podstatě toho, co se děje u pacientů se syndromem Alenky v říši divů, však není snadné. „Velkou překážkou je vzácnost AIWS a skutečnost, že příznaky jsou prchavé, a tak je obtížné skenovat mozek pacienta v době, kdy tyto příznaky prožívá,“ říká Costandi.
Zrcátko jako záchrana
Podle Blomova výzkumu mají případy AIWS ve většině případů tendenci časem odeznít, někdy se však příznaky mohou opakovat v závislosti na příčině.
Gillian Harrisová užívá nejvyšší dávku dvou antiepileptických léků a již dva roky je nejen bez záchvatů, ale také bez AIWS. Josh naproti tomu stále příznaky „Alice“, jak svůj stav nazývá, pociťuje, ale vyvinul si mechanismy, jak se s nimi vyrovnat.
„Když se mu to všechno děje, opravdu mu pomáhá pohled z okna nebo do zrcadla, protože se dívá na rysy svého obličeje, a pomáhá mu to zkrátit epizodu,“ říká jeho matka Sonja. Josh proto pro případ, že by potřeboval „ověřit realitu“, s sebou ven nosí kapesní zrcátko.
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek
