Čtyři pilíře empatie: Jak lze v nesnázích pomoci ostatním?

Theresa Wiseman ze Southamptonské univerzity definovala 4 kvality empatického člověka. Pojďme se na ně podívat zblízka.

1) Schopnost podívat se na věc očima druhého člověka

Pokud chcete být empatičtí, zapomeňte na svůj pohled na svět a snažte se vcítit do druhého. Nedávejte rady – pokud si o ně člověk neřekne, tak o ně nestojí.

Můj otec mě rád zahrnuje návody na to, jak dělat to či ono, a když jim nechci naslouchat, rozčiluje se. „Jako házet perly sviním,“ opakuje mi. Neuvědomuje si, že moje zkušenosti, můj svět, můj život je diametrálně odlišný od jeho. Co fungovalo pro něj, nemusí fungovat pro mě. Jeho zaručené pravdy nejsou zase tak zaručené. Jenže já nejsem o nic lepší. Když mi kamarádka přednesla svůj problém, nabídl jsem jí jediné možné řešení: „Musíš od něj odejít.“ Pak jsem se sám ocitl v podobné situaci. A věděl jsem, že se musím rozejít se svojí přítelkyní. I tak jsem v bolestivém vztahu setrval ještě několik měsíců. Znáte podobnou situaci? Najít řešení je snadné. Změnit ho ve skutečnost je nekonečně těžší.

Najít řešení je snadné. Změnit ho ve skutečnost je nekonečně těžší. (zdroj: Shutterstock)

2) Nesoudit

Empatií a soucitem se zabývala i řada myslitelů, například Adam Smith nebo Thomas Hobbes. Zvláštní je, že jejich poznatky se často dají shrnout do známého pořekadla: „Nesuď nikoho, dokud jsi neušel kilometr v jeho botách.“

Lidé dělají chyby a ošklivé věci. Ubližují druhým. Je snadné odsoudit kamaráda, když vám řekne, že podvedl svoji přítelkyni. Máme na to ale právo? Jak řekl Lincoln během Občanské války v USA o Jižanech: „Nekritizujme je – chovají se tak, jak bychom se asi chovali my za podobných okolností.“

Kritika bolí. Pokud ji nabídnete svým blízkým v okamžiku, když se vám svěřují a jsou velice zranitelní, jenom se před vámi uzavřou. To ovšem neznamená, že s nimi musíte ve všem souhlasit. Můžete říct: „Nemyslím si, že ses zachoval správně, ale stejně tě mám rád.“

3) Rozpoznávat emoce druhých

Empatie neznamená, že víte, jak se druzí cítí. Vy to odhadujete. Vycházíte z vlastních zkušeností. Pokud jste nikdy nezažili, jaké to je mít zlomené srdce, nedokážete to pochopit. Když ale vidíte bolest, jakou druhý prochází, evokujete si automaticky bolest, kterou jste již zažili, a snáze se pak do druhé osoby vcítíte.

Vyžaduje to od vás, abyste byli stejně zranitelní jako váš protějšek. Abyste se ve svém nitru spojili s bolestivým pocitem, který prožívá ten druhý.

Naslouchejte, ale nepoučujte. Druhému pomůže už jen vaše přítomnost. (zdroj: Shutterstock)

4) Komunikovat

I když pochopíte, jak se druhý cítí, je to k ničemu, pokud mu to nedokážete dát najevo - slovy, činy, dotykem, objetím. Jinak by se člověk mohl svěřovat „kytce“ zrovna tak jako vám.

Pokud chcete být empatičtí, tak druhým naslouchejte, snažte se procítit jejich situaci a projevte účast. Hlavně jejich problém nezlehčujte.

Jak řekla Emilie Soffe: „Empatická reakce většinou nezačíná slovem ‚Alespoň...‘ Děláme to pořád. Když nám někdo řekne něco neuvěřitelně bolestivého, snažíme se to ‚postříbřit‘. Například: ‚Potratila jsem.‘ – ‚Alespoň víš, že můžeš otěhotnět.‘ ‚Mám pocit, že moje manželství se rozpadá.‘ – ‚Alespoň máš manželství.‘ Když sdílíme něco, co je pro nás extrémně obtížné, je lepší pronést: ‚Vůbec netuším, co na to říct, ale jsem vážně šťastný, že jsi mi to řekla.‘ Odpověď může jen zřídkakdy něco zlepšit. Co skutečně pomáhá, je blízkost s ostatními.“