Nemůže za to Twitter, vinu neseme jako vždy my, lidé. Toužíce po sledovanosti a srdíčkách jsme překvapivě zjistili, že k tomu rychleji než laskavost a vstřícnost vede přímočará hrubost. Pro potřeby zjednodušeného popisu sociálních sítí jsem si dřív Facebook přirovnal k hospodě, Twitter k baru, LinkedIn k restauraci a Instagram k hudebnímu klubu.
Leč štamgasty, kteří chodili každý den do baru na roh na dobrý koktejl a pokec a kde samozřejmě někdy někdo přebral, ale to ke koloritu každé nálevny patří, začali doplňovat další návštěvníci, a jak to tak chodí, přizpůsobili jsme se těm horším způsobům než obráceně.
Porvat se v baru
Neříkám, že to bylo nějaké výběrové místo, ale teď je to podnik, kam zajdete, když se chcete poprat. Samozřejmě, že nakonec zůstanu, jednak z důvodů pracovních, pak jsem se stal již závislým na sledování tamních hádek, jak zjišťuji, když v tramvaji místo četby oblíbeného Kotlety sahám do kapsy pro mobila, netrpělivě klepu na ikonu s ptákem a pak jako nenapravitelný optimista věřím, že „se to“ zlepší.
Za bujaré ignorance mizí střed. Prostor pro možnou dohodu či alespoň místo pro nalezení rovnováhy, společné vědomí souvislostí.
Čímž ale myslím, že ti, se kterými nesouhlasím, se nějak umoudří a přijmou můj názor, abych tak, jak je mým dobrým zvykem, popřel sám sebe a s blazeovanou nadřazeností se choval stejně jako ti, kteří mi tak vadí.
Fašisti a komouši
Dnes už totiž nestačí označit někoho za konzervativního katolíka, ale pro potřeby získání pozornosti publika je třeba jej rovnou nazvat klerofašistou. A z druhé strany mladého levičáka označkujeme pro jistotu jako komunistu. Čímž si hned na začátku znemožníme možnost přemýšlet nad jeho argumenty či důvody postojů, protože o čem se chcete bavit s fašisty či komouši.
Navíc je to velmi pohodlné, protože ani my nemusíme sahat k nějakému složitému vysvětlování a objasňování svých myšlenek, protože co budu něco vypravovat nějakému náckovi. S ním přece nemá cenu se bavit, je třeba jej naopak izolovat od zdravé společnosti, aby se ještě více nenakazila. A skuteční hajzlíci se smějí, protože jim uměle přidáváme na počtu a významu.
Nebezpečnější ale je, že dobrovolně a za bujaré ignorance mizí střed. Prostor pro možnou dohodu či alespoň místo pro nalezení rovnováhy, společné vědomí souvislostí. Hrozí nám, že zůstaneme sešívky a sparťany bez potřeby národního týmu. Energii věnujeme na věci prchavé, které polechtají ego, a zapomínáme na práci, která bolí, ale jediná přináší skutečný výsledek.
Co tak asi odpovím
Neznám lepší přirovnání našeho počínání než k reji jepic Ze života hmyzu bratří Čapků. Karel se snažil onu rovnováhu a střed hledat celý život. Aniž by opouštěl svoje názory a politické preference. Neuspěl a doplatil na to. Není hnusnější domácí četby než české noviny druhé republiky a útoky na něj a jemu podobné. Máme na výběr, kterou z těchto „tradic“ následovat.
Jen při psaní tohoto článku jsem asi třikrát kouknul na Twitter. A v hlavě mi už jede, co odpovím jednomu pomatenci na jeho tvít. Jsme už úplně ztraceni, nebo to bude jen horší?
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek
