Strukturální problémy jsou okolnosti, které si partneři vytvářejí sami. Někdy tento typ problémů působí tak, že je mimo naši kontrolu, nicméně není to pravda. Nemůže je ale vyřešit nikdo jiný kromě nás samotných, dokonce ani terapeut. Ten vám může pomoci danou situaci pochopit, nicméně problém samotný pravděpodobně chtít řešit nebude, protože spočívá v samotné struktuře vztahu. Ve své knize In Each Other’s Care o tom píše párový terapeut Stan Tatkin, který úryvek z této publikace poskytl serveru Goop.
Všichni víme, že existují jisté zlomové body, přes které se partnerský vztah neposune dále. Může jít například o sestěhování, svatbu či pořízení dětí. Pokud se partneři v těchto chvílích neshodují, nastává problém. Podle Tatkina je však časté, že navzdory situaci, kdy jeden zoufale touží po něčem, co druhý nechce, spolu lidé i nadále zůstávají. „Je to nebezpečné rozhodnutí, ale stejně se to děje. Skutečným důvodem není láska, i když to lidé tvrdí. Jde o připoutanost, což je mandát člověka zůstat ve svazku navzdory dobrému úsudku. Přilneme k sobě stejně jako k dětem a domácím mazlíčkům,“ vysvětluje Tatkin.
Co si lze konkrétně pod těmito strukturálními problémy představit?
1. Fyzické odloučení
Když partneři nemohou být spolu na stejném místě kvůli podmínkám, které nemohou ovlivnit, jako je vojenská služba nebo zaměstnání a další podobné situace, minimálně jednomu z nich pravděpodobně začne vzdálenost po čase vadit. To se může stát chronickým problémem, který vede k nespokojenosti. Některé z těchto podmínek se objevují až v pozdější fázi vztahu a nelze je na začátku předvídat. Jiné už ale začínají na samém startu a partneři je ignorují, protože doufají, že se tyto podmínky nakonec změní. Někteří lidé se domnívají, že vzdálenost zvládnou, aby pak zjistili, že je nesnesitelná. Jiní dokonce založí rodiny a zjistí, že si na svá bedra přidali další neřešitelný strukturální problém.
Je časté, že navzdory situaci, kdy jeden zoufale touží po něčem, co druhý nechce, spolu lidé i nadále zůstávají. Jde o nebezpečné rozhodnutí, ale stejně se to děje. Skutečným důvodem není láska, i když to lidé tvrdí.
2. Jeden chce dítě, druhý ne
Pokud se „nemohu žít, aniž bych měl dítě“ setká s „nemohu žít s dítětem“, jde o bod zlomu a tedy i strukturální problém. Ani jedna z cest není správná nebo špatná – strukturálně spolu ale nemohou fungovat, přinejmenším ne v harmonii. Podle Tatkina spolu nicméně i takové páry zůstávají, a to právě kvůli zmiňované připoutanosti. Často také jeden partner doufá, že ten druhý změní názor.
3. Otázka monogamie
Pokud se partneři neshodnou v otázce monogamie, přichází další bod zlomu. Podle Tatkina je v tomto případě nejtěžší pro terapeuty, které s páry pracují, přimět oba partnery, aby k sobě byli zcela upřímní. „Přinejmenším na samém začátku nesmí být žádná dvojsmyslnost. Oba musí mít zcela jasno v tom, na čem jsou a proč,“ poznamenává Tatkin. Terapeut poté oba vyzve, aby svůj postoj vysvětlili. Věnuje přitom pozornost tomu, jak partneři odpovídají a jak dobře jsou schopni obhájit zpochybnění jejich pozice. Partneři se pak mohou navzájem vyzvat a snažit se toho druhého přesvědčit, proč by bylo v zájmu páru přijmout tu či onu pozici.
Jakmile je někdo přistižen při lhaní, zatajování důležitých informací nebo podvádění, je veškerá podezíravost nyní a navždy oprávněná, protože existují důkazy o tom, že druhý lhal a podváděl. Je ale velký rozdíl mezi důkazy a podezřením a bez důkazů je potřeba podezření zkoumat opatrně. Chronická podezřívavost totiž může vážně zhoršit pocit bezpečí a jistoty ve vztahu – a to oběma směry.
„Nechceme, aby lidé ustoupili kvůli tomu, že nechtějí o vztah přijít. Nechceme, aby předstírali, že jsou něčím, čím nejsou. To se posuzuje podle toho, jak obhajují své argumenty. Dobrý klinik dokáže poznat, když někdo ohýbá realitu, aby se vyhnul ztrátě... Pokud je v dohodě některý z partnerů méně než stoprocentně, tak pokud pár pokračuje, uzavírá velmi špatné rozhodnutí. Proto je třeba tento problém řešit od samého začátku,“ vysvětluje Tatkin.
4. Vzájemná nedůvěra na základě nevěry
Partneři, kteří se navzájem podváděli, poskytli druhému důkaz, že jsou nevěrní. Důkaz ale poskytli také v případě, pokud lhali svým bývalým partnerům, a nyní je o tom ten současný informovaný. „Navzdory všem těmto důkazům budou páry přicházet na terapii a stěžovat si, že mají problém s důvěrou, přestože ve skutečnosti jde o strukturální problém, který si vytvořily,“ poznamenává Tatkin. Jakmile je někdo přistižen při lhaní, zatajování důležitých informací nebo podvádění, je veškerá podezíravost nyní a navždy oprávněná, protože existují důkazy o tom, že druhý lhal a podváděl. Je ale velký rozdíl mezi důkazy a podezřením, upozorňuje Tatkin. A bez důkazů je potřeba podezření zkoumat opatrně. Chronická podezřívavost totiž může vážně zhoršit pocit bezpečí a jistoty ve vztahu – a to oběma směry.
5. Předmanželská smlouva
„Chápu, že předmanželská smlouva je nutná. Dává mi smysl. Při své práci párového terapeuta však zjišťuji, že některé předmanželské smlouvy mohou značně narušit rovné podmínky pro pár. Například jeden z partnerů přichází do manželství s velkým množstvím peněz a druhý s velmi malým nebo žádným. Podle mého názoru to komplikuje správu. Pár si nemůže nárokovat rovnost a autoritu. Často se stává, že strana s penězi rozhoduje,“ píše Tatkin. Pokud se dva lidé na takové předmanželské smlouvě dohodnou, jde o strukturální problém, který nelze vyřešit prací v páru. Nikdo by totiž podle Tatkina neměl podepisovat předmanželskou smlouvu, o které se domnívá, že je nespravedlivá nebo že nebude fungovat.
Podle terapeuta se stává, že někteří lidé chovají zášť vůči partnerovi, který předmanželskou smlouvu vyžadoval. Jsou ale samozřejmě i takové páry, pro které předmanželská smlouva není problém, a to pokud oba partneři mají peníze a kariéru, která jim zajišťuje příjem.
Když partneři podepíší předmanželský nebo porozvodový dokument, uzavírají tím dohodu. Pokud si některý z nich stěžuje, stává se tato záležitost strukturálním problémem, který je těžký – ale ne nemožný – znovu projednat.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Goop.com
