Necítíte se dost dobří navzdory všemu, čeho jste dosáhli? Nejste sami. Jak to změnit a vzít svoji sebehodnotu do vlastních rukou? Vše vysvětluje neuropsycholožka Julia DiGangiová, Ph.D. v článku pro Psychology Today.
Představte si, že voda je sebehodnota a sklenice je nádoba na její udržení. Když se nám v životě nedaří čerpat vodu – pocit sebehodnoty z našeho vnitřního zdroje, hledáme zdroje vnější. Jsou to impulzy od ostatních, například ujištění, že jsme v něčem dobří, že máme ve svých názorech pravdu, že jsme chytří, laskaví, kompetentní a tak dále. Jenže tento systém je záludný ze dvou důvodů. Prvně proto, že naše nevědomí k nám vysílá signály s uvědoměním toho, že naši sebehodnotu určuje okolí. A za druhé, když o nás rozhoduje někdo jiný než my, je to nejistá hra – přicházíme o kontrolu nad svojí sebehodnotou.
K mnohým z nás přitéká obrovské množství „vody“ – úspěchy, chvála, oblíbenost v kolektivu, finanční zisk, povýšení, plnohodnotný partnerský vztah – a přesto se cítíme špatně. Jinými slovy, necítíme se hodni. Jak je to možné? Jsou to právě ony úspěchy, ony vnější vlivy, které nám sice na vědomé úrovni poskytují určitý pocit sebehodnoty, ale zároveň nám připomínají, jak málo zvládneme pojmout – dochází nám, že s naší sklenicí není něco v pořádku. Naše vědomí říká: Jak je možné, že se mi tolik daří, a přitom se necítím být dost dobrý/dobrá?
Když se nám v životě nedaří čerpat vodu – pocit sebehodnoty z našeho vnitřního zdroje, hledáme zdroje vnější. Jsou to impulzy od ostatních, například ujištění, že jsme v něčem dobří, že máme ve svých názorech pravdu, že jsme chytří, laskaví, kompetentní a tak dále. Jenže tento systém je záludný.
Vytvořili jsme si svět, ve kterém se řídíme nefunkčním vzorcem:
Přemýšlíme tímto způsobem:
- Když mi bude věnovat pozornost, budu se cítit dobře.
- Pokud mě bude mít rád/ráda, všechno bude v pořádku.
- Pokud neudělám žádnou chybu, všechno bude v pořádku.
- Pokud se jim moje tvorba nebude líbit, nebudu s ní spokojený/spokojená.
- Pokud mě nebudou neposlouchat, nebudu v pořádku.
Musíme však přemýšlet takto:
- Když mi nebude věnovat pozornost, o mně to nic nevypovídá, je to jeho/její rozhodnutí.
- Pokud mě nebude mít rád/ráda, budu v pořádku, já se rád/ráda mám.
- Můžu dělat chyby, na mojí sebehodnotě to nic nemění.
- Pokud se jim moje tvorba nebude líbit, nevadí, tvořím dál, protože mě to naplňuje.
- Pokud mě nechtějí poslouchat, nevadí, zůstávám k sobě upřímný.
Když naše vnitřní nastavení postupně změníme, dostaneme se k oné skryté části, kde existuje nepodmíněná sebehodnota a její ohromující životní síla.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Psychology Today