Škodolibost, ta sladká příchuť nezdaru. Hlavně když je někoho druhého

Možná to neradi přiznáváme, ale všichni jsme alespoň jednou okusili tu sladkou chuť cizího nezdaru. Vzpomeňte si na to, jak jste se usmívali, když se někomu, koho nemáte v lásce, zhroutil celý svět – nebo tenkrát, když se váš protivný soused pokusil o podnikání, ale skončil s dluhy. Existuje mnoho způsobů, jak vyjádřit tu zvláštní emoci, kterou cítíme, když vidíme nepřítele trpět.

Japonci mají přísloví: „Neštěstí druhých chutná jako med.“ Francouzi mluví o ďábelské radosti, která nás naplňuje, když sledujeme utrpení bližního svého. Angličané používají slovo Schadenfreude, které si vypůjčili z němčiny, což ve volném překladu znamená „radost ze škody.“

Ve filmu V hlavě (2015) od studia Pixar se setkáváme s pěti emocemi, které řídí chování hlavní hrdinky Riley – Radostí, Smutkem, Strachem, Znechucením a Hněvem. Film sklidil velký úspěch u kritiků a diváků, režiséra Pete Doctera však dodnes mrzí, že z filmu nakonec vypadla postava emoce šesté: Škodolibosti, která prý „byla docela vtipná se svým šarmantním německým přízvukem.“

Riley a její emoce: Smutek, Zloba, Odpor a Strach. (zdroj: ČSFD)

Škodolibost, sebeúcta a mezilidské vztahy

Co se děje v našich hlavách, když se radujeme z cizího neštěstí? Tuto otázku si kladou psychologové už dlouho, ale nenacházejí jednoduchou odpověď. Škodolibost je složitá emoce, která se rodí z naší závisti k úspěchu druhých. Proto nás obvykle nejvíce potěší, když se něco nepovede lidem, kteří jsou na vrcholu společenského žebříčku. Usmíváme se, když vidíme, jak se rozpadá kariéra celebrity, radujeme se, když slyšíme, že vlivný politik skončil ve vězení, a jásáme, když tým, kterému nefandíme, utrpí na sportovním hřišti porážku.

Wilco van Dijk a Jaap Ouwerkerk, dva holandští vědci, zkoumají, jak škodolibost souvisí se spravedlností, která je jedním z hlavních motivů této emoce. Zajímají se také o to, jak procesy sociálního srovnávání a závist ovlivňují vznik škodolibosti v mezilidských vztazích. Jinými slovy, když se srovnáváme s někým, kdo je úspěšnější než my, můžeme cítit zlost. A když se tomuto člověku přihodí něco zlého, máme z toho potěšení jako z pomsty.

Richard Smith, americký psycholog, ve své knize The Joy of Pain píše, že škodolibost je přirozená emoce, která nám odhaluje, kým jako lidské bytosti jsme. Cítíme teplo na srdci i v případě, že trpí někdo, koho považujeme za arogantního, kdo se podle nás chová nadřazeně. Tato forma škodolibosti je spojena s pocitem morálního uspokojení a obnovení rovnováhy. Je to to samé, jako by bývalého šéfa, který vás šikanoval, přeřadili do úklidové čety. To potěší.

Sebevědomá osoba chápe, že její vlastní situace nezáleží na tom, jak se daří druhým, a proto se nezabývá srovnáváním se s ostatními.

Škodolibost je ovlivněna také osobnostními rysy. Někteří lidé jsou více náchylní k škodolibosti. V roce 2014 studie analyzovala vztah mezi škodolibostí a rysy tzv. „temné triády“: narcistů, machiavelistů a psychopatů. Zjistila, že respondenti s jejich vyššími hodnotami projevovali také větší škodolibost. Další studie ukázaly, že tendenci zažívat škodolibost mají častěji a s větší intenzitou lidé, kteří trpí nízkým sebevědomím.

Sebevědomá osoba chápe, že její vlastní situace nezáleží na tom, jak se daří druhým, a proto se nezabývá srovnáváním se s ostatními.

Tři tváře škodolibosti

V roce 2014 se Scott Lilienfeld, Philippe Rochat a Shensheng Wang z Emory University snažili najít společný jmenovatel různých aspektů škodolibosti. Tvrdí, že škodolibost je jednou z forem dehumanizace. Jinými slovy: aby člověk mohl cítit škodolibost vůči někomu jinému, ať už je to nepřítel, cizinec nebo zločinec, musí ho alespoň částečně zbavit lidskosti. Jen tak se stane, že utrpení druhého je pro něj odměnou.

Ve svém modelu rozlišují tři typy škodolibosti – agresivní, soutěživou a spravedlivou. Každý z nich má své kořeny v lidském vývoji a souvisí s určitými osobnostními rysy, které se projevují už od dětství.

Agresivní škodolibost je spojena se skupinovou identitou. Tento typ škodolibosti vzniká z pocitu sociální soudržnosti. Například fanoušek fotbalového týmu se může radovat, když jeho soupeř prohraje zápas. Tím si potvrzuje kvalitu a důležitost svého týmu.
Soutěživá škodolibost je spojena s individuálním úspěchem a žárlivostí. Tento typ škodolibosti vzniká ze snahy o sociální srovnání a touhy být lepší než ostatní. Například student se může radovat, když jeho spolužák dostane horší známku než on. Soutěživá škodolibost je často poháněna pocitem méněcennosti.
Spravedlivá škodolibost je spojená s morálním hodnocením a trestem. Tento typ škodolibosti vzniká z pocitu nespravedlnosti a touhy po odplatě. Spravedlivá škodolibost je často poháněna pocitem nadřazenosti a zloby. Lidé, kteří jsou k spravedlivé škodolibosti náchylní, mají také vyšší míru pomstychtivosti.

Emoce důvěrně známá

V kouzelném světě Pixaru se tedy tvůrci filmu V hlavě (2015) rozhodli vynechat škodolibost z palety emocí, které ovládají mysl malé dívky Riley, jak jsme uvedli výše. Možná se domnívali, že by byla pro děti příliš složitá. Nicméně existují vědecké důkazy o tom, že děti začínají škodolibost pociťovat velmi brzy.

Škodolibost je pro děti způsobem, jak potrestat ty, kteří porušují pravidla.

Někteří vědci tvrdí, že radost z cizího neštěstí je patrná již od dvou let, přestože až do roku 2014 se někteří domnívali, že tak sofistikované emoce se u dětí před sedmým rokem nevyvinou.

„Studie posílila vnímání, že škodolibost je evoluční mechanismus, který se v nás vyvíjí, když se vyrovnáváme se situacemi nerovnosti,“ řekla profesorka Simone G. Shamay-Tsoory z katedry psychologie Haifské univerzity, která studii vedla. „Radost tváří v tvář cizímu neštěstí může mít kořeny v žárlivosti, soutěživosti nebo někdy i v nenávisti. Je to mechanismus, který se vyvíjí v důsledku soutěže o omezené zdroje, například boj dvou sourozenců o pozornost rodičů. Tento mechanismus, který se vyvine v raném věku, se později změní v mechanismus, který nám umožňuje pociťovat potěšení z neštěstí druhého, i když o zdroje nekonkurujeme.“

Další studie zkoumala, jak se děti mezi čtyřmi a osmi lety cítí, když vidí jiné děti v nesnázích. Zjistila, že jejich reakce je závislá na tom, jak hodnotí charakter toho druhého. Pokud bylo dané dítě zlé, tak se radostně smály jeho problémům a nechtěly mu pomoci. To naznačuje, že děti smysl pro spravedlnost mají a že škodolibost je pro ně způsobem, jak potrestat ty, kteří porušují pravidla.

Zkrátka a dobře

Někdy se lidé cítí provinile, když škodolibost prožívají, protože si myslí, že je to znak jejich temné povahy. Mají strach, že by je ostatní mohli odsoudit nebo odmítnout za to, že se těší z neštěstí druhých, a proto se pokoušejí svou škodolibost potlačovat nebo maskovat. Nicméně výzkumy naznačují, že škodolibost je normální a univerzální emoce, kterou prožívají lidé různých věků, kultur a společenských pozic. Pramení z naší historie a evoluce, neměli bychom si tedy občasné potěšení z cizího nezdaru vyčítat. Je to přirozená součást naší lidskosti. Jak říkal Oscar Wilde: „Škodolibost je největší pocta, kterou můžeme prokázat našim nepřátelům.“