Jak se živý může cítit jako mrtvý? Záhadný Cotardův syndrom má nejasný původ

Francouzský neurolog a psychiatr Jules Cotard popsal v roce 1880 vzácnou neuropsychiatrickou poruchu. Postižený si myslí, že je mrtvý, že neexistuje, nebo se může domnívat, že dokonce neexistuje ani svět, v němž se nachází. V prezentaci pro francouzskou Lékařsko-psychologickou společnost tehdy Cotard popsal případ své 43leté pacientky, která věřila, že nemá mozek, nervy, hrudník ani vnitřnosti, že je jen kostrou potaženou kůží. Tvrdila, že nepotřebuje žádné jídlo, protože je věčná, a také bude žít věčně.

Jako tělo bez duše… nebo duše bez těla?

Případ popsaný Cotardem je však pouze jedním z mnoha možných projevů Cotardova syndromu neboli syndromu chodící mrtvoly. Asi nejobvyklejší je, že nemocní věří, že jsou mrtví, nebo velmi brzy zemřou, že nemají žádné fyzické tělo, nebo že přišli o všechny vnitřní orgány. Mají tak hluboce zkreslené představy o vlastní existenci a o realitě, která je obklopuje. Takové toxické vnímání sebe sama může vést k extrémní apatii, zanedbávání sebe sama a odpoutání se od okolního světa.

Když mozek požírají červi a postel se změní v rakev

Autoři studie z roku 2018 analyzovali případy 12 lidí s diagnostikovanou Cotardovou poruchou. Zjistili, že osm z 12 respondentů skutečně věřilo, že zemřeli. Ostatní čtyři byli přesvědčení o tom, že umírají – tři z těchto čtyř navíc uvedli, že jejich vnitřní orgány požírají červy, brouci nebo viry.

Pacienti se nedají přesvědčit o opaku a usilovně vedou svou – a to i přes důkazy, jako jsou rentgen nebo logické dotazy typu: „Jak se mnou můžete mluvit, když nemáte mozek?“ Pacienti mají svou vlastní logiku.

Taková přesvědčení bývají často doprovázena dalšími bludy, jako jsou třeba halucinace, v nichž se objevují pavouci na zdech, krysy, pobíhající po soklových deskách; představy, že byl postižený pobodán a že lůžko, na kterém leží, je ve skutečnosti rakev; přesvědčení o hnijícím mozku, kdy dotyčný doslova cítí, jak jej požírají červy, nebo o tom, že byla nemocnému useknuta ruka a rozemlety prsty.

Ačkoliv nic z toho nebývá pravdou, pacienti se nedají přesvědčit o opaku a usilovně vedou svou – a to i přes důkazy, jako jsou rentgen nebo logické dotazy typu: „Jak se mnou můžete mluvit, když nemáte mozek?“ Pacienti mají svou vlastní logiku.

Záhadný nespecifikovatelný problém

Stejně jako je výskyt Cotardova syndromu vzácný, je jeho původ záhadný. Vědci totiž přesně nevědí, co může jeho vznik spustit. Vypadá to, že jde o rozličné poruchy mozku, jejichž záběr je však natolik široký, že by bylo velmi těžké je specifikovat nebo zhustit do nějaké jedné skupiny. Obecně lze říci, že jsou s ním spojeny různé neurologické nebo psychiatrické poruchy, někdy se vyskytuje společně se schizofrenií, jindy v souvislosti s depresí, závislostí na opiátech a benzodiazepinech, mrtvicí, různými záchvaty nebo s bolestmi hlavy. Pro diagnózu rovněž neexistují žádná specifická kritéria.

Dobrá zpráva na konec: Léčba existuje

I když to všechno zní strašidelně a beznadějně, dobrá zpráva je, že choroba se dá léčit – a to docela podobně jako každá jiná základní neurologická nebo psychiatrická porucha. Vhodnými pomocníky jsou psychoterapie, medikamenty a vhodně nastavená kombinace obojího. U některých pacientů se jako účinná ukázala být i elektrokonvulzivní terapie (ECT), léčba, zahrnující elektrickou stimulaci mozku. A vědci stále bádají a snaží se o tomto záhadném syndromu zjistit více, aby mohli nemocným ještě více pomáhat.