Vždy, když mě popadne a nechce pustit myšlenka výjimečnosti, přečtu si něco o dobách minulých. A nestačím se divit. Říkám si, jak už tehdy mohli vědět tak přesně, co teď přijde. Člověk ale „tehdy“ nevěděl, co přijde, v čem budeme žít my, co nás bude trápit a rozčilovat. Popisoval svoje tehdejší obavy, neřesti světa, ve kterém žil.
Že nám to dnes připadá jasnozřivé, je jen proto, že se lidské choutky, chtíče, touhy, sny a ideály moc nemění. Jen kulisy a nástroje k jejich výrobě jsou jiné.
Ta o jepici
Tak například taková hra bratrů Čapků Ze života hmyzu. Jako by ji psali dnes a ne před sto lety. Miluju tu část o jepicích. Jedna z nich nadšeně ignorantsky deklamuje: „Žít, kroužit, vířit! Z hloubi vesmíru nám odpovídá tvůrčí, nesmírné víření křídel jepičích. Nám dán je tajemný úkol věčně vířiti, z křídel nám prší harmonie sfér, ó jaké poslání a jaká tvůrčí radost být jepicí! Žít, to je kolotat! Ó – ó – ó.“
Ó, ó, ó, vykřiknu, když na Instagramu zhlédnu nějaké to „storýčko“, kterým autor, který sám sebe označuje za tvůrce, sděluje světu cosi neotřelého. Třeba, že je u moře nebo měl k snídani vajíčka. Úkol zní kolotat a věčně vířiti.
Autoři na jedno použití
Také se přidávám s tvůrčí radostí jepičí. Stáváme se autory tvorby na jedno použití. Poslat srdíčko a pryč od toho. Za novým prchavým okamžikem. A dvě hodiny utečou jako voda. Nedochází nám už, že náš čas je jen o něco delší než ten jepičí a věnovat se věcem pomíjivým je nejhorší způsob, jak s ním zacházet?
Zloději vaší pozornosti vás dál neposunou. Lidé, kteří vám otevřou nové prostory vašeho vnitřního světa, ano.
Ta chvilkovost je příjemná. Máme pocit lehkosti jako ty jepice nadšeně mávající svými křídly. Ó, jaké je to vzrušující být součástí té podívané, žádné velké úsilí, žádná bolest mozku z přemýšlení, hlavně netvořit nic trvalého, to je zbytečné, zítra přijdou nové jepice a vše bude kolotat a vířit znova a dál. Jen se neptat po smyslu takového počínání.
Proč kupovat obrazy
Vždy vedle světa pomíjivého existoval ten trvalý. Spojený s minulostí a vnímající budoucnost. Tvorba usilující tu být napořád. Nebo alespoň na chvíli. Ne jen bliknout, ale třeba nějakou dobu cosi osvítit. Kamarád moc hezky vysvětluje, proč si kupuje obrazy. „Víš, když jdu doma kolem něj, vždycky mě pohladí na duši. Usměju se, vzpomenu si na rozhovor o něm s autorkou, jak jsme každý viděli za tou malbou něco jiného, což nám umožnilo poznat nové obzory vlastní fantazie.“
Zloději vaší pozornosti vás dál neposunou. Lidé, kteří vám otevřou nové prostory vašeho vnitřního světa, ano. Tvůrci jepičích okamžiků budou hravě vystřídáni tím, čemu z nedostatku představivosti říkáme umělá inteligence. Nebo už jsou, a nevšimli si toho.
Nepláču po starém světě, kdy všechno bylo fortelné. Právě naopak. Jepice a jejich vábivý svět chvilkového vzrušení tu byly vždy. Stejně jako eskamotéři, snažící se odlákat vaši pozornost do osvětlené části pódia, abyste si nevšimli, odkud vytáhnou králíka. Z klobouku, to je ale překvapení.
Ti mistři chvilkové pozornosti na sociálních sítích jsou neškodní. Nebezpeční začínají být, až když se dají do služeb někoho, kdo se vás snaží zabavit záměrně. Abyste zůstali přilepeni na displeji svého mobilu, nezvedli hlavu a neviděli, co se děje ve skutečném světě. Ano, blíží se volební kampaň. Rej jepic může začít.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek
