Přirozenou snahou těchto lidí, kteří pocházejí z dob minulých, tak není současné problémy řešit a budoucí předvídat. Jejich snahou je spíš počkat, protože mnohé nesnáze se tak nějak zvládnou samy a u dalších se ukáže, že to byly jen prchavé módní výstřelky a ne trendy.
I přes síto této cynické "počkáme si" zkušenosti, jejíž poznání mnohé dostalo do manažerských a politických výšin, nakonec na připravenou půdu propadnou zprvu nenápadná semínka skutečných a podstatných změn. Na chvíli se ztratí mezi vyššími výhonky momentálních jevů, ale nakonec vidíme, že nám tu vyrostlo něco nového.
Ona taktika "zkusíme počkat" tak třeba nebude mít dost síly a podpory, aby se udržela, a její vyznavači se nebudou moct v klidu věnovat jejich léty zarůstající zahrádce. Učit se něco nového by pro ně znamenalo úsilí a možná i ztrátu prestiže. Takže raději nebudou dělat nic. Což je prapříčina mnoha situací, kdy se dosud úspěšná firma či země zastavila a už zůstala stát napořád. Nebo alespoň na tak dlouho, aby tím největším, čím se může chlubit, zůstaly slavné výkony minulé.
Nevyhnutelné změny
Nedávno jsem byl na konferenci (nemáte pocit, že je skoro víc konferencí než podcastů?) a řečník hovořil o změnách, které obor čekají a nevyhnutelně se dotknou i přítomných firem, ať se jím to líbí, nebo ne. I přihlásil se takový padesátník, manažer úspěšné společnosti. Znám ho, je to inteligentní člověk, který rozhodně před potížemi není zvyklý strkat hlavu do písku. Žádný ňouma, který by nevěděl, kudy se jeho byznys ubírá ve světě.
Je těžké ve věku, kdy jeden čeká ocenění za to, co na světě předvedl, alespoň trvání doby, ve které prožil svůj dospělý život.
Svoje vystoupení začal osobní a strašlivou větou: „Zažil jsem dvě radikální změny ve svém životě a další už nechci.“ A pokračoval argumenty, proč je třeba nepřijmout nevyhnutelnost proměny, ale zakopat se na předem připravených pozicích. Ne proto, že by to tak bylo nejlepší pro jeho firmu, ale proto, že se mu už nechce učit ty novinky, dodal bych já.
Jak zastavit čas
Rozumím mu moc dobře. Je těžké ve věku, kdy jeden čeká ocenění za to, co na světě předvedl, alespoň trvání doby, ve které prožil svůj dospělý život. Místo toho je jasné, že začínáme v mnoha oborech od začátku či alespoň s nově namíchanými kartami. Což vyžaduje energii, vnitřní sílu a práci navíc. A do toho se mnohým už nechce. Tak se snaží bláhově zastavit čas.
Jako společnost stárneme. Nezafunguje už tak lehce výměna generací. Padesátníci budou chtít zůstat padesátníky (rozuměj ve svých funkcích) do sedmdesáti a možná i déle. Jediná šance na modernizaci země je přesvědčit moji generaci, aby změny, které jsou nezpochybnitelné, přijala a jejich řešení neodkládala. Svět se nezbláznil, jak slyším na srazech spolužáků po třiceti a více letech od maturity. Jen jsme zestárli. Není důvod odcházet, ale už vůbec ne bránit něco, co se nevrátí.
Zodpovědnost generace, která byla mladá v devadesátkách, je nyní veliká. Může se stát onou pověstnou žábou na prameni. Nebo naopak zapomenout na vzpomínky a přijmout svět, který žije nyní. Nebát se proměn a nebránit jim. Je logické, že obavy z toho, že neporozumí potřebám přítomnosti a nedokáže se jim přizpůsobit, mají mnohem temnější sestřičky vlastní nepotřebnosti a bezvýznamnosti. Pak je tu ale příjemnější alternativa. Zůstat na dobré straně síly a využít čas, který je každému dán k něčemu užitečnému. Tím není pod náhle nalezeným praporem imitace konzervatismu uzamčení naší kotlinky, nýbrž naopak využít vše, co jsme se naučili, a otevřít ji úspěchu. Společnému i osobnímu.
Život je turbulentnější, než jsme mnozí čekali, a neplyne v poklidu k hřejivému západu slunce. Změny, které zažíváme, a hrozby, které přináší, nejsou z těch, které se dají zamést pod koberec. Působíme mnohdy jako unavená společnost. To si nemůžeme dovolit. Pokud bychom zaspali, pak se probudíme do rána, ve kterém si nepřejeme žít.
Reklama
foto: Profimedia (ČTK), zdroj: Autorský článek
