Emílie Živčáková: Noc lesku

Vítr jí cuchal vlasy. Snažila se netřást zimou ve svých sportovních legínách a černé mikině, zapnuté až ke krku. Nervózně se podívala na hodinky, načež se zamračila. Patnáct minut. Už patnáct minut tu měli být, všechno mělo být rychlé, snadné, hotové. Jenže nikde nikdo. Odhrnula si neposedný pramen uhlových vlasů z očí a podívala se do dálky. Na příjezdové cestě se v kaluži třpytil odraz měsíce. Nic jiného. Všude bylo příšerné, mrazivé ticho. Zavrtěla se a neobratně se posadila na kraj rampy dávno zchátralého obchodního domu na kraji města, kam nechodili už ani feťáci a bezdomovci, protože místo bylo proslulé tím, co se tam normálně odehrávalo. A ona tu byla i přes to. Na zmodralých prstech jí protančily jiskry a zmizely stejně tak rychle, jako se objevily. Kdyby mohla, aspoň by si rozdělala oheň.

Zvedla ramena a objala se rukama kolem hrudi, aby se alespoň trochu zahřála. Přestože byl teprve říjen, noci byly příliš studené.

Přestala dýchat. Skoro jako by v tom absolutním tichu něco zaslechla. Krok. Zašustění. Nádech. A pak už jen pocítila ledové ostří nože na svém krku. Ani se nehnula. Mlčky zírala před sebe, zamrzlá šokem. Kalkulovala, jak se ze situace dostat. Byla příliš nepozorná. Teď se jí to vymstí. Tlak nože se zvýšil a donutil ji nemotorně se zvednout. Na její záda se přitisklo silné mužské tělo.

Sykla. Řízl ji. Cítila, jak sklonil hlavu k jejímu uchu, druhou paží ji obmotal kolem hrudi. Zrychleně dýchala. Mlčela. V tuhle chvíli by ji žádná slova nezachránila. Jeho dech ji pohladil po odhaleném krku, po němž stékal tenký proužek krve.

„Hodná,“ zašeptal. Ještě trochu ji přivinul k sobě, přičemž nasál její vůni a… Znovu nasál. Do prdele, pomyslel si. Byl přesvědčený o tom, že tu vůni už nikdy neucítí. Musela cítit jeho zrychlený tlukot srdce, ale ne. Nesměl na sobě nechat nic zdát. Měl kapuci, přes patku vlasů sám téměř neviděl. Držel se, aby jeho ruka zůstala ve stejné pozici, přestože toužila udělat mnoho jiných věcí.

„Co tu děláš?“ Prořízl ticho po chvíli, kdy se alespoň trochu uklidnil. Nevěděl, jestli pozná jeho hlas. Pod jeho stiskem se znovu napjala jak tětiva luku. Kurva, kurva, kurva, nadával zběsile v duchu. Nedostal žádnou odpověď. V dálce stále nebylo slyšet přijíždějících aut, a proto necítil tlak, pod kterým měl být. Plnil tady úkol, nemohl se zabývat… jí.

Přestože stále držel ostří na jejím ohryzku, lehce natočila hlavu. Znovu ji řízl, nijak na to však nereagovala. Zlehka mu otřela hlavu o tvář. Z toho malého gesta prudce vydechl a zavřel oči. Stisk nepovolil, naopak ji k sobě přivinul ještě pevněji, tentokrát už ne v pozici, v níž by ji mínil podřezat. Vdechl vůni jejích havranových vlasů, zabořil se do nich a palcem jí přejel po klíční kosti.

„Tak už mě pusť,“ zašeptala slabě, on se ale k jejímu propuštění nijak neměl, obzvlášť když zase slyšel její hlas. Chtěl… chtěl toho hodně. A nic z toho nemohl mít. Byl léta přesvědčený, že ji už nikdy nemůže získat, a přece ji držel v náruči, furt stejnou, křehkou. Nemohl pustit něco, o co takovou dobu bojoval a prohrál. Nemohl prohrát znovu. Zvedla ruku, přejela dlaní po jeho předloktí, a ten dotyk jako by způsobil, že zase všechno vzdal. Spustil ruku s ostřím, ještě chvíli ji objímal a poté ustoupil do stínů budovy.

Neotočila se k němu. Zůstala stát na místě, němá. Přesto její siluetu osvěcovala problikávající pouliční lampa a on sledoval její křivky, které se za ta léta nezměnily. A věděl, že nikdy nezmění. Mezi prsty jí prolétly jiskry, tentokrát zářily jasně fialovou barvou. Nervozita.

„Co tu děláš, Clarisse?“ zeptal se znovu.

V těle jako by jí vybouchl elektrický výboj, když slyšela své jméno z jeho úst. Ne, pro tohle tu nebyla. Konečně se na něj otočila. Vlasy se jí modře podbarvily.

„Co tu děláš ty, Wille?“

V jejích očích zahlédl zášť, která se mu propalovala až do morku kostí. Cítil štiplavou bolest jejích jisker, které směřovaly k němu, přesto věděl, že jemu od ní nebezpečí nehrozí. Pokud se tedy něco nezměnilo.

------------------------------------------------------------------------------------

Prohlédl si ji. Byla opravdu úplně stejná jako před pěti lety, kdy ji viděl v zajetí naposledy. Kdy s kruhy pod očima a šrámy na čele žadonila o jeho pomoc. A on ji tam nechal. Nemohl dělat nic. To si v tu chvíli myslel. Myslel, že dělá dobře. Když se s ní skrýval v ulicích Londýna týdny před tím, než ji zajali, netušil, že ji zradí. Byl přesvědčený, že spolu utečou na druhý konec světa anebo spolu umřou. A pak ji jim prostě předal. Ten okamžik ho pronásledoval každou noc. I teď, když si na něj vzpomněl, bolest mu projela hrudníkem tak silně, až skoro zalapal po dechu.

„Já tu pracuju. Claro, proč tu jsi? Co chceš získat?“ zavrtěl hlavou.

Zprudka mu pohlédla do očí, modř kolem jejího těla se znovu rozzářila, až její vlasy začaly vlát, přestože se právě v ten moment zdálo bezvětrno.

„To, co jsi mi před pěti lety vzal.“

Vyděsila ho prázdnota v jejím hlase. Nemusela to říkat nahlas, vymačkávat mu tak citron do ran, o kterých si myslel, že jsou dávno zahojené. Clarisse chtěla svobodu.

„Nedělej, že tě to mrzí, Wille. Jsi prostě krysa. A já byla tupá, že jsem ti kdy ty kecy věřila. Že mě ochráníš. Že spolu utečeme. Ne, nikdy jsi mi neříkal pravdu,“ ušklíbla se, když zmerčila jeho zlomený pohled.

Ta slova ho zasáhla jako kulka, o to víc snad výsměch v její tváři. Sršela z ní nenávist. Bolelo to, ale ve výsledku nemohl se divit. Když ho poslali stopovat další lesklou, jak jim jeho lidé říkali, ani ve snu by si nepomyslel, že to bude Clarisse. Jeho Clara. Byl přesvědčený, že ji zabili. Tak jako ty ostatní. Očividně se však šeredně mýlil.

Přistoupila k němu blíž, aby ještě více cítil její elektrizující energii.

„Tak co uděláš, Wille? Zajmeš mě znovu? Budeš zas prodejná děvka svého strýčka?“ odfrkla si, „jasně, že budeš. Jenže tentokrát ti to tak snadné neudělám.“

Přistoupil i on k ní, načež ucítil palčivou bolest na dlani. Kdy mu do hajzlu stihla vzít ten nůž? Modrá záře pohlcovala celé její tělo, leskla se jí v očích. Stála tam a on začínal tušit, že by z ní měl mít strach. Jenže když ji tak pozoroval, vzpomněl si na všechny momenty, kdy si byl jistý, že ji miluje. Ten pocit byl stejný i teď.

V dálce se ozval zvuk přijíždějícího auta. Clarisse se prudce otočila.

Pršelo. Ne, lilo. Krčili se pod přístřeškem bezdomovce, který při pohledu na její zářivé oči zmizel rychleji než blesk. Všude to smrdělo močí a dost možná i něčím horším, to bylo však momentálně jedno. Seděla Willovi na klíně, on ji objímal kolem pasu a i přes tu extrémně neromantickou atmosféru ji líbal na krku. Nakrčila nos. 

„Ještě chvíli tu budeme sedět a vrhnu.“ 

 „Vrhneš se na mě?“ zasmál se. 

 Nevěřícně se na Willa otočila. 

„Jsou tu hovna. Je mi fuk, že mi jdou po krku, radši zhebnu ve rvačce než otravou smradem,“ prohlásila rozhodně, přičemž se ošila. 

„Mhm,“ zamumlal do jejího krku a znovu se zakousnul. 

„Wille, já nebudu mít sex u bezdomovce doma. Jdu pryč,“ pokusila se zvednout, načež ji on zase stáhl k sobě na klín. Kolem těla se jí rozblikaly růžové jiskřičky. Přidušeně se zasmála, zavrtěla se a Will ji konečně pustil. Stála tam před ním v roztrhaných šatech, vlasy měla mokré, na rukou šrámy. Utíkali už dobré tři dny vkuse, nespali, a když, bylo to jen na pár minut. Potřeboval ji dostat do bezpečí, pryč z ostrovů, třeba by ji tam nikdo nepronásledoval. Rozhodně by alespoň na nějakou chvíli dostali náskok. Vypadala příšerně unaveně, přesto se v jejích očích zračilo odhodlání. 

Bolestivě ho píchlo u srdce. Kéž by byla prostě obyčejná Clara. Clara, co studuje zbytečnou vysokou, a její největší problém by byl, jaký outfit by byl ideální na nadcházející party, kde by se společně opili, a pak skončili u něj na bytě. Jenže on se prostě musel zamilovat do dívky, kterou jeho lidé nemohli vystát. Vlastně se jejího druhu chtěli zbavit. A on jí to nemohl říct – že jsou to jeho lidé. Přišel by o ni. Takhle společně utečou, oba se osvobodí. 

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptala se a naklonila hlavu podezíravě do strany. 

 „To nechceš vědět,“ zazubil se. 

Protočila oči. 

„Jsi prase, Wille.“ 

V ten moment zaslechli na blízku hlasy. Zděšeně se na něj podívala a tiše přiskočila k němu. Přitiskla se na stěnu, zatajila dech. Strach, který z ní vyzařoval, byl takřka hmatatelný. Will jí přejel prsty po odhalené paži, pak si přitiskl ukazovák na rty a lehce kývl hlavou. Zůstanou potichu. V tomhle doupěti její pach neucítí ani ten nejlepší lovec. 

Hlasy se přiblížily. 

Auta přijížděla pomalu. Příjezdová cesta už dávno nebyla dobře průjezdná, proto se auta opatrně vyhýbala výmolům. Mlčky a zděšeně je pozorovala. Chtěl ji chytit za ruku, požádat o odpuštění a sám odprosit klan země, aby jí zaručili svobodu a bezpečí. Jenže nic z toho udělat nemohl.

------------------------------------------------------------------------------------

Zalapal po dechu. Myslel si, že klan, který přijížděl, byl třetí, ten, který se snažil zachovat neutrální situace mezi klany lesklých a živých. To jméno bylo úsměvné. Právě klan živých zbavoval života lesklé, protože byli podle jejich zásad příliš nebezpeční. Nekontrolovatelní. A proto jich bylo tak málo. Možná už byla Clarissa jeho jediným potomkem, minimálně na ostrovech.

Jeho rodina v čele se naopak činila. Byli na svůj status pyšní. A jemu se z toho dělalo zle.

Skupina, která přijížděla, měla na autech květy růže. Květy života. Byl to jeho klan. A její záhuba. Zprudka ji chytil za zápěstí a přitáhl ji k sobě.

„Musíš zmizet!“ rozkřikl se na ni. Stála přikovaná k zemi, odhodlaná. Vlasy jí vířily modrými blesky. Zavrtěla hlavou. „Clarisso, co to do hajzlu děláš? Tentokrát tě zabijou.“

„Buď mi dají svobodu, anebo mě zabijí. K čemu mi je život na útěku před všemi? Před tebou?“ Podívala se na něj a smířlivě pokrčila rameny. Až tentokrát pocítil to zlomené srdce, ne-li snad duši, v jejím hlase.

„Dobrá práce, Wille. Už jsem si začínal dělat starosti,“ ozvalo se před přístřeškem. Clarisse vedle něj ztuhla. Do boudy se sklonil mohutný muž, zkontroloval situaci a poslal dvě svoje gorily, aby ji vytáhly. Will ji chvíli držel u sebe, když ji ale jeden čapl za vlasy, pustil ji i s vřískotem, který se mu zarýval do každé části jeho těla. Byl paralyzován. Neměli je najít. Jenže našli. A on nemohl dělat nic. 

Zvedl se krátce na to, co ji dostali z boudy. Klečela před jeho strýcem, hlavu zakloněnou, jak ji jeden stále držel za vlasy. Strýc se k ní sklonil, načež se usmál. 

„Dělalas nám starosti, maličká. Ještě, že je můj synovec chytřejší, než jsem si myslel.“ 

Kolem jejího těla se roztančily zářivé jiskry, až bodyguardi zasyčeli bolestí a pustili ji. Strýc chytil Willovu ruku a přitiskl ji na Clarissino rameno. Okamžitě se uklidnila. Jeho přítomnost zneškodňovala její moc. 

 „Hezky sis ji ochočil.  Šoupněte ji dozadu, odvezeme ji na zbytky,“ pronesl strýc a poplácal Willa po rameni. Její moc po Willově dotyku zůstávala oslabená vždy několik desítek minut, a proto tentokrát během cesty na zbytky nemohla nikomu nic provést. 

„Jsi lepší lovec než my všichni. Její rodina pochcípala jen díky tobě, Wille. Chyběla nám do počtu.“

Prudce se zastavila. Otočila se na Willa a němě otevřela ústa. Zavrtěl hlavou. 

„Není to pravda, Claro. Nikomu jsem neublížil, vždyť to víš,“ prosebně se na ni díval. Přiblížil se k ní, ona ale ucouvla. 

„Je mi u prdele, co je pravda. Jsou mrtví. A ty taky chcípni,“ a to taky byla poslední slova, která od ní slyšel.

Udělal jejím směrem krok. A ona ucouvla. Znovu.

„Claro, prosím tě, zmiz,“ prosil ji, „nemůžu zabránit tomu, co se tady stane, chápeš to?“

„Lžeš. Zase. Řekni mu, ať mi dá svobodu, že nebudu dělat potíže. Že zmizím ze země, nikdy mě neuvidí. Jen mu to řekni. Za to ti jazyk neuříznou.“

 „Ty to nechápeš. Nemůžu!“ Zavrtěl hlavou. Srdce mu splašeně bušilo, auta byla však stále dost daleko na to, aby měla čas utéct.

„Zabili by tě, kdybys to řekl? Tobě, Wille,“ zoufale se zasmála, „nic nehrozí. Jsi svobodný! Můžeš cokoli! Můžeš dýchat a nikdo tě za to nechce zabít. Můžeš být!“

Chytil ji za dlaně a donutil ji podívat se mu do očí. Na chvilku se pro ně čas zastavil. Dívala se na něj s šíleným výrazem. Věděl, že celý život prahne jen po kousku volnosti. Byla splašená, divoká a tak krásná. Pohladil ji po tváři. Lehce přivřela víčka a nepatrně se přitiskla k jeho dlani. Spustil ruku a zase smutně zavrtěl hlavou.

„Kéž bych mohl, Claro. Svoboda je v našem světě iluze, do které se každý den probouzíme. Můžu dýchat pod rozkazy jiných, kteří svoje pokyny schovávají za moji volbu. Svoboda je nevědomky otročit těm, kteří se dostali na vrchol potravního řetězce. I kdyby ti ji dali, stejně umřeš, až oni budou chtít. Svoboda je systém, na který jsme si zvykli,“ smutně se usmál, a ji postrčil pryč z rampy. Modré světlo kolem jejích vlasů zablikalo. Zmateně si ji prohlédl.

„Už jsi proti mému doteku imunní…“

 „Nejsou to city, co se změnily, Wille. Je to samotná podstata,“ Clarissiny oči prozářila azurová.

------------------------------------------------------------------------------------

Měl dojem, že sedí u ředitele školy na koberečku za kouření na záchodech. Vlastně si přál, aby to tak bylo. Místo toho seděl v obrovské místnosti, která obsahovala prakticky jen psací stůl, přijímací pohovky a místo pro pána domu. Křesla byla naproti sobě. 

Will seděl rozcuchaný a špinavý na kožené pohovce, hlavu složenou do dlaní a snažil se vytěsnit ten obraz, ve kterém jej strýc nutil sledovat za sklem, jak vřeštící Clarisse vláčí do kopky, v níž neměl tušení, co se s ní stane. Nenáviděl se za to. Nenáviděl svou slabost. Zůstal absolutně pasivní. Po tváři mu stékaly slzy, když ji pozoroval křičet a bojovat o svůj život. Cítil nekonečné bodání nože do hrudi a nebyl daleko od toho vzít pravý a vyzkoušet, kolik toho vydrží. Věděl, že křičí jeho jméno, protože on měl být ten, kdo ji zachrání. A pak ji pohltila tma. 

Naproti Willovi seděla jeho starší kopie. Kýčovitě si vychutnávala doutník a zamyšleně sledovala svého syna, který se jako hromádka neštěstí sesypal v jeho milé kanceláři. 

„Trávil jsi s ní příliš mnoho času, řekl bych,“ pronesl Willův otec. Will neodpovídal. Sledoval kapky slz, jak dopadaly na jeho sotva suché páchnoucí kalhoty, „víš, chtěl bych na tebe být hrdej. Dostal jsi nás k pokladu. Podle našich záznamů byla posledním ženským potomkem lesklých. Minimálně na ostrovech. Chápeš, co to znamená?“ 

Věděl to příliš dobře. Schopnosti lesklých se rodí po ženské linii. To ženy přenáší energetické DNA, které z obyčejných lidí dělá lidi schopné ovládat energii. Někdo uměl ovládat elektřinu, jiní počasí, každého schopnost byla trochu jiná. A někdo byl energie generátorem. Jako Clarisse. Jeho Clara. 

 „Jenže já na tebe nemůžu bejt hrdej. Sedíš tu zničenej, přestože máš slavit. Už nám nic nehrozí. Právě jsme se dostali k žezlu,“ otec si povzdechl. 

„Co s ní bude?“ 

Starý muž popotáhl z doutníku a ledabyle pokrčil rameny. 

„Já ti nevím. Její schopnost je fascinující. Mohla by nám podstatně usnadnit život. Jenže já té blejskavé děvce nevěřím. Bude asi nejlepší se jí zbavit. Úplně, pochopitelně.“ 

Will zatřásl hlavou ze strany na stranu.

 „To nemůžeš!“ rozkřikl se a zoufale pohlédl na otce, ale ten se nijak nevzrušoval. 

 „Já bych na tebe možná byl hrdej, kdyby ses za ni postavil. Sice bych to nechápal, ale aspoň bys něco udělal.“ 

„Já nemohl,“ vzlykl Will, načež pokračoval šepotem, „prostě to nešlo.“

 Otec přikývl.

 „Přesně tak. Můj drahý synu, možná na venek působíme, že nemáme žádnou moc, a ostatně by to byla i pravda. Naše moc se totiž objevuje v rodinném kruhu. Pouze v klanu. Narodit se pro klan znamená žít a zemřít pro klan. Nemohl jsi nic udělat, protože tvoje rodina si to tak přála. Jsi vázaný krevním poutem na má přání, rozumíš tomu?“

„Takže mě ovládáš?“ Will se na otce zmateně podíval.

„Vládnu v zájmu klanu. Kdybys byl aspoň trochu silný, dokázal by ses tomu vzepřít. Jsi jako tvoje matka. Poslušná loutka. Vlastně jsem docela zklamaný. Příště, Williame, aspoň bojuj za to, čemu věříš. A teď vypadni. Páchneš.“

Slova vlastního otce v něm rezonovala. Bohužel měl pravdu. Měl bojovat. Chtěl bojovat. Tak moc si přál zabít je všechny, počínaje strýcem. Vydal se do ulic stále spícího Londýna. Třeba by mu někdo mohl pomoct zachránit ji dřív, než bude pozdě.

Očividně se to tomu šílenému počítačovému maniakovi podařilo. Chvílemi stále nedokázal uvěřit, že před ním stojí jeho Clara z masa a kostí, tentokrát odhodlaná získat to, po čem nejvíc touží. A chvílemi se snažil utišit paniku, která mu říkala, že ona to nikdy nezíská. A on tím pádem nezíská ani možnost jí to všechno celé vysvětlit.

------------------------------------------------------------------------------------

Auta se stále přibližovala.

„Cos to do prdele vymyslela? Sotva ses odtamtud dostala a chceš se tam vrátit?!“ vyjekl na ni zoufale. Pustila do něj výboj elektřiny. Najednou se zdála neskutečně vysoká.

„Mučili mě, Wille. Deset dní v kuse mě udržovali vzhůru, pak mi dali hodinu spánku a hned na to znovu, vysávali ze mě energii a zbytky, co nepoužili, do mě pustili zpátky. Použili proti mně moji vlastní schopnost. Chtěla jsem umřít. A při tom všem se bavili o tobě. O tom, jak jsi nade mnou vyzrál. Jakou dívku máš zrovna v pokoji. Kdo tě při čem načapal. Nevím, co bylo horší, ale tak strašně jsem si přála umřít. Bolela mě každá buňka mého těla. Pochopitelně, že se tam nechci vrátit. Ale jsem strašně, příšerně unavená. Jsem venku teprve dva roky, Williame. Tři zkurvený roky jsem hnila v té zasrané kopce, prakticky bez jídla a spánku, zatímco ty ses zasnoubil. To moje energie poháněla tvůj telefon, když jsi vypisoval své nové lásce, co s ní budeš dělat…“ poslední slova skoro šeptala.

Spadla mu brada. Tři roky ji měl pod nohama a nevěděl o tom. Tři roky nevědomky používal elektřinu, kterou vyráběla její životní síla. Ani v nejmenším ho nenapadlo, že tam byla tak dlouho.

„Do hajzlu!“ vykřikl a zoufale si zajel rukama do vlasů, „já to nevěděl! Nic z toho jsem nechtěl, Claro. Chtěl jsem s tebou utéct… třeba na Antarktidu, kdyby to bylo nutný. Myslel jsem, že to půjde, jenže jsem nemohl. Nemohl jsem nic. Vůbec nic.“

„Mohl jsi všechno změnit.“

„Kde je?“ zeptal se strýce, kterého potkal na schodech v opačném směru. Jednoznačně šel od ní.

Strýc se na něj podíval, pokrčil rameny a řekl jakoby nic: „Chcípla. Došel jí náboj. Zítra máš přijít ráno k otci do kanclu. Má tam pro tebe dáreček,“ pak ho apaticky obešel a nechal ho tam stát. Will tomu nevěřil, respektive tomu věřit nechtěl. A proto se rozběhl po schodech dolů ke dveřím kobky, kde stáli dva muži se samopaly.

„To by asi nešlo, mladej,“ řekl jeden a udělal jeden varovný krok směrem k Willovi.

„Chci vidět její tělo.“

Druhý se uchechtl a poklepal prsty v určitém rytmu na hlaveň.

 „To máš trochu smůlu. Uškvařila se. Skoro to tu vyhodila do vzduchu. Asi jí dodělalo to video, kde sis to rozdal se svou nastávající,“ poslední slovo zdůraznil.

Will se k němu vrhl a chytil ho pod krkem.

„Ajo, pardon. Skoro rozdal. Nikdo vlastně neví, jak to dopadlo. Tak co, čekáte až po svatbě, nebo byla lepší než ta blejskavá děvka?“

Will se napřáhl a dal mu pěstí, až sám zaskučel, když jeho rukou projela prudká bolest. Hlídač se pod ranou sesunul k zemi. To už u Willa stál druhý hlídač a se zbraní přitisknutou k jeho zádům ho vyváděl zpátky nahoru ke schodům.

„Ještě jednou předvedeš takovou scénu, parchante, buď chcípneš tady, anebo tě zabije tatík. Bejt tebou, už se nevracim.“

„Claro, prosím, vyslechni mě,“ zašeptal, přistoupil k ní, a když necouvla, chytil ji lehce za bradu, aby se mu dívala zpříma do očí. Po tváři jí stekla slza, kterou palcem setřel.

„Na to už je pozdě…“

Tak moc si přál sklonit se a políbit ji, zapomenout na realitu, ve které se nacházeli, rozplynout se v jejím náručí. Chytila jeho dlaň, přiložila si ji na tvář a opět se k ní přitiskla. Zavřela oči a rozzářila se jemně růžovou barvou.

Auta už se zdála jen necelý kilometr daleko. Rychle nechal rozplynout ten kratičký okamžik, strčil do ní směrem ke schodům a prosebně se na ni podíval.

„Když ti to nemůžu vysvětlit, aspoň mi dovol ti tentokrát pomoct. Teď už to dokážu. Zmiz. Zařídím, aby tě už nikdy nenašli.“

Jenže ona furt stála na místě s očima upřenýma na něj.

„Tohle je konečně aspoň trochu moje volba, Wille. Potřebuju to aspoň zkusit. Potřebuju se jim postavit.“

A tak ji chytil za zátylek, přitáhl si ji zpátky k sobě a políbil ji. Naléhavě, zoufale. Chytil ji za hlavu oběma rukama, toužil se do ní vpít a ona mu po chvíli polibek opětovala. Chutnal slaně od jejích slz a přesto tak krásně, protože nevěřil, že ji ještě někdy bude moci držet. Svět kolem nich ještě pro jednou zmizel.

------------------------------------------------------------------------------------

Chytil ji za pas, přitáhl ji k sobě a ona narazila do jeho těla, jako kdyby s ním měla splynout. Ovinula mu paže kolem krku, zajela mu prsty do vlasů a i přes veškerý třas těla prodlužovala polibek, jak jen dlouho mohla. Zapomněla na křivdy, které už nebyl nikdo z nich schopný vrátit. Věděla, že se to vysvětlí. Teď potřebovala na své straně každou živou duši. A téhle duši dávno patřila ta její.

„A přece bych na tebe mohl bejt hrdej, Williame. Ale nevěra? To se nesluší… Ještě se nechat přistihnout svojí dámou,“ ozvalo se. Jenže Clara ani Will, přestože přerušili polibek, nepřerušili svůj moment. Stáli s opřenými čely o sebe, tentokrát snad připraveni na to, co doopravdy přijde.

„Ale no tak, Williame. Kdo tady tvou drahou Anette utěší? Tohle nemusela vidět. Obzvlášť ne den před svatbou.“

„Táhněte do prdele,“ odsekl Will, pohladil Claru ještě znovu po tváři, vtiskl jí lehký polibek do vlasů a pomalu se otočil na delegaci, která stála pod rampou. Velkých SUV tam stálo nejméně pět, u každého stáli tři muži se samopaly, vpředu stál jeho otec a po boku snoubenka, která se tvářila… kupodivu docela prázdně.

 „Že by ses přece jen něco naučil?“ Jeho otec se té reakci zasmál.  

Když mu Will pouze oplácel pohled, stočil zrak na Clarisse. Prohlédl si ji od hlavy až po paty, pak se podíval na mladou ženu vedle sebe, něco jí zašeptal do ucha a prohlásil: „Aspoň vkus máš po mně. Vypadáš dobře, Clarisse. Skoro jako bys nebyla dobré tři roky v… říkejme tomu léčebna.“

Clara se ušklíbla. Nesměla se nechat vyprovokovat. Tentokrát by to způsobilo akorát problémy. Musela vyčkat, chtěla uzavřít dohodu. Chtěla svou svobodu, na niž měla právo.

„Taky vás zdravím. Ta chvíle na útěku mi dodala trochu šťávy,“ řekla a Will byl zaskočen, s jakým klidem a grácií jednala s jeho otcem. Sám tohle nedokázal. Jenže jí nevázalo to hloupé pouto klanu.

„Takže co tu pro mě máš, maličká?“ zeptal se vůdce klanu, přičemž začal stoupat po schodech nahoru na rampu.

Postavila se hrdě naproti němu a pohledem ani nezavadila o dívku, která stála po jeho pravém boku. Snažila se uhranout nejdřív ji a potom Willa.

Ten si stoupl těsně za Claru. Srdce mu splašeně bušilo. Tentokrát to zvládne, přestože jeho otec byl příliš nepředvídatelný. Rád si hrál. Nenabídne Claře nic, z čeho by netěžil především on.

Jonathan, Willův otec, došel až těsně k ní. Tyčil se nad Clarou jako hora a vůbec se nevzrušoval nad energií, kterou vyzařovala. Vzal jeden pramen jejích vlasů do rukou, sykl, když jím projel výboj elektřiny, a zasmál se.

„Ty jsi mi ale žhavá.“

V jejích očích se zračila tak krutá nenávist. Vlasy jí nabíraly stále jasnější barvu, celé její tělo žhnulo namodralou aurou. Will potlačil pud sebezáchovy a touhu lehce poodstoupit. Jonathan protočil oči.

„Ty toho taky moc nenamluvíš, co? Tak co chceš, lesklá?“

„Svobodu,“ zasyčela.

Jonathan zaklonil hlavu, znovu se začal smát. Nechal si chvíli pro sebe, kdy ho všichni netrpělivě pozorovali, a pak zavrtěl hlavou.

„To asi nepůjde,“ pronesl prostě. Will se napjal. Věděl to.

 „Dobře,“ pomalu přikývla.

Jonathan se na ni zmateně podíval. „Dobře? Takže přijímáš fakt, že budeš muset odjet se mnou, mým synem a celou delegací zpátky tam, odkud jsi záhadně zdrhla?“

Clara ho pozorovala. Modř kolem jejího těla stále tmavla, Will cítil teplo a štípání její energie na odhalené kůži.  Když stále neodpovídala, Jonathan znovu otráveně protočil oči a teatrálním gestem pokynul části jeho společníků, aby přišli k němu.

„Výborně, to bychom teda měli. Vemte ji do auta, na tenhle souboj v mrkání nemám čas.“

V ten moment se mu do konečků prstů u nohou prodraly modré jiskry. Zprudka se na Claru podíval.

„Řekla jsem, že chci svobodu,“ její slova byla posílená energií, která tančila kolem ní. Will tentokrát už musel ustoupit, záře byla tak prudká, až mu spálila chloupky na předloktí. Jakmile zahlédl, jak se výraz jeho otce proměnil, zprudka se nadechl. I přes bolest vzal Claru za paži, a otočil ji k sobě.

„Vypadni, Claro. Tohle sama nezvládneš,“ řekl naléhavě. Snažil se ji nasměrovat pryč od otce, ona ale jen stála, zářila a zoufale se mu dívala do očí. Tenhle pohled už jednou viděl.

„Tak mě v tom nenech samotnou,“ zašeptala a poté se otočila zpátky na Jonathana, „nejsem lovná zvěř a ty nejsi žádný lovec. Jsi jenom zbabělec posranej strachem, protože si sám neutřeš ani prdel,“ zasyčela. Modrá začínala být tak jasná, až z toho bolely oči.

„Tohle nebylo chytrý. Chtěl jsem ti udělat jinou nabídku. Nabídku, kdy by tvoje moc byla ku prospěchu světu. Ty bys ale měla prostě jenom zhebnout,“ Jonathan si přikryl oči dlaní a zaskučel, když jeho nohama prolétly další blesky. Měl pocit, jako by mu škvařila žíly. Nátlak ho donutil skácet se k zemi.

„Zabijte tu kurvu!“ zaječel.

Will nezaváhal. Strhl Claru za sebe. Nevnímal bolest od elektrických výbojů. Tentokrát to musel napravit. Když se postavil proti otcovým gorilám, cítil, jak jeho tělo odmítá spolupracovat. Skoro jako by každá buňka v jeho těle chtěla zaútočit na Claru. Otočil se na ni. Nemohl. Síla klanu, přesvědčení byly silnější a vzdor ho nutil kleknout na kolena před jeho otcem, pomoct mu, zabít ji.

------------------------------------------------------------------------------------

Plazil se k otci. Bojoval. Tak moc ji potřeboval zachránit. Těžce se mu dýchalo, svíraly se mu plíce. Stejný jako tvoje matka. Poslušná loutka. Ta slova se mu znovu ozvala v hlavě. Ne. Příště aspoň bojuj za to, čemu věříš. Zakřičel. Bolest hlavy byla nesnesitelná. Téměř přes ni neviděl. Jako kdyby ho někdo skřipcem roztínal a stahoval. Pulzovala mu každičká část těla. Nemohl se poddat. Musel. Musel to napravit. Musel ji zachránit.

Zvedl hlavu. Stála tam na kraji rampy ozářená jasným světlem. Vlasy jí vlály ve větru, který přivolala, blýskala se a po těle se jí leskly jiskry energie. Vypadala jako bohyně pomsty. A jeho zase bodlo u srdce. Tak moc ji miloval.

Vstal. Těžkými kroky došel k jedné z těch zkurvených goril, která na ni mířila svou M4, obratně mu samopal vyrval z rukou a pažbou ho praštil do hlavy. Gorila se zhroutila k zemi.

„Williame!“ Výkřik jeho jména měl upozornit na další. Clara vyslala po zemi několik blesků. Minuly Willa a projely tělem nepřítele, který záhy přepadl přes okraj rampy.

Willa bolel každý krok. Jeho tělo nebylo připraveno na vzdor vůli jeho otce. Přesto se nezastavil. Otočil se proti střelcům u aut. Zamířil a poslal do nich slušnou dávku. Tři dole. Zbývalo jich ještě několik. Znovu pozvedl samopal.

Všude vypukl chaos. Střelci zpoza aut přestali střílet. Rozběhli se k rampě. Will nepřestal. Střílel. Smyslů zbavený. Nevnímal.

Clara do Jonathana pustila další smršť blesků. Zaskučel, svalil se na zem. Myslel na jediné: takhle to neskončí. Celé generace bojoval za vyhlazení lesklých. Dokončí svou misi, i kdyby měl tuhle noc zemřít.

„Vemte jeho!“ zaječel na poskoky a slabým prstem ukázal na Willa. Zmateně se podívali na vůdcova syna, několika chvaty ho donutili pustit samopal, svalili ho na kolena a dotáhli k jeho otci. Zpříma se mu podíval do očí.

Ticho. Hučení elektřiny ustalo. Clara vyděšeně zablikala, načež kolem ní zůstala jen slabá modrá záře. Byla to slabina, s jejímž využitím nepočítala. Respektive nepočítala, že ji využít stihnou. Taková chyba.

„Ještě jeden výboj a zabiju ho,“ pronesl Jonathan. Nepochybovala. Byl to psychopat. Už v minulosti se přesvědčila, že ho před cílem nikdo nezastaví. Ani vlastní krev. Zklidnila svou energii. Prohrála?

S jiskřičkami mezi prsty, jen lehkým zapraskáním se vydala kupředu. Klesla na kolena před Willa. Jeho otec mu na krku držel lesklou čepel a zpoza jeho hlavy se na dívku vítězoslavně usmíval.

„Tak co? Poslední polibek? Bude tvůj nebo jeho?“ culil se na ni. Vyčerpaně zvedla ruku. Pohladila Williama po tváři.

„Vím, že za smrt mojí rodiny nemůžeš. Vím všechno, Wille. Nezlobím se, žes mi předtím nepomohl.“

Po tváři mu stekla slza. S tímhle se odmítal smířit. Uvolnil ruce od posluhovačů a i přes ostří na krku ji zprudka políbil. Věděl, co to způsobí.

Výboj citů byl jako náboj pro její energii. Znovu se zprudka rozzářila, vyslala blesky k ostatním strážcům a Will jen mezi polibky zaslechl bolestné výkřiky. Pro něj neexistoval v ten moment nikdo jiný. Přitiskl jí ruce na tváře a políbil ji o to naléhavěji. Vnímal, jak jeden bodyguard za druhým explodují v přívalu blesků, na které jejich těla nebyla připravená.

Náhle Clarissa zalapala po dechu. Will se odtrhnul od polibku a zmateně se na ni podíval. Třeštila oči, ústa měla otevřená. Znovu se pokusila nadechnout, pak se mu ale zhroutila v náruči. Chytil ji kolem pasu. Na rukou mu utkvěla lepkavá tekutina. Zvedl oči. V rukou jeho otce se zableskl nůž zbarvený rudou krví.

„Ne. Ne. Ne.“ Položil si ji do klína. Prosebně na něj zírala, z očí jí tekly slzy. Přestala zářit. Chvíli ještě barevně pulzovala, načež všechny odstíny pohasly. Jen její oči ještě svítily jasně modrou. Přitiskl ruku na ránu, z níž prýštila krev. „Měl jsem tě zachránit. Tohle tě mělo zachránit. Do prdele! Nemůžu o tebe přijít znovu. Prosím.“

Nevnímal nikoho. Ani tu krávu, která se ho neustále snažila zvednout a odtáhnout pryč. Prudce se ohnal. Hladil Claru po vlasech. Prosil, aby mu ji nebrali. Křičel. A ona pohnula prsty. Nepatrně ho pohladila po paži, ústa zkroutila do sotva postřehnutelného úsměvu. Jeho svět se roztříštil na miliony kusů.

„Za-“ zakuckala se. „Zachránil jsi mě. Jsi tady.“

Související…

Rozhovor s Františkem Kotletou: V roce 2100 přestane Facebook existovat

Zdeněk Strnad

Reklama

foto: Midjourney, zdroj: Autorský článek