Skenovala jsem přes skleněnou vitrínu mohutný železný svícen ve tvaru havrana. Měl rozevřený zobák a v něm umístěný plíšek na svíčku. Ani nevím, jak jsem se do téhle části města dostala. Nohy, jako by mě vedly samy, a přitom jsem měla být za hodinu na pohovoru svojí nový brigády. Stála jsem ve starý čtvrti, v centru pod nápisem Vetešnictví a konsternovaně zírala na něco, co by moje matka okamžitě nazvala kýčem.
Klára Mattanelli
Byla jsem vyvržena v Praze v bronxu Vinohradský nemocnice, odkud jsem si asi odnesla to svý celoživotní dekadentní fungování (to máte za to, že jste mě naposledy poslali s otřesem mozku domů!). Odstudovala jsem čtyřletý gymnázium, což moji uměleckou duši naprosto přesvědčilo o tom, že delší potlačení kreativity a navýšení vnitřního rozkladu nepotřebuju. Ale během studia v tý továrně na domácí úkoly jsem vydala knížku zamyšlení, básniček a motivačních příběhu - Když se puberťačkám nevěří. Píšu veřejně na internet od svých 12 let a svůj dosavadní okruh čtenářů a sledujících jsem si tehdy získala erotickou knihou, kdy si hlavní Romeo naklepe ústřední hrdinku paličkou na maso, jak nefalšovanej kuřecí řízek. Píšu od poezie až po brutální literaturu a miluju Páju. Toť vše.
„Jdete dál?“ zeptala se mě starší zavalitá dáma s přísným výrazem a opřela se o rám vchodových dveří obchodu. Já leknutím nadskočila a ona si mě bez ostychu důkladně sjela od odřených kecek až po zkrabacené čelo.
„Uhm… jo, jo, jdu,“ vykoktala jsem, i když jsem původně dovnitř jít neplánovala. Nepotřebovala jsem jen jedovatý narážky, kdybych se otočila na patě a odešla, a tak jsem pokorně sklopila hlavu a následovala ji.
Do nosu mě udeřila podivná bylinná vůně, která se nejspíš marně snažila překrýt ten zatuchlý vzduch uvnitř. V krámku bylo temno a mohly za to těžký vínový závěsy na každém okně. Všude byl nábytek, staré věci do domácnosti, ale i šperky a další serepetičky. Zdálo se to jako docela obyčejnej bazar, jen stylizovanej jak z doby viktoriánský a s kapkou ezoteriky.
„Takže si ten svícen vezmete?“ zeptala se mě napřímo a postavila se za pult, na který následně rozprostřela svoje tmavě rudé umělé drápy. Zamrkala jsem v překvapení a zamrazilo mě, když mi těma pichlavýma modrýma očima zase probořila kůži. Přišlo mi, že mi vidí až do míst, kam jsem si neviděla sama. Nemluvě o tom, že přesně věděla, na co jsem ve výloze tak upřeně civěla.
„Nejsem fanda do svíček. A už vůbec nejsem na takovýhle věci. Ani nevím, proč mě tak zaujal,“ šeptla jsem místo toho a zdálo se mi, že se malinko pousmála.
„Očividně máte blízko k havranům,“ hlesla a já povytáhla v údivu obočí. Na malý okamžik jsem se ocitla v mlze. Očividně máte blízko k havranům. Ta věta mě z nepochopitelných důvodů ochromila.
Nevím, jestli se mi jen vší silou snažila tu tretku prodat, ale stála pár korun, takže velkej obchod bych z toho stejně neměla. Pokud vím, tak jsem nikdy s havrany bůhvíjak blízkej vztah neměla. Vlastně jsem se snad nikdy s žádným naživo nesetkala.
Postávala jsem nehnutě na místě a přemýšlela. Musela jsem se rozhodnout co nejdřív, protože jsem nemohla jako obvykle zase přijít pozdě jenom proto, že mi znenadání přeskočilo. Dalšími slovy tu prekérní situaci rozlouskla prodavačka za mě.
„Toho havrana tu mám patnáct let a nikdo o něj neprojevil zájem. Očividně čeká na vás.“
Podívala jsem se na ni a hledala v její tváři známky neupřímnosti. Měla jsem z jejích slov husinu, ale uvnitř těla se mi mezitím odehrávala nevítaná ohnivá show.
Mluvila pravdu. A tak jsem si ten blbej svícen vzala.
------------------------------------------------------------------------------------
Odbarvená blondýna na pohovoru se nade mnou nemohla chovat už víc nadřazeně. Prohlížela si mě s nechutí jak mazlavinu na chodníku, která se nedala identifikovat ani k ničemu přiřadit. A to jsem přišla na minutu přesně. Sice rudá a zpocená od toho dvoukilometrovýho sprintu ze zastávky, ale včas. Škubala jsem sebou v úzkostech jak humr ve vroucí vodě.
„A proč byste u nás v kavárně chtěla pracovat?“ zeptala se mě na nejvíc jednoduchou otázku, ale já nebyla sto odpovědět. Nebo jsem spíš nevěděla jak. Potřebovala jsem peníze jako každej druhej chudej vysokoškolák a taky jsem se nechtěla cejtit jako hladovej krk mojí mámy, kterej kvůli svojí nechuti bavit se s lidma zůstane nadobro doma a prázdnej. Chtěla jsem se osamostatnit a postavit na vlastní nohy, což se mi za celejch dvacet let moc nedařilo.
„Já tu nechci pracovat,“ vypadlo ze mě a nepřekvapila jsem tím jenom ji, „ale potřebuju prachy a člověk se musí sem tam kopnout do zadku a něco dělat, i když to není dvakrát příjemný.“
Z mazlaviny na chodníku jsem se teď stala dvoutisícovka, kterou nikdo uprostřed špinavýho asfaltu nečekal.
„To máte sice pravdu, ale v životě jsem to od nikoho neslyšela říct takhle přímo na pohovoru,“ vydechla v šoku a poposedla si na plastové židli, z níž jí přetékalo oblé tělo v květinových šatech.
„Nedávám vám vysoký očekávání. Možná pak budete s mým výkonem víc spokojená než s lidma, co vám naslibovali hory doly, a pak nechtěli ani zaskočit za jednu blbou směnu,“ pokrčila jsem rameny a ženská pokroutila nevěřícně hlavou. Nevím, co to do mě vjelo, ale nehodlala jsem se omlouvat. Řekla jsem to tak, jak to je, i když mi to vzalo veškerý šance na přijetí.
„Beru vás.“
Prosím?
------------------------------------------------------------------------------------
Mámin výraz, když spatřila můj nový svícen na stole, se snad slovy nedal ani popsat. Obličejem jí v jednu vteřinu projelo tolik emocí, že jsem litovala, že nemám po ruce foťák.
„Vzali mě na tu brigádu,“ řekla jsem, abych opatrně odpoutala její pozornost. Rozhodně jsem jí ale nechtěla zasvěcovat, za jakých podmínek jsem to místo dostala.
„Kdes to vzala?!“ vydrala ze sebe přidušeně a naprosto ignorovala moje novinky. Vypadala, že by jí momentálně kromě mý koupě nezajímalo, ani kdybych si to s tou ženskou na pohovoru rozdala. Začínala nebezpečně rudnout, jak v sobě držela vší silou kyslík. Nechápala jsem proč. Do našeho bílýho a moderně zařízenýho bytu se to sice nehodilo, ale můj pokoj byla fialová kobka plná plakátů, která se stejně absolutně vymykala mámině stylu, a tak tu svícen ani nebil tolik do očí.
„Ve vetešnictví,“ hlesla jsem, „cestou na tu brigádu, kam mě vzali,“ zopakovala jsem důrazně, abych ji znovu připomněla tu úspěšnější událost dne.
„Já tu žádný železo a už vůbec žádný havrany nechci!“ prskla na můj vkus až příliš naštvaně. Byl to přece jen obyčejnej svícen. A od kdy měla něco proti ptákům? Sama chovala přece dvě andulky.
„A proč ne? Nestál ani stovku,“ řekla jsem pyšně a pohladila havranovi ošoupané křídlo.
„Taky podle toho tak vypadá!“
„Nemusíš to hned shazovat.“
„Zejtra, ať to tady není!“ křikla a vydala se hbitě ke dveřím.
„Je mi dvacet. Můžu si snad rozhodnout, co –“
„Bez debat!“ přerušila mě uprostřed věty, jak měla v oblibě, a opravdu tím náš rozhovor skončil.
Nehodlala jsem kvůli jejímu nepochopitelnýmu výlevu emocí svůj svícen zahodit. Dala jsem ho prozatím pod postel a počítala s tím, že až se máma vyklidní, položím ho zpátky na svoje místo.
------------------------------------------------------------------------------------
Přede mnou byla rozlehlá zahrada plná ptačích voliér. Bosé nohy mi cupitaly od jedné prostorné klece ke druhé. Míjela jsem zelené papoušky, hrdličky, sokola, kukačky a další, které jsem neměla ani šanci v rychlé chůzi zahlédnout. Bylo tu tolik ptáků. A bylo mi to tolik známý. Jak jsem se sem dostala?
Mé tělo se zastavilo před železným altánkem s masitou kopulí, kterou lemovaly kované chrliče. Působilo to jako brána do pekel. Proč je mi to tak zatraceně povědomý? Kudy jsem sem přišla? A kdy jsem to naposledy viděla?
„Vstávej, Klaudie! Už ti zvoní třetí budík!“ zalomcovala se mnou máma. Trhavě jsem se nadechla a vyskočila. Mrkala jsem na její rozespalý obličej a hnědé pocuchané vlasy. Koukala na mě s úlekem a já po tom divným snu ještě nahlas a zrychleně oddechovala.
„Nejsi nemocná?“ zašeptala a přiložila mi okamžitě dlaň na čelo. Odtáhla jsem se. Její studený dotyk mi byl nepříjemný.
„Ne, dobrý,“ zamumlala jsem a vyskočila z postele. Máma na mě ublíženě zírala, zatímco já zamračeně vcházela do koupelny.
„Kam si dala ten svícen?“ zeptala se jakoby nic a dokonale jsem si dokázala představit, že už šmejdí po mém pokoji a hledá tajný úkryt.
„Vyhodila jsem ho.“
„A proč?“
„Protože si to chtěla.“
„Ale já přece neříkala, že ho máš vyhodit.“
„Vadil ti,“ řekla jsem s kartáčkem v puse ve dveřích a koukala, jak přechází mezi nachovými stěnami ve své bílé noční košilce. Takových měla aspoň dvacet. Všechno měla jak vymáchaný ve smetaně. To jsem po ní naštěstí nezdědila. Další důvod, proč jsem se v tomhle zdomestikovaným špitále jménem domov cejtila jak černá ovce.
„Byl to kýč, ale nemusela si ho vyhazovat. Šup! Za chvíli ti jede bus!“
.
------------------------------------------------------------------------------------
Prostrčila jsem mřížemi malou dlaň a následně ji rozevřela. Bylo v ní zobání pro ptáky. Z nejvyšší příčky obsypané černými ptáky seskočil malý havran a začal se krmit. Nebála jsem se ho. Jen jsem jej pozorovala a on mě. Párkrát zamrkal malými turmalíny a já zaslechla odezvu vlastního smíchu. Odkud tohle místo proboha tak dobře znám?
„Klaudie! Přednáška končí! Vstávej!“ zalomcovala se mnou moje přísedící. Probrala jsem se a zjistila, že jsem usnula přímo na lavici s hlavou položenou na notebooku. Můj zápis ve wordu vypadal jak z hodiny programování.
„Promiň,“ zamumlala jsem zmateně a jako robot si začala balit věci do batohu. Nechápala jsem to. Nechápala jsem ty sny. Ptačí voliéry, zahrada, černá klec, havrani. Dokud jsem si nepořídila ten blbej svícen, nic takovýho se mi nedělo.
Musela jsem ho vrátit, než se ze mě stane oživlá mrtvola a propadnu ze všech dosavadních předmětů, se kterými jsem jindy nemívala problém. Po škole jsem vyrazila na svou novou brigádu a hodlala pak okamžitě zamířit do vetešnictví.
.
------------------------------------------------------------------------------------
Našla jsem ho překvapivě hned. A to jsem nebyla zvyklá dorazit na místo, kde jsem byla pouze jednou, podle paměti. Místo svícnu byla ve vitríně vystavená bílá krejčovská panna a já se ušklíbla. Kdybych přitáhla domů tohle, máma by to asi ocenila víc.
Vstoupila jsem dovnitř. Zase tu nebyli žádní zákaznici a do nosu mě udeřila dobře známá navlhlá bylinná směs.
„Dobrý den,“ pronesla jsem do ticha a zpoza pultu se vynořila vrásčitá tvář prodavačky s modrými důlky uprostřed. Sjela mě stejným pohledem jako prvně, ale protentokrát se ihned usmála a pozdravila mě, jako by snad můj příchod dávno očekávala.
„Chcete další svícen? Podobný už ale asi nemám,“ zeptala se ihned a já si neodpustila ironický úsměšek. Jasně. Teď jste na to kápla. Dejte mi jich třeba třicet.
„Ne. Chci ho vrátit. Peníze si nechte,“ řekla jsem pevně a vytáhla svícen z batohu. Položila jsem ho opatrně na pult a prodavačka povytáhla významně obočí. Nevypadala ale vůbec překvapeně.
„A proč?“
„Mám z něj divnej pocit. A zdaj se mi noční můry,“ řekla jsem upřímně, ale teď nahlas to znělo ještě daleko pitoměji. Ezobába ale vědoucně přikývla, což mě zmátlo ještě víc.
„Tak to je správně.“
„Co tím jako myslíte?“
„Říkala jsem vám, že ten havran čekal na vás.“ Obešla pult a postavila se přímo přede mě. Bloudila očima po mé tváři a usmívala se jako vřelá a milá babička, a přitom její aura ve mně vyvolávala akorát tak nejistotu.
„Nerozumím vám,“ hlesla jsem a polkla. Stísňující pocit na hrudi neodcházel. Setkávala jsem se s ním často, ale jakmile přišla řeč na havraní čekání, rozléval se do celého těla a mrazil.
„Co je v těch snech?“ zeptala se mě jemně a naklonila hlavu malinko na stranu. Koukala mi přímo do očí. Nesnášela jsem, když se mi někdo koukal přímo do očí. Vždycky jsem kontakt zpřetrhla jako první.
„Nic moc. Jsem v nějaký zahradě plný ptáků. Pak je tam ta jedna voliéra. Černá. Mohutná. A v ní jsou havrani a já toho jednoho krmím. Nezní to jako noční můra, ale ten sen má divnou atmosféru. Cítím úzkost vždycky, když se probudím, i když se mi to jenom zdá.“
Prodavačka opět přikývla jako nějaká zkušená terapeutka. Ale my neměly sezení a ona neměla žádný kožený desky, a už vůbec ne doktorskej titul. A přesto jsem se jí otevírala víc, než bych byla ochotná před specialistou.
„Havrani jsou mystické bytosti, duchovní učitelé, co střeží tajemství. Možná se ti ten svícen snaží něco odhalit. Nevracej mi ho a nech, ať ti pomůže,“ ujišťovala mě a já o krok ustoupila. Neměla jsem za to, že potřebuji pomoct. Možná jsem měla úzkostlivé myšlenky, ale to nebylo nic, s čím jsem si doposud nedokázala přece poradit.
„Ale já se toho bojím,“ přiznala jsem nakonec a zděsila se, když jsem cítila, jak mi vlhnou oči. Jak se víčka oblévají slanou vodou a ta mi pomalu stéká v útlých proudech na kůži. Prodavačka nevypadala zaskočeně. Za to já jsem nedokázala pobrat, proč tu před ní bulím jak malý děcko, když ji v podstatě vůbec neznám.
„Já vím. Ale dokud neuvidíš pravdu, nikdy nebudeš moct jít dál.“
.
------------------------------------------------------------------------------------
Dokud neuvidíš pravdu, nebudeš moct jít dál. Tý ezobábě snad hráblo. Dál nebudu moct jít jenom proto, že v batohu nesu stokilový železo. Sakra. Pochybovala jsem o svojí mentální stálosti spíš já. Ještě teď jsem si utírala opuchlej mokrej ksicht a smrkala do jednoho papírovýho kapesníčku za druhým.
Zastavila jsem se na přechodu a cinklo mi upozornění na mobilu. Nová zpráva. Rozklikla jsem to s povzdechem. Očekávala jsem další nudnou rozpravu ve třídní skupině.
Kdy už se na mě konečně přijedeš podívat, Klaudie? Neviděl jsem tě tak dlouho. – Táta
Rozbušilo se mi srdce. Z transu mě vyrušilo troubící auto a řidič vehementně mi ukazující, že mám zelenou, a ať hejbnu zadkem. Rychle jsem proběhla a sedla si na lavičku u metra. Naposledy jsem otce viděla asi ve svejch deseti, když přijel na krátkou návštěvu.
Nežil s náma. Bydlel na venkově, na druhý straně republiky, se svými rodiči. Nikdy jsem se tím moc nezaobírala. Bylo mi to docela jedno a nikdy jsem neměla potřebu ho sama od sebe vyhledat.
Máma mi jen řekla, že měli v manželství neshody a rozešli se, když jsem byla ještě hodně malá, a proto si ho skoro nepamatuju. Od tý doby mi sem tam poslal tomuhle podobnou zprávu, ale jinak nic. Ani on se bůh ví jak nesnažil o udržení se v mým životě, a tak jsem to brala stejně. Byl mi jednoduše cizí.
Nechala jsem to být a vrátila se domů. Máma dělala večeři a vedle běžela televize s ukřičenou reklamou na psí žrádlo. Vyměnily jsme si pár nudných vět o škole a práci jako vždycky a já sebou plácla na židli.
O svícnu už nepadlo ani slovo. Byla jsem na jednu stranu ráda, ale zároveň jsem si ho přála hrdě vystavit přímo v kuchyni na ten bíle lakovaný stůl, do té čisté neposkvrněné místnosti a dát sem kus sebe samotný. Přišla jsem si tu jak křiklavá skrvna ve svý černofialový košili a síťovanejch silonkách.
„Napsal mi táta,“ vypadlo ze mě a máma se zarazila v pohybu. Moc jsme o něm nemluvily. Když na něj přišla řeč, vždycky se to nějak odbylo a šlo se dál, protože to nebylo pro mámu očividně záživný téma k hovoru.
„A co psal?“ zašeptala zpětně a stále se nehýbala.
„Kdy se přijedu podívat, že mě neviděl dlouho a tak.“
Máma třískla vařečkou do pánve a já nadskočila. Posléze si povzdechla a hlavu si opřela do dlaně.
„Já ho vidět nechci,“ hlesla jsem vyplašeně, zatímco mě z prvotního leknutí ještě mrazilo. Polykala jsem nervozitu a sevřela třesoucí se prsty.
„Co si vůbec myslí?“ zasyčela, jako by mě vůbec nevnímala.
„Fakt ho vidět nechci. Vždyť ho vlastně neznám,“ připomínala jsem jí, i hlas se mi chvěl. Neměla jsem tuhle atmosféru ráda. Měla jsem vždycky pocit, že jsem ji způsobila já, a cítila jsem se akorát tak provinile.
„Kdo si do prdele myslí, že je?!“ Začala prudce míchat prskající jídlo na plotně a kroutila hlavou.
„Netrap se tím. Promiň, jen jsem ti to chtěla říct, abys věděla…“
„To seš hodná. Nechme to bejt. Zapomeneme na to,“ přerušila mou omluvu jako vždycky a byl to pro mě jasný povel, že mám odejít.
Přikývla jsem a odešla do pokoje. Vytáhla jsem svícen z batohu a položila ho na stůl. Dívala jsem se na havraní oko, které se lesklo v přítmí lampičky.
Zapomeneme na to.
Ozvalo se mi v koutku mysli.
Zapomeneme na to.
Zamračila jsem se. Dívala jsem se upřeně na havrana a on mi jedním korálkovým okem pohled opětoval.
Zapomeneme na to.
Jako by mi to říkal on sám. Jako by se mi vtěsnal do hlavy, usídlil se v měkké tkáni mozku a zobákem mi našeptával tu krátkou větu pořád dokola.
Zapomeneme na to.
Zapomeneme na to.
„Klaudie, pojď! Jídlo je hotový!“ zavolala máma z chodby a za chvíli se zjevila ve dveřích pokoje. Neměla jsem se k pohybu. „Zase ten krám?! Tys ho nevyhodila! Měla jsem vědět, že –“
„Zapomeneme na to!“ křikla jsem při pohledu na svícen.
Zdálo se mi, jako by se havran pyšně pousmál.
„Cože?“ reagovala zlostně, protože si nejspíš myslela, že odpovídám na její narážky. Anebo ji štvalo, že jsem ji přerušila v půlce slova.
„Zapomeneme na to,“ zasmála jsem se a pak se podívala znovu na mámu. Pohled mi ztvrdl. „Jako vždycky, že jo?“
Máma zkroutila tvář v nechápání. Mračila se čím dál, tím víc, ale tmavé duhovky jí nezůstávaly na místě a rotovaly po pokoji, jako by se snažily najít pevný bod, aby našla svou obvyklou jistotu.
„Klaudie, ty ses snad pomátla? Co to meleš? Kdes vzala ten svícen?!“ zpražila mě ihned, ale neznělo to ani zpola tak autoritativně jako před chvílí.
„Některý věci se ale zapomenout nedaj,“ řekla jsem a máma ztuhla. Prohlédla si mě, jako by hodnotila danou situaci, kam se daná konverzace ubírá.
„Nevím, o čem –“
„Už dost!“ zařvala jsem a znovu ji přerušila, „už ze mě nedělej blbce!“ zasyčela jsem a máma zbledla. Mnula si prsty v dlaních a už nepůsobila sebevědomě. Stála tu přede mnou stejně vyděšeně, jako když mi byly čtyři a my na sebe zíraly na naší staré zahradě na venkově.
„Klaudie, já…“
„Nebyla to moje chyba,“ zakroutila jsem hlavou a snažila jsem se udržet si pevný tón, máma měla odstín jak zbytek domu, „a stejně jsem to já odnesla.“
Nebylo třeba nic víc říkat. Sbalila jsem svícen a pár nejnutnějších věcí za doprovodu máminýho koktání a lamentování a opustila tuhle nemocnici. Tenhle byt potlačovaných vzpomínek. Tenhle byt s nálepkou dokonalosti, která naší rodině nikdy nepatřila.
Netušila jsem, kam půjdu, ale tady jsem nechtěla strávit už jedinou noc.
„Pro zbytek věcí si dojdu během týdne.“
------------------------------------------------------------------------------------
Kráčela jsem po zvlhlém chodníku, s rukama zalomenýma na břiše a skláněla hlavu před větrem. Poprchávalo a drobné kapky mě bodaly jak mrštěný písek. Ta ženská z krámu to řekla správně. Dokud jsem neviděla pravdu, nemohla jsem jít dál. Spadla ze mě obří zátěž. Zaklonila jsem hlavu a vydechla. V hrudi mi doznívaly rány minulosti, ale byla jsem konečně po tolika letech volná.
Naše zahrada byla vždycky plná ptačích voliér. Chovali jsme všechny možné druhy ptactva po několik generací. Jako malá jsem to milovala. Cupitala jsem bosky po zahradě od jedné prostorné klece ke druhé, i když jsem předem věděla, u jaké se až do konce dne ukotvím. Míjela jsem zelené papoušky, hrdličky, sokola, kukačky a spousty dalších, než jsem došla ke svým vyvoleným.
Havraní voliéra působila jako brána do pekel. Železný altánek s masitou kopulí, kterou lemovaly kované chrliče, ve mně ani na moment ale nevyvolaly pocit nebezpečí. Černý lak se modře odrážel stejně jako havraní peří a já hodiny seděla na zemi a obdivně na to útlé království koukala a žvatlala havranům příběhy, které jsem byla schopná ve svých třech letech sesmolit.
Měla jsem i svého oblíbence. Byl ze všech nejmenší. Volala jsem na něj, Haví. Na nic kreativnějšího jsem se tehdy nezmohla.
Když jsem přišla, Haví sestoupil na poslední příčku, aby mi mohl být blíž. A já prostrkovala ručku dovnitř, abych mu mohla na oplátku nabídnout chlebový dropky nebo ptačí zob a pohladit si ho. Nikdy mě neklovl.
Haví mi pomáhal hlavně, když se uvnitř v našem baráku řešily rodinný konflikty. Nesnášela jsem to. Jedině u černé voliéry byl klid. Teplo. Po dobu dlouhých měsíců jsem k Havímu a ostatním utíkala, abych necítila ten podivný jehličkový mráz, který mnou projížděl, když otec zvyšoval hlas. Když se ozývaly rány, třískot a nářek z naší prostorné kuchyně.
„Haví, tady mi není dobře. Bolí to tady,“ šeptala jsem mu a ukazovala si na hrudník. Cítila jsem tlak, který se stal mým dalším vnitřním orgánem, a brzy se mi svezly po buclatých tvářích slzy.
„Proč pořád tak křičí?“ ptala jsem se černého ptáka, on naklonil hlavu na stranu a zamrkal. Prostrčila jsem ruku, aby mohl zase zobat zrní. Haví zobal a já brečela, dokud mě svou přítomností opět nezahojil.
A další den znovu. A další den. A ten další taky. Pořád tu Haví pro mě byl.
Dokud se jednou otec nevyřítil z domu, v zápalu vzteku neotevřel klec, nesáhl po Havím a přímo před mými zraky mu nezlomil krk. Pak ho shodil na zem a ještě na něj dupl.
Nechápala jsem nic. V tom rychlém sledu událostí moje tehdejší čtyřleté já nedokázalo nic pobrat. Proč by chtěl někdo ubližovat mému Havímu?
Ze šoku jsem ani nedokázala brečet. Jen jsem strnule stála na místě a dívala se na nehybné ptačí tělo. Ani na otce jsem se nedokázala podívat. Jen jsem cítila, že se mi sváří žaludek těsně před zvracením.
„Já jsem tady pánem! Mně to tu patří! Já určuju, co a jak bude! Nikdo jinej!“ hřměl otec kamsi za mě, ale bylo to, jako by to křičel za zástěnou vody. Pořád jsem jen stála přimražená na místě. Otec mnou zatřásl, ale já nezměnila pozici.
PROČ BY CHTĚL NĚKDO UBLIŽOVAT MÉMU HAVÍMU?
Otočil mě směrem k domu, strčil dopředu, abych se pohnula, a pak kamsi odešel. Na rozlehlé zahradě před kamennými schody stála moje máma v bílé noční košili. Vrtěla hlavou a naříkala, zatímco pozorovala mizející scénu před sebou.
Pořád jsem se nemohla pohnout. S nechápáním jsem se koukala před sebe. Byla jsem v transu a jediné, co mi běhalo hlavou, byla furt ta samá slova. Proč. By. Chtěl. Někdo. Ubližovat. Mému. Havímu.
Máma zakřičela a rozběhla se ke mně. Já stála na místě a jako obvykle nerozpřáhla své malé paže, abych ji přivítala. Jen jsem se skelným pohledem zírala skrze ni.
„Už je po všem. Už se nevrátí. Slibuju!“ opakovala mi a držela mě za ramena. Pak mě mačkala vší silou v objetí, jako já mačkávala svoje plyšové hračky. „Už nám neublíží. Už nám nic nevezme. Zapomeneme na to!“ ujišťovala mě anebo samu sebe, jako by kousek od nás neležel můj mrtvý ptačí přítel.
Chtěla jsem se zeptat, proč to schytal on. Chtěla jsem vědět, co jsem tak moc špatného provedla, že kvůli tomu musel Haví zemřít. Ale nezmohla jsem se na nic. Zaměnila jsem si tělo s jedním ze svých plyšových zvířátek, které mi leželo na posteli. Měla jsem toho tolik co říct, ale ochrnutá ústa i tělo mi vypověděly službu.
Zapomněly jsme na to.
Reklama
foto: Midjourney, zdroj: Autorský článek
