No nekupte to… Proč nakupujeme a schraňujeme věci, které nepotřebujeme?

„Od té doby, co je ze mě minimalista, se můj život zjednodušil a rozdílu si všimlo i okolí, včetně mého nejlepšího kamaráda Ryana,“ vzpomíná ve snímku The Minimalist:Méně je teď a tady jeden z nejslavnějších minimalistů světa Joshua Millburn. „Jednou se mě Ryan zeptal, jak je možné, že jsem tak šťastný. A když jsem mu pověděl o minimalismu, rozhodl se, že se do toho také vrhne, a to po hlavě. Pomohl jsem mu tedy zabalit všechny jeho věci do krabic a on si stanovil, že vybalí jen ty, které bude potřebovat během následujících tří týdnů…“

Po uplynutí stanovené doby samotného Ryana překvapilo, že 80 % krabic zůstalo nedotčených. „U většiny jsem si ani nemohl vzpomenout, co v nich vůbec je. Všechny ty věci, které jsem si koupil, aby mi přinášely štěstí, svou funkci neplnily,“ popisuje muž, který se poté rozhodl svůj život maximálně zjednodušit.

Ryan rozhodně není sám, komu se doma válí nedůležité harampádí, ať už se jedná o nevkusné dekorace, staré upomínkové předměty, knihy, které nikdy nečteme, nenošené oblečení či přístroje, které jsme využili možná jednou. Proč máme tendenci stále utrácet těžce vydělané peníze za věci, které nám nepřinášejí žádný pocit naplnění, a poté se jich ani nedokážeme zbavit?

Žádný úklid, prosím!

Hromadění věcí, tedy v té nejextrémnější formě, bylo původně považováno za projev obsedantně kompulzivní poruchy. Nicméně od roku 2013 je v bibli psychiatrů, Diagnostickém a statistickém manuálu duševních poruch, zapsáno jako samostatná psychiatrická diagnóza. Charakterizují ji „chronické obtíže a silné trápení při vyhazování věcí, a to bez ohledu na jejich hodnotu a užitečnost.“

„Všechny ty věci, které jsem si koupil, aby mi přinášely štěstí, svou funkci neplnily,“ popisuje muž, který se poté rozhodl svůj život maximálně zjednodušit.

„Někdo, kdo hromadí, pociťuje skutečné utrpení při pomyšlení, že se svých věcí zbaví. My říkáme, že v nepořádku nachází smysl. Je to úplně něco jiného než sběratel, který hrdě vymění jedno historické auto za druhé, nebo chronický nepořádník. Obecně platí, že když někomu nabídnete, že uklidíte jeho nepořádek, odpoví vám: Ano, prosím! Zatímco člověk s poruchou hromadění vás odmítne, protože má k těm věcem citový vztah,“ vysvětluje Jo Cookeová, ředitelka organizace pro lidi s poruchou hromadění Hoarding Disorders UK.

Až 90 % sběračů nadměrně a nevybíravě hromadí nepotřebné, často neužitečné předměty, včetně odpadků. V důsledku toho nepořádek nejen tahá další a další peníze z jejich kapes, ale zhoršuje také jejich životní prostor, ohrožuje bezpečnost, vytváří potenciální nebezpečí požáru, negativně ovlivňuje vztahy, a dokonce i osobní zdraví.

Odpadky jako součást osobnosti

Opice, vrány, veverky, klokani, krysy i včely medonosné – stejně jako lidé po tisíciletí – hromadí zásoby. Je to přirozený způsob, jak přežít chladnou zimu a nedostatek potravy. Takové hromadění se ale nedostane do televizní reality show. „Zdá se, že nutkavé hromadění nepotřebných věcí je charakteristické pouze pro poslední jedno až dvě století – a především pro několik posledních desetiletí,“ říká harvardský profesor Daniel Smail.

Jinými slovy, v naší historii a kultuře se něco muselo změnit, aby se hromadění věcí stalo rozšířenou psychiatrickou poruchou. Ti, kdo si syslí věci, jim přikládají přehnanou hodnotu. Nejsou pak schopni se jich jen tak zbavit, protože tyto předměty jsou součástí jejich identity. Takový člověk má pocit: Když toho vyhodím moc, nic ze mě nezbude.

Každé černé tričko je vnímáno odděleně od ostatních a nese svou vlastní historii, význam a hodnotu.

Podle Cookeové vede hromadiče k jejich jednání zejména úzkost. Hromadění může být mechanismus zvládání strachu z budoucnosti, podobně jako hazardní hry nebo pití: Co když už nic podobného neseženu? Pak je tu osamělost: tito lidé zanedbávají svou domácnost, protože je nikdo nenavštěvuje. A také nutkavé nakupování, protože co jiného by se dalo dělat? Mnoho lidí chodí do obchodů jen proto, aby si popovídali, říká odbornice.

V hlavě obsesivního hromadiče

První částí poruchy je samotné pořizování věcí. Věcí, které člověk vůbec nepotřebuje. Pak všechny tyhle krámy schraňuje a nechce se s nimi ani za nic rozloučit. Buď má pocit, že je jednou může přetvořit v něco hodnotného, nebo k nim má sentimentální vztah, či mu zkrátka přijde škoda vyhodit na skládku „tak úžasný“ předmět, který by přece ještě někdo mohl potřebovat.

Když už se takový jedinec rozhodne (ale moc pravděpodobné to není), že svůj nepořádek vytřídí, přijde mu to neskutečně těžké. Lidé s poruchou hromadění mají problém se soustředěním. Paradoxně bývají také perfekcionisté, takže raději všechna rozhodnutí odkládají, než aby riskovali, že nedej bože udělají nějakou chybu. A pokud jde o jejich vlastní věci, netřídí je podle typu. Spíše než jako člena velké skupiny (řekněme jedno ze 42 černých triček) vnímají každý předmět jako jedinečný. Každé černé tričko je vnímáno odděleně od ostatních a nese svou vlastní historii, význam a hodnotu. Majitel ho nevnímá jako složené s ostatními černými tričky v tomu určeném šuplíku, ale spíše tak, že toto konkrétní černé tričko žije asi čtyři centimetry ode dna rohové hromádky. Právě toto vnímání vede k hluboké nechuti k tomu, aby se někdo hromádek dotýkal nebo se v nich prohrabával a nevědomky tak ničil neviditelný systém řazení.

Vyplnění prázdnoty

Sandy Starková vždycky milovala hezké věci. Když byla malá, sbírala neobvyklé kameny, ptačí hnízda, křivé klacíky a panenky. V dospělosti tíhla k bílé keramice a porcelánu, těžítkům, kuchyňskému nádobí a umění. Nakonec to dospělo do té míry, že nemohla používat kuchyň ani sedět na pohovce. Její sbírky zabíraly všechny skříně, zásuvky a plochy. K nepořádku se přidaly hromady oblečení a starých časopisů. Rok od roku se poklady hromadily, až se ve svém sanfranciském bytě mohla pohybovat jen po úzkém pruhu takzvaných „kozích stezek“.

Jednoho krásného dne se do celé věci vložily její dvě dcery a k jejímu zděšení vše vyhodily. Nicméně o rok později byl její domov v podobném stavu jako před úklidem. Prázdný dům ji traumatizoval, tak si ho zase rychle zaplnila. „Nemohla jsem vyhodit ani odpadky. Dávala jsem je do igelitových pytlů, ale nedokázala vynést,“ přiznává.

„Všechno kolem sebe stahujete, budujete křeččí hnízdo, stavíte zeď. Je to svým způsobem závislost. Ale taky to děláte proto, abyste zaplnili prázdnotu. Vyplňuje to hodně prázdnoty,“ říká Starková, která nakonec úspěšně podstoupila léčbu, a dnes pomáhá ostatním jedincům s touto poruchou.

Cesta ven

Studie ukazují, že kompulzivní hromadění postihuje asi 2 až 6 % populace, což je dvakrát více než u obsedantně kompulzivní poruchy. Podle Sanjayi Saxeny, ředitele programu obsedantně kompulzivních poruch ve zdravotnickém centru UC San Diego, je hromadění věcí zatím „nedostatečně diagnostikováno a léčeno“, i když se situace postupem času zlepšuje.

S určitým úspěchem se používají léky, nejčastěji antidepresiva, ale hlavním přístupem k léčení této poruchy je kognitivně behaviorální terapie, která učí lidi organizovat, stanovovat priority a plánovat, a zároveň pracuje na zmírnění jejich citového pouta k předmětům, které shromáždili.

Podle Randyho O. Frosta, výzkumníka ze Smith College, má však kognitivně behaviorální terapie své limity. „Po léčbě se zlepší stav 60 až 80 procent lidí, přičemž průměrný pokles symptomů je asi 30 procent.“ A recidiva je běžná. I Sama Starková říká, že její vlastní zkušenost je „jeden krok dál a dva zpátky“.

Ti, kdo si syslí věci, jim přikládají přehnanou hodnotu. Nejsou pak schopni se jich jen tak zbavit, protože tyto předměty jsou součástí jejich identity.

Počátek svého uzdravení datuje do doby, kdy viděla v televizi pořad, v němž se o hromadění mluvilo a jenž charakterizoval lidi, kteří jím trpí, jako perfekcionisty. „V tu chvíli mi došlo: To jsem já! Nejsem líná ani nepořádná! Mám problém. Polovina úlevy spočívala v uvědomění, že mám diagnózu, kterou potřebuji řešit. Konečně jsem to dokázala pojmenovat.“

Příklady v tomto článku jsou pochopitelně velmi extrémní. Nicméně, ruku na srdce. Přestože váš byt zatím nepřipomíná skládku odpadu, možná k ní některé jeho části nemají příliš daleko. Nebo víte o spoustě krámů, které schraňujete jen proto, že k nim máte citový vztah, nebo je vám zkrátka líto je vyhodit. Zkuste se zamyslet nad tím, jaké procento věcí, které vlastníte, skutečně používáte, nebo vám dělají opravdu dlouhodobou radost. A toho zbytku se zkuste postupně zbavit. Uvidíte, jak se vám uleví.