Před dvěma lety zmizela, Gabby Petito, dvaadvacetiletá nevinně vyhlížející blondýnka, když byla na cestě po Státech se svým přítelem Brianem Laundrie. Jakmile se po ní slehla zem, strhla se mediální bouře, která pronikla do většiny koutů západního světa. Statisíce ne-li miliony lidí řešily, co se jí stalo a kdo to udělal. Nakonec vyšlo najevo, že Gabby uškrtil její přítel. Ozvěny její vraždy se v médiích ozývaly ještě několik měsíců a pomohly tak rozšířit povědomí o násilí na ženách. Bohužel jen na těch bílých. Dopadlo by to jinak, kdyby měla oběť tmavou barvu pleti? Sice by mrtvé byly obě, ale společenský ohlas by byl v druhém případě téměř nulový.
V roce 1940 napsal slavný americký spisovatel Raymond Chandler román Sbohem buď, lásko má. V jedné jeho části popisuje losangelský policista Nulty, jaký je vztah veřejnosti ke zločinům na barevných (v zájmu autenticity ponechávám původní dikci): Nulty si znovu odplivl do koše na papír. „Se ví, že ho dostanem,“ řekl, „přibližně tou dobou, až mi naroste třetí chrup. Kolik lidí myslíte, že na to mám? Jednoho. A chcete vědět proč? Nejni zájem. Pět negrů vonehdá rozsekalo jeden druhýho na nudle dole na Východní čtyryavosumdesátej. Jeden už byl studenej. Nábytek byl samá krev, zdi byly samá krev, dokonce i na stropě byla krev. Já du ven a před domem zrovna jeden chlápek, co dělá v Chroniclu, takovej novinářskej pošuk, schází ze zápraží a leze do vozu. Zašklebí se na nás a povídá: ´Černý huby, na to se kašle´. Hupne do tý svý kraksny a je v čudu. Ani do toho baráku nevlez.“
Černoši jsou příliš živočišní
Od roku 1940 se toho zase tolik nezměnilo. To, že životu černých žen je přikládána menší hodnota, je velmi dobře vidět v dokumentech o reálných vraždách, kde je záhadně většina obětí bílých. Shodou okolností jsou bílí i nejznámější sérioví vrazi. Proč tomu tak je? Kromě starého dobrého, veřejně projevovaného rasismu, tu máme také rasismus skrytý v podvědomí. Velká část společnosti si černou ženu nedokáže představit jako oběť díky stereotypizaci. Lidé s předsudky černoškám často přičítají přílišnou sexualitu a živočišnost, myslí si o nich, že jsou vznětlivé, ale zároveň věří, že mají velkou odolnost. Nepovažují je za tolik zranitelné jako bílé oběti a v důsledku toho je násilí na nich považováno za méně závažné.
Velká část populace, ať už podprahově, nebo vědomě, zkrátka vnímá životy lidí s jinou barvou pleti jako méně hodnotné, k jejich utrpení jsou neteční, nebo jim v horším případě vyjadřují otevřené nepřátelství. Tam, kde se stereotypizace a nesnášenlivost vůči ženám protíná s rasismem proti černochům, vzniká prostor protnutí dvou množin – intersekce, který dostal jméno „misogynoir“. Misogynoir znamená, když mají lidé předsudky speciálně vůči černým ženám.
„Intersekcionalita“ je termín, který zavedla vědkyně Kimberlé Crenshaw. Termín popisuje skutečnost, kterou prožívají lidé s různými kombinacemi identit, jež je ve společnosti znevýhodňují. Jeden člověk může mít identit několik. Například jste černý bisexuální trans muž s fyzickým handicapem, pohybující se na autistickém spektru. Zní to jako vtip, realita ale moc velká sranda být nemusí. „Misogynoir“ je původní intersekcionální koncept. Novotvar dala dohromady v roce 2008 černá feministka, akademička a aktivistka Moia Bayley. Je to složenina ze slov „misogyny“ a „noir“ (francouzsky černá).
Jeden krok tam, dva kroky zase zpátky
Misogynoir, i když nepojmenovaný, tu byl od dob, kdy se kolonialisté potkali s lidmi z Afriky. Celkově se situace zlepšuje (otroctví je zrušené), ale někdy se společnost v oblasti lidských práv vrátí zase o dva kroky zpátky. Dobrý historický příklad, ilustrující misogynoir, je nepovšimnutá existence sériového vraha zaměřeného na černochy Samuela Little. Independent.co.uk o něm píše, že využíval faktu, že se o černošské ženy policie nezajímá. Little, který působil hlavně v 80. letech, seděl původně za vraždu „pouhých“ tří žen. V roce 2018 se přiznal k tomu, že zavraždil žen 93, z čehož 50 bylo ověřeno policií. To z něj dělá jednoho z nejvýkonnějších vrahů v historii Spojených států. Přesto jeho jméno skoro nikdo nezná. Mitzi Robertrs, která o něm vytvořila dokumentární seriál, říká, že mu tolik vražd prošlo, protože se zaměřoval na ty „méně mrtvé“. „Nejvíce mrtvých je mezi bílými vysokoškoláky. Nejméně mrtvých je mezi černými sexuálními pracovnicemi,“ říkala. V průběhu let si liberálové začali rozdílu mezi černými a bílými oběťmi tak trochu všímat. V roce 2014 třeba vznikl Hashtag #SayHerName, který upozornil na misogynoir a na to, že příběhy černošských žen a dívek jsou často přehlíženy. Potom přišlo Me Too, ale to se opět týkalo hlavně bílých žen.
V televizi to sice vypadá, že 99 % obětí jsou běloši, realita je ale úplně jinde. Afroameričanky jsou mnohem častěji oběťmi zločinu, domácího násilí, femicidy a policejního násilí. Černošky zažívají o 30 až 50 % víc násilí než ostatní ženy. Na stránkách Anti-racism Daily zmiňují tato čísla – v roce 2020 bylo z 3573 obětí vražd v USA 1440 černošek, což jsou přibližně čtyři černošské ženy a dívky zabité denně. Představovaly 34 % nahlášených pohřešovaných žen, přestože tvoří méně než 16 % obyvatel USA. A jejich počet vražd je třikrát vyšší než počet vražd bílých žen. Misogynoir se paradoxně týká i mužů Afroameričanů – sami říkají, že partnerku si vybírají raději někde jinde než ve své vlastní komunitě. Vadí jim na nich, že jsou svobodné matky, přestože jsou to oni, kdo z nich ty svobodné matky dělá. Představitelem černého muže, který nesnáší černé ženy, je nedávno zesnulý Kevin Samuels – misogynní černý hyperkonzervativec ve skvěle padnoucím obleku s hlasem baptistického kazatele. Někteří černoši zase nedokážou akceptovat, že násilí páchá někdo z jejich řad. Pokud se tak děje, očekávají, že žena bude v rámci solidarity s rasou mlčet. Možná se tak cítí kvůli historické zkušenosti lynčů černých mužů podezřelých ze znásilnění, jejichž vina nebyla dostatečně prokázána.
Černé špinavé prádlo se pere doma
Když černé ženy řeší násilí od černých mužů, očekává se od nich, že dají přednost rasové identitě před tou sexuální. Pokud tak neudělají, jsou považovány za zrádkyně. V rámci boje proti rasismu tak drží jazyk za zuby. Tento jev ilustruje tři roky starý incident s Megan Thee Stallion. Na veřejnost tehdy proniklo video, na kterém měla rapperka Megan Thee Stallion poraněnou nohu a byla zadržena policií. S prodlevou několika týdnů incident vysvětlila. Megan se svěřila, že ji do nohy střelil její kamarád Tory Lanéz, rovněž populární afroamerický raper.
Autorka tohoto článku potřebovala konzumovat true crime dva roky v kuse na to, aby jí došlo, že o zavražděných černoškách se píše podezřele málo.
Po sdílení této informace na sociálních sítích se na Megan snesla vlna kritiky, obviňování ze lži a výhrůžek. Někteří ji dokonce označili za „udavačku“, protože si dovolila Laneze veřejně označit. Navzdory bohatství a slávě, kterými Megan disponuje, byla lavina útočných komentářů na její adresu bolestnou připomínkou toho, že misogynoir je v Hollywoodu stále živý a zdravý a že ani prestiž, peníze ani sláva ho nedokážou plně potlačit.
Někdy je potřeba dívat se hodně dlouho, než nám podobné věci dojdou. Autorka tohoto článku potřebovala konzumovat true crime dva roky v kuse na to, aby jí došlo, že o zavražděných černoškách se píše podezřele málo. To je trochu ostuda.
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek
