Vlastina Svátková: Být trapná je osvobozující. Snaha o dokonalost nás jen stresuje

„Myslím, že jsem sama pociťovala v dětství, že nejsem krásná, dokonalá a úžasná. A bylo strašně těžké přijít na to, že taková být nemusím.“ Tak mluví herečka a režisérka Petra Nesvačilová i další známé ženy ve videu natočeném pro nadaci Anabell, která pomáhá ženám s poruchami příjmu potravy. V krátkém filmu odhalujícím nejistoty, kterými trpí mnoho žen, vystupuje také sama jeho autorka. Herečka a spisovatelka Vlastina Svátková má k problematice poruch příjmu potravy osobní vztah. Sama v mládí trpěla bulimií, ze které jí pomohla až odpovědnost k dítěti poté, co zjistila, že je těhotná. Na sebevědomí jí nepřidaly ani dva náročné partnerské vztahy, kterými prošla. Dnes však o sobě říká, že konečně našla úctu sama k sobě i vlastní hranice.

„V určité míře je podle mě dobré o sobě pochybovat. Protože to znamená, že člověk si není sebestředně jistý tím, že je skvělý a dokonalý. Ale každá pochybnost nás musí spíš hnát dopředu než paralyzovat kvůli strachu, že selžeme ještě víc. Pochybování o sobě musí mít své zdravé hranice a ukotvení v duši, aby pro nás bylo prospěšné,“ říká Vlastina, ze které dnes vyzařuje vnitřní klid a sebedůvěra.

Matka tří dětí a dnes také spolumajitelka šperkařské firmy právě dotočila romantické drama s názvem Můj příběh, ve kterém si zahrála hlavní hrdinku. Snímek natočený podle skutečného příběhu má v Česku premiéru právě dnes, tedy 9. ledna. Vlastina, jak sama říká, nemá s hlavní postavou baletky Elisabeth na první pohled nic společného. Přesto přiznává, že jsou si v mnohém blízké.

„Nikdy jsem netančila balet ani nezažila extrémní formu domácího násilí. Elizabeth jsem však rozuměla hlavně na úrovni křehkosti duše a touhy po lásce. Po velké lásce. Musím přiznat, že nikdy předtím se mi nestalo, že bych se na plátně koukala na hotový film, ve kterém hraji, a neviděla sebe, ale postavu, kterou jsem hrála. Bylo to moc zvláštní a krásné.“ Vlastina Svátková se v posledním roce však zdaleka nevěnovala jenom herectví. Nedávno jí vyšla už třetí kniha Prostor pro duši. „Je pro všechny ženy, které o sobě pochybují,“ vysvětlila autorka, se kterou jsme si v karlínské restauraci Eska povídaly o tom, jak překonat zákeřnou nemoc, jak si vážit sebe sama a naučit se v životě zdravě riskovat.

Někde jsem slyšela názor, že z bulimie se není možné nikdy zcela vyléčit, protože člověku už nezdravý vztah k jídlu zůstane. Co si o tom myslíte?

Mám za to, že to tak být nemusí, ale vycházím jen ze své vlastní zkušenosti. Já mám k jídlu velmi dobrý vztah. Už se mám natolik ráda, že se netýrám. Ani hlady, ani se nepřejídám nezdravým jídlem. Ve fast foodu už bych nejedla. Z respektu ke svému tělu už si vybírám jen jídla, která mi dělají dobře a chutnají mi. Jinak ale jím skoro všechno, rozhodně nedržím diety, nepočítám kalorie, nevážím porce jídla ani sebe.

Upřímnost je cesta. Na tu ženy nejlépe reagují, protože se jim uleví, že jsme na tom všechny stejně.

Taky jsem začala nosit šaty, které mi vyhovují víc než upnuté kalhoty, protože v nich mám volnost a necítím každé kilo, které přiberu. Jednoduše se vyhýbám situacím, kdy bych musela samu sebe prohlížet a hodnotit podle nějakého měřítka, ani se v ničem neomezuji. A to vše podle mě značí velmi dobrý vztah k sobě i k jídlu.

Vždycky jsem si myslela, že tyhle nemoci se musí zdlouhavě léčit za pomoci psychologů. Ale u vás to bylo jen o jednom rozhodnutí, kdy jste si v těhotenství řekla, že nechcete ubližovat svému dítěti…

Ano, dítě bylo pro mne velkou motivací, protože mateřství je pro mě v životě na prvním místě. Bulimie je specifická tím, že je to nemoc psychická, a cesta z ní vede hlavně skrze vědomé rozhodnutí. I kdyby vás zavřeli na tři měsíce do nemocnice a napojili vám výživu do žíly, nic se nezmění, pokud se vy vědomě nerozhodnete, že chcete být zdravá a chovat se k sobě jinak. Terapie z donucení vám nepomohou.

Vlastina Svátková a Saša Rašilov, romantika na Petříně ve filmu Můj příběh

Já jsem také měla štěstí, protože jsem se uzdravovala právě během těhotenství. V tomto období je normální přibírat, takže mě za kila navíc lidé naopak chválili. A pomohl mi i porod samotný. Když jsem ho zvládla opravdu jen vlastními silami, bez jakéhokoli urychlování a epiduralu, došlo mi, co všechno je moje tělo schopné zvládnout, a najednou jsem ho zase začala respektovat. Pak jsem třeba přesně věděla, kdy mám při jídle dost a jsem sytá. Od té doby mnohem víc respektuji sebe i své potřeby. Když mám chuť na čokoládu, dám si ji, ale jen tolik, kolik mi stačí. Nejsem už posedlá touhou zaplnit prázdné místo uvnitř sladkostmi.

Jak to máte se sportem?

Dřív jsem měla naučené chodit pravidelně cvičit a běhat, protože jsem nechtěla přibrat. Ale od té doby, co jsem se naučila víc svoje tělo vnímat, se mi vůbec nechtělo. A tak jsem nešla, klidně i měsíc a bez výčitek svědomí. Ano, vím, že bych něco měla dělat, abych se zpevnila a „neplandaly“ mi tricepsy. Ale už nepotřebuji dřít jako blázen, musí mě to hlavně bavit. Takže teď chodím třeba jen jednou za dva týdny na pilates, když mám čas. Ostatně vzhledem k tomu, že běhám kolem tří dětí a máme třípatrový dům bez uklízečky, tak se stejně zapotím víc než dost.

V jednom rozhovoru jste řekla, že jste své osobní hranice našla až v šestatřiceti. Jak se to ve vašem životě projevuje?

Například už se nebojím odmítat pracovní nabídky. Dřív jsem byla přesvědčená, že když něco odmítnu, řeknou, že jsem namyšlená, a už mi nikdy nikdo nezavolá. Ale to byl jen můj kognitivní omyl, kterému jsem uvěřila. Ve skutečnosti mi teď, kdy jsem začala některé věci odmítat, začaly přicházet mnohem lepší nabídky. To je určitě velmi zajímavý paradox.

A neplatí to jen pro oblast práce, ale třeba i na přátelství. Určitě to znáte. Máme kolem sebe lidi, se kterými se stýkáme, ale přitom nám s nimi není dobře. Říkáme si, že jim nemůžeme říct, že nám vysávají energii, nebo že mluví tak dlouho, že už je nemůžeme poslouchat. My to ale snášíme a pak přijdeme domů naprosto vyčerpaní. Já se naopak řídím tím, že stačí mít jen pár opravdu dobrých přátel, se kterými je mi hezky. Není to tak, že jeden pořád dává a druhý bere. Musí to být vyvážené.

Podle čeho si ty takzvané hranice ve vztazích nastavujete?

Hodně záleží na vnímání vlastních pocitů. Určitě cítíte, že vám je něco nepříjemné. Ale bojíte se to říct, protože si třeba myslíte, že se daný člověk urazí, že se ho to dotkne, a záměrně se vyhýbáte konfliktu na úkor vlastního pocitu. A to je právě to překračování vlastních hranic. Je to o umění říkat „ne“ beze strachu, že budu vyhozen z práce, nebo přijdu o přátele. Je to o rozhodování mezi tím, co potřebuji já a co okolí. O tom, udržet si vztahy, ale zároveň nezradit sám sebe. Celkově je tenhle proces hrozně náročný a troufám si říct, že se ho učíme celý život.

Setkáváte se s tím často, že ženy ve vašem okolí nemají dostatečnou sebelásku a sílu říkat ne?

Já vždycky nerada mluvím za jiné lidi. Každopádně mi píše hodně žen a každá má jiný problém, ale přece jsou si v něčem podobné. Ano, většina žen pochybuje. Pochybujeme o sobě, o vztahu, vlastně o všem a bojíme se udělat nějaký radikální krok. Bojíme se životních změn, protože když nevíme, co bude, je to pro nás horší než smrt. Proto mnoho z nás zůstává ve své komfortní zóně. Jenže tak se vlastně už nemáme šanci nikam dál posouvat a vyvíjet.

Kdy jste v životě naposledy zariskovala vy sama?

Třeba s tou mou poslední knížkou. První dvě jsem vydala klasicky přes vydavatelství. Neprodávaly se a já na to neměla žádný vliv. U třetí knížky jsem se rozhodla vzít to do svých rukou a investovat vlastní peníze. Začala jsem obvolávat tiskárny a oni říkali, že nejsem normální. Kam prý ty knížky dám? Kde je uskladním? Baví mě, jak vás lidé, když odbočíte z klasické „stádní“ cesty, zrazují a zkouší, zda jste dost odolná a přesvědčená o svém cíli.

Vlastina Kounická Svátková (1982)

Slovenská herečka a spisovatelka. Od roku 2002 žije v Praze. Vystudovala pedagogiku na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Také studovala masmediální komunikaci na Univerzitě sv. Cyrila a Metoděje v Trnavě. V letech 2003 až 2004 byla redaktorkou magazínu Style a Elle. V roce 2006 dostala svou první roli ve filmu Casino Royale. Dále hrála například ve filmu Ganster Ka, Nevinné lži, Ženy v pokušení. Její poslední herecký počin je hlavní role v romantickém dramatu Můj příběh. V mládí bojovala s bulimií. Nyní pomáhá dívkám a ženám s poruchami příjmu potravy, je ambasadorkou nadace Anabell, spolupracuje i s nadací Sudička. Vydala knihy Modrý slon, Sama sebou a Prostor pro duši. Spolu se Zuzanou Šulajovou vlastní značku Adore, pod kterou navrhuje šperky z přírodních drahokamů.

V jednom velkém nakladatelství mi pak řekli, že by měli zájem jen o tisíc kusů, protože se to stejně nebude prodávat. To mě opravdu nalomilo, ale manžel mi řekl, ať se na ně vykašlu a zkusím to sama. Nakonec to dopadlo tak, že z knížky je bestseller. Prodalo se dvacet tisíc kusů, aniž by byla v knihkupectvích. Bylo to jen díky tomu, že jsem se nenechala odradit a nebála se zariskovat.

Napsala jste velmi osobní knihy i na sociálních sítích prezentujete určitou „nedokonalost“, mluvíte hodně otevřeně. Nelitovala jste někdy, že ukazujete tolik ze svého soukromí?

Když se celý život snažíte být úžasná, skvělá a krásná, neudělat žádnou chybu a najednou se rozhodnete ukázat celulitidu a břicho povislé po porodu, nevíte, jaké budou reakce. Je jasné, že se bojíte, že vás všichni pošlou do háje a řeknou vám, že jste fakt trapná. Ale být trapná je vlastně velmi osvobozující. Uvědomila jsem si, že právě tahle upřímnost je cesta. Na tu ženy nejlépe reagují, protože se jim uleví, že jsme na tom všechny stejně. Proto bychom se, myslím, měly podporovat v tom, že tyhle běžné věci sdílíme. A ne v tom, že jsme dokonalé a bez problémů.