Když se řekne zubař… A co třeba meditace v zubařském křesle? Že to nemůže fungovat?

Jako malý kluk jsem měl ze zubaře přímo panickou hrůzu. Barevné obrázky, které podivně ustrojená, chladná a odměřená paní zubařka rozdávala na konci nepříjemné preventivní prohlídky, byly slabou náplastí na prožitou úzkost. Na střední škole jsem si díky představě utrpení spojeného s návštěvou zubní ordinace raději nechal jednu stoličku skoro úplně rozpadnout. Pod zubní vrtačku mě dohnala až skutečně nesnesitelná bolest.

Bolest jako přítel

Změna nastala až v dospělém věku spolu s mým rostoucím zájmem o věci, které nás jako lidské bytosti přesahují. Nedílnou součástí mého života se staly knihy o seberozvoji, zájem o duchovní aspekty života. O slovo se přihlásila meditace. Z klidného spojení sama se sebou vyplynulo mnoho odpovědí na mé otázky. Pomalu mi začalo svítat také v otázce významu bolesti v životě.

Vše nasvědčuje tomu, že bolest není náš nepřítel, který nás přichází zahnat na samý okraj utrpení. Bolest je přítel, který ukazuje na zanedbaná zákoutí našich těl i duší. Pokud se uzavřeme sami v sobě a se zaťatými zuby útrpně snášíme nepohodlí života, k uzdravení může dojít jen velmi těžko. Změna přichází s uvolněním. A to může nastat kdykoliv, třeba i v zubařském křesle.

Jednou jsem zase přišel na zubní ošetření. Už dopředu mi po těle stékal studený pot z představy nadcházející bolesti. A ta skutečně přišla. Vtom se vynořila myšlenka: Když už tady bolest je, co kdybych před ní přestal utíkat a naopak se jí odevzdal? A tak se stalo. Postupně jsem uvolnil celé tělo, zvolna a klidně jsem dýchal. Dentální světlo pronikalo až do mé mysli a činilo ji jasnou a klidnou. Z takto vnímané perspektivy nebyla bolest vůbec tak strašná. Po chvíli jsem se dokonce začal mírně usmívat. Zubařka pečlivě čistila zdroj zánětu a já jsem se usmíval. Z nepříjemného zážitku se stala nesmírně obohacující zkušenost.

Meditace funguje

To je dle mého skutečný význam meditace. Uvolnění. Meditaci nevnímám jako nadstavbu života. Je to život sám. Není přitom třeba zaujímat žádnou určitou pozici, tiše sedět v místnosti provoněné vonnými oleji. Největší strach máme vždy z neznáma. Ať už se týká zdravotního zákroku, přijímacího pohovoru, sporu s partnerem nebo jednání na úřadě. Meditativní naladění nám pomůže jakoukoliv situací proplout bez obtíží. Potíže nastávají, když jdeme proti nepříjemné situaci, případně když se rozhodneme před ní utéct.

V čase dětství nikdo nepovažoval za nutné nám zubaře představit jako lidskou bytost, vysvětlit nám, co můžeme v ordinaci čekat. Všechno bylo naprosto cizí, chladné, tak vzdálené hravému dětskému světu. Proto ten strach. Podobnou úzkost z neznámých věcí zažíváme v dospělém věku. V dětství jsme na výběr příliš neměli, dnes je to na nás: komunikovat, ptát se, zajímat se. Vyložit druhému své stanovisko a nechat si vyložit to jeho. Být otevření. Být meditativní. Citlivě vnímat sebe i druhé.

Ani dnes se k zubařce dvakrát nehrnu, současně ani nemám strach. Vím, že mě čeká lidská bytost, se kterou si mohu popovídat o její rodině nebo o poezii. Při zákroku mi říká, co právě dělá, kdy mohu očekávat bolest atd. Vysvětluje mi, co právě dělá, a tak se nebojím. Uvolním se a medituji. V zubařském křesle nebo kdekoliv jinde. Čím méně myšlenek mám v tu chvíli v mysli, tím lépe to jde.