Ještě jeden hit… ještě jeden. Počkej, tady jde ta paní, tak se raději otočím do průchodu. Zastávka v centru – není tady moc lidí? Není tady nikdo, jsou čtyři ráno. Tak šup, zacpat jednu dírku a pak si radši sednout, ať sebou neseknu. Půlhodinové čekání v pěti stupních nad nulou? Žádný problém, škoda, že v tramvaji nemůžu. Nastupuju a sedám na první volné místo, po čtvrthodině se otevřou dveře a já nedočkavě, ještě snad ve dveřích, otevírám lahvičku, kterou celou dobu nervózně svírám ve zpocené dlani. Po cestě domů v pravidelných intervalech inhaluju amylnitrit a připadám si jako na tripu. Po příchodu domů usínám v džínách na křesle, a ráno se budím s nejhorší kocovinou ever. Smrdím jako barvíř z lakovny a veškeré oblečení putuje rovnou do pračky. V hlavě nemám permoníky, ale partu horníků se sbíječkama v nejtvrdším pracovním zápalu.
Bič boží
Začalo to naprosto nevinně, jak už to u podobných katastrof bývá. Šel jsem na narozeniny kamaráda, které se moc nepovedly – přišlo málo lidí, a když jsem zůstal s ním a ještě jedním hostem sám u stolu, všimli jsme si, že oslavenec zmizel. Za chvíli od něj přišla zpráva: „Jsem v undergroundovém hiphopovém klubu, přijďte, bude to fajn.“ Samozřejmě jsme se tam vypravili. Po krátkých schůdcích se sešlo do sklepní místnosti s holými betonovými stěnami ve tvaru L, kde na jedné straně stálo „pódium“ (ve skutečnosti 4 stoly sražené vedle sebe), na druhé straně bar, plný moderních japonských propriet, a všichni barmani a barmanky měli vkusná plyšová kočičí ouška.
Mezi těmito dvěma protipóly se pohybovala klasická undergroundová mládež v nejrůznějších stavech změněného vědomí (musím přiznat, že těch střízlivě vypadajících tam bylo nejvíc). Pozvání do backstage jsem samozřejmě přijal a po přátelském rozhovoru s lidmi o generaci mladšími vešlo dovnitř asi 5 dívek, které uprostřed skladu, ve kterém jsme seděli, roztáhly plánek hry Twister. Ve 2 ráno mi to přišlo vtipné. Následně jsem si všiml, že si před každým tahem přivoněly k malé lahvičce. Po chvíli mě spíše než propletenec polonahých těl začala zajímat právě ta lahvička, tak jsem se zeptal, co to je. „Poppers, to neznáš? Je to absolutně bezpečný, zkus to.“
No, a tak jsem to zkusil. Na první pokus to páchlo jako rozlité ředidlo – což je zřejmě důvod, proč se většina poppers dnes prodává klasicky jako „rekreační předměty“, „přípravek na koberce“, případně „čističe na party věci, kůži, audio hlavy, video hlavy“. První nádech – lehká euforie. Druhý nádech – lehká euforie. Třetí nádech – lehká euforie. A chuť dát si znovu a znovu a znovu. „Prosím tě brzdi, nemáš s tím zkušenosti,“ říká mi trochu s obavami kamarád. V tu chvíli jsem ho ale naprosto neposlouchal. Jako když vás někdo vynese pět metrů nad zem, pak klesnete zase zpátky, a chcete za každou cenu zase nahoru. A přitom je to tak jednoduché! Stačí otevřít lahvičku a trochu si přivonět. U stolu jsem zůstal sedět až do konce, a když jsme zbyli v „zákulisí“ (což je v tomto případě velká nadsázka pro místnost připomínající zaprášený postapokalyptický bunkr) sami, pokrčil jsem rameny a zapomenutou lahvičku si vzal s sebou domů. Zbytek už znáte.
Žádné drogy. Možná tak maximálně poppers! Elton John
Kromě toho, že jsem měl ráno pocit, že mi v hlavě explodovalo několik atomových bomb, jsem půl dne nemohl z mozku dostat ten čichový vjem, který se mi do paměti imprintnul naprosto brutálně. Šel jsem si umýt ruce, cítil jsem ředidlo. Otevřel jsem okno, cítil jsem ředidlo. Upekl jsem si k obědu kuře a musel jsem ho vyhodit, protože jsem pořád cítil tu lepkavou odpornou vůni. Přešlo mě to až za dva dny, naplněné brutální bolestí hlavy, neskutečnou únavou a také mj. jistými soukromými problémy – naprosto netuším, jak zrovna tahle party droga může být oblíbená právě pro své afrodiziakální účinky.
Můžu stoprocentně potvrdit: není to univerzální působení. Ač jsou poppers velmi módní záležitost už dlouho, pořád se jedná o vdechování ředidla – mezi bezdomovcem v Sherwoodu s hadrem v jedné ruce a plechovkou techa v druhé a těmi, kteří čichají poppers, je rozdíl pouze v ceně, barevnosti a marketingu produktu. V dobách, kdy probíhají na nejvyšší politické úrovni debaty o tom, jestli povolit nebo zakázat přírodní látky, jako je například kratom, je v Česku k dostání nepřeberné množství zcela legálních rozpouštědel, které vám nervové synapse zničí naprosto spolehlivě. Každý svého štěstí strůjcem, a jak říká maminka: „Vyzkoušej všechno a dobrého se přidrž.“ Fajn, vyzkoušel jsem to. A poučení je jednoznačné: nevěřte reklamě. Za těch pár sekund (mimo jiné velmi sporného) rauše to fakt nestojí.
Související…
Reklama
foto: Profimedia, zdroj: Autorský článek
