Když mám pocit, že něco nejde, vzpomenu si na Petra Königa. Tenhle usměvavý pohodář, brázdící svět ve starém obytňáku, je pro mě zosobněním klidu a radosti ze života. Málokdo by na něm poznal, že má za sebou vážnou nehodu, která jej upoutala na invalidní vozík. Jeho cesta zpátky ke zdraví je pro mě velkou inspirací. Věřím, že bude i pro vás.
Peťo, v roce 2017 jsi jako student vysoké školy vyrazil s kamarády do USA. Těšil ses na brigádu a zážitky, tato cesta ti ale změnila život úplně jiným způsobem. Popiš mi prosím, co se stalo.
V Americe jsem díky programu Work&Travel pracoval v hotelové prádelně. Jednoho dne jsem na konci směny nemohl najít svoje boty. Spolupracovník mi řekl, že je možná omylem vyhodili. Vydal jsem se proto ke kontejneru, kam jsme házeli odpadky. Byl to obrovský kontejner, plně uzavřený, měl jen malé okénko k vhazování odpadu. Uvnitř byl lis, který se ovládal elektronicky a lisoval odpadky, aby měly menší objem. Vlezl jsem dovnitř, chtěl jsem kontejner prohledat. Nevím přesně, jak a proč se to tehdy stalo, ale po pár minutách hledání jsem uslyšel, že se kontejner spustil a začíná lisovat.
Reklama
Najednou se změnil čas i moje vnímání. V tu chvíli nebyl prostor na přemýšlení, začal jsem křičet a snažil se z kontejneru vyskočit tím malým okénkem. Držel jsem se okraje kontejneru, polovinou těla už byl venku, ale nohy jsem měl ještě uvnitř. V tu chvíli lis začal drtit moji pánev. Cítil jsem, jak mi křupou kosti a po celé dolní části těla se mi rozlévá teplo. Hlavou mi v tu chvíli proběhlo: „Aha, tak takhle asi vypadá konec života.“ Necítil jsem žádnou bolest, neměl jsem strach. Proti tomu lisu se nedalo bojovat, bylo to beznadějné. Jako zázrakem se na místě objevil můj spolupracovník, který stroj vypnul – a tím mi zachránil život. Ven mě museli dostat až hasiči. Necítil jsem svoje nohy a netušil, jak na tom jsou. Ani jsem nevěděl, jestli je ještě mám. Když mě hasiči vytáhli a já jsem uviděl, že jsou obě nohy na svém místě, věděl jsem, že to bude dobré. A tento pocit ve mně zůstal celou dobu.
Co se dělo pak?
Vrtulník mě transportoval do nemocnice. Během letu jsem do nohou chytal obrovské křeče. A byl jsem si plně vědom toho, že jsou ochrnuté. Ihned mě operovali, za nějaký čas znovu a znovu. Doktoři zjistili, že mícha je v pořádku. Věřili, že jednou zase budu chodit. Nepamatuji si, kolik měsíců či let odhadovali, že to bude trvat. Ale pamatuji si svoji odpověď: „To není důležité. Podstatné je, že se to stane.“
Do USA za mnou přiletěli i rodiče, asi si umíš představit, že to celé nesli dost špatně… Potom mě převezli do ČR a čekala mě řada dalších vyšetření. Potvrdilo se, že i nervy vedoucí z pánve jsou neporušené. Nicméně ochrnutý jsem byl pořád. Ani doktoři v Česku nevěděli, proč nemůžu hýbat nohama. Po třech měsících jsem se z nemocnice dostal do rehabilitačního centra. V tu dobu jsem zvládl jen několik sekund stát s pomocí berlí a sám se přesunout na vozík, ale stále jsem se nezvládal otočit v posteli, zvednout nohu nebo si obout boty.
Ve 24 letech jsi skončil s invaliditou 3. stupně, jak jsi to zvládal psychicky?
Můj život se samozřejmě oproti období před úrazem hodně změnil. Ale víš co? Já to bral vážně v pohodě. Poháněl mě silný pocit, že mám obě nohy a bude to dobré. Znovu chodit se stalo mojí prioritou. Z Rehabilitačního ústavu Hrabyně jsem odešel po svých – jen o berlích. Celému týmu, který se tam o mě staral, vděčím za to, jak to se mnou dopadlo. Je skvělé, že máme v ČR takové místo, plné profesionálů a špičkového vybavení.
Když jsem ležel na lůžku v USA, honilo se mi hlavou, proč bych vlastně měl zase chtít chodit? Jakou k tomu mám motivaci? A stanovil jsem si tři cíle: Chci chodit na výlety do přírody, řídit dědův obytňák a znovu hrát hokej. Narazil jsem na knihu Clemense Kubyho. Po nehodě měl přerušenou míchu, nebyla možnost operace a neměl téměř žádnou naději, že by ještě někdy mohl chodit. I on našel svoje proč, za kterým si šel. Podle snímků jeho páteře je nemožné, aby chodil. Přesto chodí.
I ty dnes chodíš. Jaká k tomu vedla cesta?
Jo, dnes už chodím téměř bez obtíží. Rok jsem strávil na vozíku. Každý den rehabilitoval, třeba i pět hodin denně. Pomalu jsem začal opouštět vozík častěji a chodit o berlích. Pořád jsem měl ochrnuté kotníky a musel jsem na ně používat speciální ortézy, které mi pomáhaly v pohybu.
Ani fyzioterapeutka mi to nedoporučovala. Říkala, že i pro zdravého člověka je to náročné. Ale já jsem věděl, že to prostě musím zkusit. I kdybych zvládl jít jen pár dní.
I když to bylo pomalé a omezující, splnil jsem si svůj první cíl: začal jsem se vracet do přírody. Když jsem ušel první kilometr, bylo to neuvěřitelné, ale taky strašlivě vyčerpávající. Jako kdybych celý den trénoval v posilovně. Musel jsem opravdu hodně spát a regenerovat. Dodnes v tom hledám balanc. Pochopil jsem, že když svému tělu nedávám pohyb a výzvy, nemá důvod se zlepšovat a extrémně rychle chřadne. Bylo pro mě důležité se stále posouvat, jinak bych zakrněl a zůstala by mi stejná pohyblivost a síla, jako když jsem byl na vozíku.
Zažil jsem období, kdy jsem měl spoustu peněz na účtu, spoustu volného času, ale měl jsem energii jen na rehabilitace. Tehdy jsem přemýšlet nad tím, co je pro mě nejcennější. Nechodil jsem moc mezi lidi, měl jsem totiž pocit, že když na mě někdo kouká, je to proto, že jsem ochrnutý. Uvědomil jsem si, že nejvíce hodnotné je pro mě poznávat sám sebe, pracovat na sobě a být mezi lidmi i přes ten diskomfort a strach.
První cíl sis tedy splnil. Začal jsi zase chodit do přírody. A co tvůj druhý důvod, proč se zase postavit na nohy? Jízda dědovým obytňákem?
Taky na něj došlo. Jako dítě jsem s prarodiči jezdil do kempu obytnou dodávkou Barkas z roku 1968. Každý výlet byl velkým dobrodružstvím. Věděl jsem, že chodit s plným batohem a stanem na túry už nebude možné, zároveň jsem ale po výletech stále toužil. Díky obytňáku jsem to mohl znovu zažít, i když jinak než dřív.
Jakmile mi skončily rehabilitace, vydal jsem se dědovým autem na výlet po ČR, měsíc cestoval a ujel 1 300 km. Když jsem se ještě víc zotavil, koupil jsem trochu mladší obytňák, Volkswagen T3 z roku 1982, ale stále je to romantika s ním jezdit. Projel jsem takto Srbsko, Francii, Sardinii, Bosnu a můj poslední výlet byl do Albánie. Tím jsem si splnil svůj největší sen. Mám rád tento způsob cestování, být každý den na jiném místě, vše potřebné k životu si vozit s sebou a být nezávislý.
A třetí cíl? Postavit se znovu na led?
Půl roku poté, co jsem zase začal řídit obytňák, jsem začal zkoušet i bruslit. Teď jsem schopný si i zahrát hokej. :)
Takže jsi dosáhl všech 3 vytyčených cílů, to musel být skvělý pocit. Ale dal sis další výzvy. Vím, že ses vydal i na pěší pouť. Tvoje nohy tehdy ještě nebyly úplně v pořádku, že?
V době, kdy jsem ještě nemohl chodit, jsem byl na inspirativní přednášce jednoho poutníka, který došel do Santiaga de Compostela. Hodně mě to oslovilo a věděl jsem, že jednou to dokážu a vyrazím taky.
Vedla k tomu dlouhá cesta, ale podařilo se. Než jsem vyrazil, snažil jsem se důkladně připravit. Na měsíc jsem se vrátil do rehabilitačního centra v Hrabyni, to byla podstatná část tréninku. Chodil jsem taky do lesa. Ušel jsem třeba 5 km s trekovými holemi, byl to pro mě obrovský výkon. Později jsem už zvládal i 10 km několikrát týdně. Rodiče měli obavu, aby to nezhoršilo mé zdraví, fyzioterapeutka mi cestu také nedoporučovala. Říkala, že i pro zdravého člověka je to náročné. Ale já jsem věděl, že to prostě musím zkusit. I kdybych zvládl jít jen pár dní.
Protože mám rád přírodu, rozhodl jsem se pro severní cestu do Santiaga Norte, která vede podél pobřeží. Nejdůležitější bylo poslouchat svoje tělo. Pokud si řeklo o pauzu nebo den volna, poslechl jsem ho. Většinou jsem ale šel celý den, často po cestě zastavoval, vyzouval boty. Přeci jen, moje nohy byly stále zčásti ochrnuté. Kochal jsem se krajinou, užíval si cestu, bavil se s ostatními poutníky. V polovině trasy jsem odbočil a pokračoval přes hory na Primitivo. Cesta z Bilbaa mi trvala 34 dnů a ušel jsem více než 700 km.
Jaké to pro tebe bylo? Nebál ses o své nohy?
Je to úžasný zážitek žít na cestě, kde se těšíte, co vás každý den potká, a setkáváte se s podobnými „blázny“. Určitě to bylo pro moje tělo náročné, zároveň ale moc důležité. V průběhu cesty jsem se natolik zlepšil, že jsem přestal používat ortézy, které mi do té doby pomáhaly při chůzi.
Posledních sto kilometrů jsem navíc ušel jen v barefootech. Příchod na náměstí v Santiagu byl nepopsatelný, poděkoval jsem tam svému tělu. Od té doby se na sebe koukám jako na zdravého.
Zůstala ti dnes nějaká omezení?
Při běžných činnostech nejde poznat, že mám jakékoli omezení. A občas i já sám zapomenu, že nějaká jsou. Největší změnou je, že nemám tolik energie, a musím pečlivě naslouchat svému tělu. První roky jsem musel spát nejméně devět hodin denně. Když jsem to nedodržel, tělo mě stejně v průběhu dne donutilo zpomalit a odpočívat. Také jsem omezil večerní akce, akce s větším počtem lidí, přestal jsem pít alkohol. Ta nehoda mě zkrátka přivedla k tomu, že více přemýšlím, do čeho dávám svoji energii, pozornost a co chci v životě žít.
Jak žiješ teď a jaké máš plány do budoucna?
Na nějaký čas jsem se teď přestěhoval do Prahy, začal jsem tady totiž s tréninky MMA. A taky mám svou první práci od nehody, několik dní v týdnu chodím na brigádu. Snažím se tedy zvládat hlavně tohle. Těším se, až bude tepleji, a budu moci pracovat na dodávce, stále je co opravovat a zdokonalovat. Všechnu práci na tom autě dělám sám, baví mě se to učit, i když je to někdy těžké. Přihlásil jsem se do ročního výcviku pro Facilitátory kruhu, který za chvíli začne. Na to se moc těším, chci předávat své zkušenosti a energii dalším lidem. A samozřejmě mě stále volá cestování, v létě se chci s obytňákem vydat do Norska.
foto: se svolením Petra Königa, zdroj: Autorský článek