V roce 1974 spoluzakládal Clemens Kuby německou Stranu Zelených. Šest let jezdil po všech čertech, přesvědčoval voliče, psal stranické stanovy, projevy... V osmdesátém pak konečně přišel úspěch ve volbách, ale spolu s ním se zrodily i mocenské nároky členů. Na konci téhož roku z původní idealistické vize nezbývalo nic a Clemens se propadl do deprese. Idea, do které s vírou a nadšením vložil šest let života, se proměnila v chamtivou stvůru s věčně otevřenou hubou.
Vzepřít se osudu
Když dlouho ignorujeme volání své duše a zarputile následujeme pouze ego, obvykle přijde nesmlouvavá událost dle hesla: „Kdo nechce být veden, ten musí být vlečen.” Ztráta smyslu života, hlava, točící se v depresivních myšlenkách v kombinaci s neschopností spát, vyústila v pád ze střechy Clemensova osaměle stojícího domu. V noci, ve tři hodiny ráno, z 15 metrů na asfalt. Záchrana od vzdáleného souseda byla vzhledem k obrovskému lijáku a hučící vichřici naprostou náhodou. Clemens byl nejprve převezen do sto kilometrů vzdálené nemocnice a odtud přepraven vrtulníkem do Heidelbergu-Schlierbachu na kliniku pro příčná ochrnutí. Diagnóza: Přerušená mícha. Prognóza: úplná paraplegie (ochrnutí). Tečka. Utrum. Šmitec. Sbalte si fidlátka, představení skončilo.
Clemens nemohl nic, jen ležet. Tělo nevnímal, jen nekončící bolest. Příjem tekutin, potravy, vyměšování, vše bylo mimo jeho vůli. Každé tři hodiny extrémně bolestivé polohování. Jeho tělo již nebylo v jeho moci. Zůstal jen hlas v hlavě a v srdci. A mezi nimi vášnivý dialog. Hlava tvrdí, že život skončil, srdce říká, zůstaň v klidu, ještě není konec. Čemu věřit?
Clemens zvolil srdce a oficiální diagnózu odmítl uznat. Pak začal vší silou systematicky znovunahazovat své tělo. Díky tomu 23. prosince 1981 odešel z kliniky po svých, sjezdil celý svět a natočil tisíce hodin materiálů o nekonečných možnostech alternativní léčby. Stal se nejen světově proslulým režisérem, ale i živoucím důkazem faktu, že vládnoucí vědecké dogma je již dávno proděravělé jako myšmi prožraný ementál.
Duch ovládne hmotu
Stal se snad zázrak, když člověk, kterému dodnes rentgen zobrazuje přerušenou míchu, běhá po světě, jako by se nechumelilo? Tuto možnost sám Clemens Kuby popírá a cíleně ukazuje lidem, že jeho tzv. „zázračné” uzdravení může následovat každý.
V zájmu dobře fungujícího zdravotnictví je mezi pacienta a lékaře vsunuta nemocenská pokladna, která pacienta zbavuje svéprávnosti a lékaři určuje, kolik si vydělá za určité úkony.
Každý? Každý, kdo dokáže překročit dogmatismus oficiální vědy, která velmi podobně jako kdysi křesťanská církev pronásleduje všechny, kteří již celá desetiletí přináší důkazy, rozleptávající současné světové paradigma. V medicíně se ukazuje, že o podstatě nemoci, zdraví a léčení, víme velmi málo. V rámci kapitalistického zdravotnictví, kde se léčení musí odehrávat přísně racionalizovanou formou, jsme dosáhli vrcholu, který ale narazil na finanční strop. Poměr cena výkon je neudržitelný, a je-li zdravotnictví součástí tržní ekonomiky, pak je budoucnost dostupné lékařské péče výš než ve hvězdách.
Možná je tedy čas úplně obrátit perspektivu pohledu. To, o čem se dlouze spekulovalo, bylo vědecky prokázáno. Například neurobioložka Candace B. Pert, Ph.D obdržela nominaci na Nobelovu cenu za medicínu za výzkum, který prokázal, že neuropeptidy vytváří informační síť mezi mozkem, žlázami s vnitřní sekrecí a imunitním systémem.
Každá emoce, kterou prožijete, má tedy svou molekulu a každá buňka vašeho těla na ni nějakým způsobem odpovídá. Pocity se tak mění na biochemické procesy těla. Tělo se stává zhmotněním obsahu vaší nevědomé mysli. Pokud většinu dne prožíváte libé pocity, buňky vašeho těla pracují na vašem zdraví. Prožíváte-li ale spíše chmurné naladění, doslova si v těle vyrábíte budoucí nemoci. Toto relativně prosté zjištění ale převrací celý systém léčení a zdravotnictví úplně na hlavu.
O peníze jde až v první řadě
Jestliže původcem nemoci je pacientův nezdravý vztah k sobě a okolí, jestliže projevy nemocí jsou jen kontrolním mechanismem, kterým nám tělo hlásí, že jsme se odklonili od vlastní rovnováhy, pak každá další reforma a restrukturalizace zdravotnictví je jen smrtelnou křečí tohoto „průmyslu”. Smyslem stávajícího systému totiž není uzdravovat, ale generovat zisk. A to nelze, pokud se lidé mohou uzdravit.
Jak říká Kuby: „V zájmu dobře fungujícího zdravotnictví je mezi pacienta a lékaře vsunuta nemocenská pokladna, která pacienta zbavuje svéprávnosti a lékaři určuje, kolik si vydělá za určité úkony.” Uzdravený pacient je pro takový systém nebezpečný, a pokud by procento uzdravených pacientů stouplo významnou měrou, systém by zbankrotoval. Vše je tedy jen otázkou času – jakmile kritické množství lidí pochopí přímou úměru mezi svým myšlením, konáním a zdravotním stavem, systém padne.
A možná to ani nebude trvat tak dlouho. Systém sám sebe požírá. Nejsou dentisté, nejsou pediatři, nejsou sestřičky. Na okresních a menších městech dosluhují lékaři důchodového věku a pro mladé lékaře je vidina takové praxe novodobým gulagem. Lidé čekají na vyšetření, která by jim včasnou diagnostikou možná ještě mohla zachránit život dlouhé měsíce... A tento celkem tristní stav nedostupnosti lékařské péče asi žádné navýšení regulačního poplatku nespasí.
Reklama
foto: Wikimedia Commons, zdroj: Autorský článek
