Závislost na automatech ho připravila o všechno. „Přemýšlel jsem o sebevraždě,“ přiznává Petr

Od 90. let sloužil v armádě a dosáhl vysokého postavení. Většinu dne trávil prací, ale byl sám. Chyběl mu partnerský vztah. „Můj soukromý život nebyl šťastný, neměl jsem stabilní partnerku, a tak jsem začal chodit hrát,“ popisuje Petr začátky své závislosti na automatech.

Nejprve to byla zábava, ale brzy začal prohrávat velké sumy. „Vydělával jsem tehdy docela slušné peníze, ale často jsem pár dní po výplatě neměl na účtu ani korunu,“ pokračuje. Tento stav trval řadu let. Dostal se do situace, kdy mu zůstalo jen tisíc korun na měsíc, ale stále věřil, že se na něho obrátí štěstí a vytoužená výhra přijde. „Na konci jsem si uvědomoval, že už jsem v průšvihu a je to dost špatné,“ připouští.

Protože byl neustále bez peněz, začal si půjčovat od rodiny nebo známých. „Vymýšlel jsem různé strategie, jak na to. Věděl jsem, že bankovní i nebankovní sektor pro mě nejsou řešením. A tak jsem vymýšlel různé pohádky o tom, proč po výplatě nemám ani korunu, a začal jsem se do toho stále více zamotávat,“ vzpomíná.

Styděl se za své problémy a věděl, že hraní už nemá pod kontrolou. „Nebyl jsem schopný kontrolovat, co dělám. I když jsem sám nechtěl, vždycky jsem skončil u automatů, kde jsem prohrál vše, co jsem měl.“

Za minutu dvanáct

Svou závislost dokázal poměrně dlouho tajit. Měl i známost, ale vztah se rozpadl právě kvůli hraní. Díky dobrému platu a možnosti odjet na misi se mu dlouho dařilo své dluhy splácet, protože se ale nedokázal nikomu svěřit, byl na svou závislost úplně sám. Došlo to až tak daleko, že začal přemýšlet o sebevraždě. Přemýšlel o tom, že se zastřelí nebo skočí pod vlak. „Už si nepamatuji, co se stalo, ale určitě to bylo kvůli vztahům v rodině. Navíc se mi začal rozpadat i profesní život, který mě dosud držel nad vodou. Nebyl jsem schopný u sebe udržet ani pár drobných, a tak jsem chtěl se vším skoncovat,“ pokračuje.

Související…

Kuřáci, kteří se své závislosti nedokážou zbavit, mají pomoc na dosah ruky, říká docent Sova

Martina Malá

Reklama

„Nejprve jsem zavolal na tísňovou linku, abych našel nějakou psychologickou poradnu. Tam mi však moc nepomohli. Poté jsem na internetu vyhledal všechny psychology v Olomouci a rozhodl se je obejít. Bylo vtipné, že si všichni se mnou popovídali o tom, jak by bylo dobré řešit můj problém, ale dali mi termín za měsíc nebo dva, což pro mě bylo příliš dlouho,“ popisuje nejtěžší chvíle života.

Nakonec mu na poslední chvíli pomohl psycholog Lukáš Carlos Hrubý z centra Podaných rukou v Olomouci, které tehdy poskytovalo pomoc převážně lidem závislým na drogách. „Byla to náhoda, která mi patrně zachránila život. Ostatní psychologové, u kterých jsem žádal o pomoc, nepochopili, že jsem se ocitl v těžké situaci, kdy uvažuji, zda skočím pod vlak nebo pod tramvaj,“ dodává Petr.

Pan Hrubý ho ochotně přijal a vyslechl, což bylo v dané chvíli pro Petra nejdůležitější. „Bylo na něm vidět, že má zájem mi pomoci, i když se na závislé na hazardních hrách nespecializuje. Obvykle jsou psychologická sezení placená, ale pan Hrubý se mnou trávil čas zdarma a byl ochoten mluvit se mnou bez jakéhokoli odsuzování. Pomohl mi pochopit, proč se to děje a co se ve mně odehrává,“ popisuje Petr, jemuž pravidelné terapie pomohly vybudovat si sebeúctu a sebedůvěru.

„Trvalo to dlouho. Občas jsem si myslel, že jsem z toho venku, ale pak to přišlo znovu. Naštěstí se mi ale podařilo najít sám sebe a naučit se hospodařit s penězi, nosit je u sebe, aniž bych je hned prohrál,“ uzavírá.

V současnosti žije Petr se svou přítelkyní a jejím dítětem. Přes deset let už nehrál a věří, že tomu tak zůstane.

Terapeutické služby jsou zahlceny zájmem klientů

Oslovili jsme psychologa Lukáše Carlose Hrubého, který působí jako odborný ředitel Společnosti Podané ruce. V rozhovoru zmiňuje, jak konkrétně tehdy pomohl Petrovi v nejtěžších okamžicích jeho života. A jak je vlastně možné, že se mu nepodařilo vyhledat pomoc u jiných odborníků?

Lukáš Hrubý.

Pan Petr otevírá problematiku, jak těžko se mu dařilo hledat pomoc, když to nejvíce potřeboval. Myslíte, že dnes už je více psychologů a center, kteří se zaměřují na pomoc lidem závislým na automatech?

Odpověď na tuto otázku je složitá, protože tehdejší situace byla zcela odlišná. Odborníci, kteří by se specializovali na pomoc hráčům, prakticky neexistovali. Bylo jen několik jednotlivců, kteří si troufli tuto problematiku řešit. Další možností byly dvě pobytové léčebny, které však trpěly dlouhými čekacími dobami.

Dnes je situace odlišná. Vznikla celá odborná sekce pod Radou vlády s cílem zvýšit dostupnost pomoci. Je snaha zřídit v každém kraji alespoň jedno centrum, specializující se na práci s hráči a jejich blízkými. Kromě toho se téma otevřelo i mezi odborníky. Probíhá o něm diskuse na odborných konferencích a mnoho terapeutů si rozšířilo svá portfolia o práci s hráči. Díky tomu je dnes nabídka pomoci mnohem širší než v minulosti.

Takže dnes jsou čekací lhůty kratší než dříve?

Bohužel nám do toho vstoupil covid, válka na Ukrajině a obecně zhoršené duševní zdraví celé populace a mladých lidí. Nyní jsou čekací lhůty stejné nebo i horší, ale z jiného důvodu. Obecně psychologické a terapeutické služby jsou poslední dva až tři roky zahlceny zájmem klientů. Kapacity ale nedostačují. To nesouvisí s hráčstvím, ale s duševním zdravím společnosti. Je třeba také říci, že patologických hráčů není víc, je to relativně konstantní číslo. Čím více se ale o problematice mluví, tím více lidí s problémy si troufne jít do kontaktu s nějakou službou a hledat pomoc. A to je dobře.

Působíte ve Společnosti Podané ruce, která se zpočátku věnovala především drogově závislým. Ale dnes už se zaměřuje také na gambling, že?

Ano, po patnácti letech jsme se zaměřili také na hraní a gambling. V současné době nabízí Společnost Podané ruce pomoc celému spektru lidí postižených jakýmkoli návykovým chováním.

Ne každý, kdo hraje, je závislý. A ne každý závislý člověk musí procházet formální léčbou. Nabídka pomoci je velmi individuální a závisí na tom, co konkrétně člověk potřebuje.

Je důležité zmínit i instituce a organizace jako například projekt Zodpovědné hraní, které se věnují nejen podpoře, ale také osvětě. Tato činnost je klíčová, i když sama o sobě nestačí. Ve spojení s ostatními systémy se stává významnou a důležitou částí celkového systému pomoci. Osvěta je také nezbytnou součástí tohoto systému. Hovoření o problémech a prevenci je klíčové pro zvyšování povědomí a hledání řešení.

Dokáže si člověk sám uvědomit, že má problém s gamblingem?

Hráči často sami o sobě nepřemýšlí jako o závislých. Mnozí si uvědomí svou závislost až během terapie, když se objeví typické příznaky, a začnou si klást otázky o vlastním chování. Přestože je možné příznaky závislosti definovat, každý příběh je hluboce individuální.

Jak tuto závislost může odhalit okolí závislého člověka?

Finanční problémy jsou obvykle prvním signálem. Mnoho hráčů sází částky, které si nemohou dovolit, a zadlužují se u příbuzných, přátel, bank, nebo dokonce u lichvářů, přičemž následně nejsou schopni dluhy splácet.

Tento kolotoč dluhů je velmi jasným signálem problému, který se negativně odráží na osobním duševním stavu jedince, vede k pocitům rozkladu, nepohody, úzkosti a strachu. Hraní může sice přinášet dočasné uvolnění a vzrušení, ale zároveň vede k intenzivnímu vnitřnímu pnutí, kterého si hráči jsou vědomi. Navíc hraní často komplikuje mezilidské vztahy.

A co se týče vztahu s rodinou, příbuznými, přáteli? Je možné to vše „udržet pod pokličkou“?

Hráčství je hodně spojené s oddělováním dvou světů. Na jednu stranu jsem manžel, táta, podnikatel, učitel, který vydělává peníze, a na druhé hráč. Tyto světy se snaží hráči nepropojovat. Jedním ze symptomů je pak neustálé lhaní. A právě vědomí toho, že to dřív nebo později praskne, je to, co závislého může přivést k žádosti o pomoc nebo přímo k terapii. Pro rodinu a přátele jsou to příznaky, které se týkají právě peněz. Daný člověk si neustále půjčuje, zhoršují se vztahy s blízkými, hráč má také často špatnou náladu a ztrácí se otevřenost k dialogu a sdílení.

Stačí většinou pouze terapie, nebo je někdy nutná i pomoc psychiatra? 

Ne každý, kdo hraje, je závislý. A ne každý závislý člověk musí procházet formální léčbou. Nabídka pomoci je velmi individuální a závisí na tom, co konkrétně člověk potřebuje. Terapie je sice základním nástrojem, ale mnoho lidí nepotřebuje terapii, protože si sami uvědomí, že již hrát nechtějí. Tito lidé mohou vyžadovat jiný druh pomoci – například kontakt s dluhovým poradcem, který jim pomůže provést chladnokrevnou inventuru jejich finanční situace. Někdy mají svou vlastní cestu, která pro ně funguje, a potřebují spíše průvodce, který je touto cestou provede.

Terapie je nejčastěji nabízeným nástrojem, ale někdy se situace přelije do duševního rozkladu a depresivních stavů. V takovém případě je vhodné, aby do procesu zasáhl i psychiatr, který může pomoci s medikací, aby pacient lépe zvládal akutní nebo přechodné stavy. Společnost Podané ruce nabízí všechny tyto stupně pomoci a spolupracuje i s odborníky zvenčí.

foto: Shutterstock, se svolením Lukáše Hrubého, zdroj: Autorský článek