Většina, tedy naprostá většina dívek a žen sní o tom, že je jednou jejich vyvolený požádá o ruku. Poklekne na nějakém super romantickém místě s krabičkou s diamantovým prstenem a pak bude svatba jako v pohádce. I v emancipovaném světě má tahle tradice stále své místo. Není mnoho žen, které by prostě poklekly a požádaly svého drahého o ruku. Proč?
Americký konzervativní myslitel Aaron Renn se domnívá, že žádost o ruku vystavuje člověka riziku odmítnutí, což je riziko, které tradičně nesou spíše muži. Ženy si možná raději udržují převahu ve hře o přijetí.
Vezmeš si mě?
O ruku prostě žádají muži. Vždycky to tak bylo a jen málokterá žena se ztotožňuje s tím, že by to mělo být naopak. Je to možná stejné klišé, jako že si všechny chceme alespoň jednou v životě obléci bílé svatební šaty. Tradice, že muži žádají ženy o ruku, je hluboce zakořeněná ve společenských normách a historickém kontextu.
Navzdory významným společenským změnám v tom, jak utváříme vztahy a rodiny, zůstává tradiční rituál žádosti o ruku vesměs nezměněn. Přestože i u nás v Česku se objevuje stále více žen, které zahodí ostych, o ruku stále žádají v drtivé většině muži, často s drahým zásnubním prstenem. I když statistické údaje o žádostech o ruku žen jsou nedostatečné, například americký Úřad pro sčítání lidu uvádí, že na 100 svobodných žen připadá pouze 90 svobodných mužů. Ženy jsou finančně nezávislejší než kdy dříve a často žijí se svými partnery již před svatbou. Přesto drtivou většinu žádostí o ruku stále podávají muži.
Reklama
Co tedy ženy brzdí? Podle Julie Gottmanovéové z Gottmanova institutu je to částečně způsobeno romantickými ideály, které mají kořeny v dětství. „Je hezké nechat se prosit o ruku. Tehdy se skutečně cítíme jako královny,“ říká. Tento sen být „tou vyvolenou“ tedy i u moderních žen stále platí.
Byl to prostě patriarchát, aneb Jak se vyvíjela manželství
I když pravěká společnost byla matriarchální, postupně historii i společnost ovládli muži. Oni měli rozhodovací právo, byli silnější, chránili své kmeny nebo panství, bojovali, nosili domů peníze. Tedy alespoň většinou. Není tedy divu, že i z historického hlediska byl akt žádosti o ruku převážně na mužích. Oni si vybírali své partnerky, matky svých dětí, pokračovatelky rodu.
Po většinu historie byly ženy považovány za majetek. Sňatky uzavíraly rodiny a ženy byly často vyměňovány za půdu, ochranu nebo za vyrovnání dluhů.
I tradice žádání o ruku tedy pochází z patriarchálních společností, kde muži měli většinu rozhodovacích pravomocí, včetně manželských dohod. Například ve středověké Evropě se žádosti o ruku často týkaly spíše spojenectví a majetku než romantiky, což posilovalo roli muže jako navrhovatele. Tato tradice přetrvala staletí a zakotvila se v kulturních normách, které mnozí dodržují dodnes.
Žena jako součást majetku a pozdější citové stereotypy
Se ženami se v historii často zacházelo i jako s majetkem a sňatky se uzavíraly s cílem přinést rodině ekonomický nebo politický prospěch. Muži se snažili uzavřít sňatek, aby si tyto výhody zajistili, zatímco ženy měly v této záležitosti jen malé slovo. Vlastně po většinu historie byly ženy považovány za majetek. Sňatky uzavíraly rodiny a ženy byly často vyměňovány za půdu, ochranu nebo za vyrovnání dluhů. Depresivní je, že mnoho nevěst bylo velmi mladých.
Manželství jako (snad) dobrý obchod
Pochopení toho, proč muži tradičně žádají o ruku ženy, vyžaduje rovněž pohled na vývoj manželství jako takového. Jak vysvětluje Stephanie Coontzová ve své knize Marriage, a History, manželství původně sloužilo jako způsob vytváření spojenectví a organizace sociálních struktur, kdy se z cizích lidí stávali příbuzní, a vytvářely se sítě příbuzných. Jak se společnosti stávaly složitějšími, manželství se stalo ekonomickou a politickou transakcí, přičemž nalezení manžela bylo často klíčovou investicí do budoucnosti ženy.
Tento systém přetrvával přibližně do konce 18. století, kdy se začala prosazovat představa sňatku z lásky. Tuto změnu mnozí v té době považovali za radikální a potenciálně katastrofální.
Obraz malíře Michaila Šibanova „Oslava smlouvy o sňatku" v Treťjakovské galerii v Moskvě.
V devatenáctém století se v Evropě a Americe objevil nový ideál: manželé jako živitelé a manželky jako pečující hospodyňky.
I když se manželství začala zakládat na lásce, společenské názory na citové schopnosti žen přetrvávaly. Ženy byly považovány za příliš emocionální na to, aby si samy vybíraly partnery, a tak vedoucí úlohu při žádostech o ruku přenechávaly mužům. Toto přesvědčení posílilo tradici, kdy proces žádosti o ruku řídili muži, kteří byli považováni za racionálnější a vyrovnanější.
Jiný kraj, jiný mrav – v Irsku na přestupný rok!
Zajímavé je, že existují kultury, ve kterých není neobvyklé, že žádost o ruku podávají ženy. V některých částech Afriky a mezi některými domorodými skupinami jsou návrhy na sňatek ze strany žen dokonce očekávány.
A nemusíme chodit ani na jiný kontinent! Například tradice přestupného roku v Irsku umožňuje ženám požádat muže o ruku 29. února, přičemž tento zvyk pochází již z 5. století. Také Den Sadie Hawkinsové ve Spojených státech, inspirovaný komiksem Li'l Abner, dává ženám příležitost pozvat muže na rande a požádat je o ruku, i když se jedná spíše o vtipnou a rozvernou tradici než o společenskou normu. Je to vlastně něco jako jednorázová dámská volenka.
Moderní společnost je otevřenější, ale!
I v současné společnosti se myšlenka žen žádajících o ruku postupně stává přijatelnější, přestože stále zpochybňuje tradiční genderové role.
Žádost o ruku ze strany ženy je jen dalším krokem v probíhajícím posunu směrem k rovnosti ve vztazích.
Průzkum, který provedla společnost The Knot v roce 2020, ukázal, že přibližně 16 % žen by zvažovalo požádat svého partnera o ruku, článek na webu withclarity zase hovoří o tom, že vloni požádalo svého partnera o ruku asi 5 procent žen. A to je poměrně výrazný posun kupředu.
Změna trendu ukazuje zároveň změny v genderové dynamice a směřování k rovnostářštějším vztahům. Doktorka Jane Greerová, odbornice na vztahy, říká, že „žádost o ruku ze strany ženy je jen dalším krokem v probíhajícím posunu směrem k rovnosti ve vztazích. Znamená sebevědomí a ochotu vymanit se ze zastaralých norem.“
Takže kdoví, brzy to třeba budeme my, kdo bez začervenání poklekne před naším milým, a tomu se na tváři objeví ruměnec…
Přijmou muži tuto normu? Nebo je pro ně „too much“
Dle tradičního pohledu je na muže pohlíženo jako na ochránce a živitele a toto očekávání je posilováno i mediálním zobrazováním romantických žádostí o ruku, které obvykle ukazují právě muže klečící na jednom koleni.
Moderní muži se snaží víc a víc odlišit a být ve svých žádostech o ruku originálnější. Jak se dívají na to, že by je o ruku požádala jejich partnerka?
Vynalézavost mužů posouvá hranice společenských norem.
„Svou přítelkyni mám opravdu moc rád a jednou svatbu určitě plánuji. Ale kdyby mě ona v žádosti o ruku předběhla, byl bych asi trochu v rozpacích. Já chci být ten, kdo ji požádá a překvapí. A hlavně na to chci být připravený. Nevím, neřekl bych ne, ale byl bych asi hodně v rozpacích,“ říká Flowee osmadvacetiletý Martin Frič, pracující jako svobodný podnikatel.
S jeho názorem souhlasí i číšník Petr Voříšek: „Jsem s přítelkyní vlastně skoro celý život, dvacet let. Ale nevzali jsme se. Nepotřebujeme to. Tedy já určitě ne. Byly doby, kdy o to přítelkyně jistě stála, ale takhle víme, že spolu být chceme. Kdyby mě o ruku požádala ona, vzal bych si jí, ale myslím si, že to má udělat muž.“
Jak tedy vidíme, i moderní muži by váhali, jak s žádostí o ruku od jejich partnerky naložit, a to bez ohledu na city, které k ní chovají. A podobně to cítí i ženy. „Cože? Já si vůbec neumím představit, že bych to udělala. Chci být ta, kdo je uloven a požádán. Nechci nikomu nabízet samu sebe, to má dělat chlap! Pokud mě partner nepožádá, tak se nevezmeme, já to dělat nebudu,“ říká studentka Marta Vopálenská.
Co na to rodiče a „stará škola“?
Reakce moderní společnosti na žádost o ruku ze strany žen se také velmi liší. V pokrokovějších kruzích jsou takové činy považovány za další krok k rovnosti pohlaví, anebo toto téma takové rodiny vůbec neřeší. V konzervativnějším prostředí se však žádost o ruku ze strany ženy může setkat s nesouhlasem.
Zejména rodiny mohou zastávat tradiční názory, které mohou ovlivnit jejich reakce. Například ze staršího průzkumu je patrné, že muži i ženy si rovnocenně myslí, že o ruku by měl žádat muž. Naopak ale pole časopisu Glamour z roku 2015 by celých 70 procent mužů uvítalo, kdyby jim partnerka navrhla manželství.
Rituál, kdy muž žádá o ruku ženu, by měl být dnes už stejně zastaralý jako představa „práva první noci“.
Takže ať už si rodiče anebo starší generace myslí cokoli, je jasné, že žádost o ruku přestává být doménou mužů. „Považuji to už za běžné, že stále více párů nakupuje zásnubní prsten společně, a dokonce se o náklady dělí. Dříve to bylo více doménou mužů, ale dnes se zcela přirozeně setkávám s tím, že prstýnky si vybírají společně. Tradiční názory ustupují do pozadí,“ říká pro Flowee prodavačka luxusních šperků Radana Molná.
„Socky“ jsou jednoznačně pro
Trend žen žádajících o ruku se prosazuje stále více i na sociálních sítích, tedy mezi mladšími generacemi, které ve vztazích upřednostňují rovnost. YouTube, Instagram a Pinterest se jen hemží příběhy s originálními žádostmi o ruku, například formou papírů, kdy dívka beze slov jen obrací „stránky“ a žádá v nich svého přítele o ruku.
Zásluhu na tom jistě má i vzestup feministických hnutí a diskuse o genderových rolích, které umožnily stále většímu počtu žen převzít kontrolu nad svým romantickým životem a nad svou budoucností.
„Věděla jsem, že on je ten pravý, a čekat, až mě požádá o ruku, nemělo smysl, když jsem mohla převzít iniciativu sama. Navíc oba milujeme potápění, takže to bylo i vtipné. Prstýnek a žádost jsem zinscenovala pod vodou. Náš divemaster o tom věděl a všechno připravil. Bylo to perfektní. Martin samozřejmě řekl ano. Pod vodou to bylo jiné,“ řekla Flowee Eliška Hancová, která vloni poklekla před svým přítelem na dovolené na Maledivech, netradičně, pod vodou.
Našli byste nějaký originální způsob i vy?
Vztahy a rodinné struktury se v moderním světě neustále vyvíjejí, ale žádost o ruku překvapivě zůstává jakousi tvrdohlavou nedobytnou baštou tradic. Přitom rituál, kdy muž žádá o ruku, by měl být dnes už stejně zastaralý jako představa „práva první noci“.
Ale až se k tomuto kroku odhodlá více žen, jak to bude pak? Možná jednoho dne bude žádost o ruku méně záviset na tradici a více na tom, co je pro pár správné. Podstatou tohoto aktu je láska a závazek a na tom skutečně záleží. Bez ohledu na to, kdo před kým nakonec poklekne.
Rozhodně se ale shodneme na tom, že žádost o ruku je romantická záležitost.
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek
