Uprostřed nádherné balijské džungle vybudovala jedinečnou klubovnu, která se stala centrem podpory, zábavy a rozvoje pro místní komunitu. Dnes se podíváme na její inspirující cestu, život v chudé vesničce a plány do budoucna.
Již mnoho let žijete na Bali, kde jste založila organizaci Help By Sarah a klubovnu v džungli. Co Vás vedlo k tomu se na Bali odstěhovat?
Na to je velmi jednoduchá odpověď. S manželem jsme přijeli na Bali na dovolenou a de facto už jsme zde zůstali. V České republice jsem měla firmu a po čtyřech dnech, které jsem strávila na tomto kouzelném místě, jsem zjistila, že už takhle žít nechci. Hned po návratu do Česka jsem všem zaměstnancům dala výpověď, firmu zavřela a přišli jsme na Bali žít. A bylo to mé nejlepší rozhodnutí v životě. Poslechla jsem své srdce a jsem za to neskonale vděčná.
Svým sledujících se snažíte ukázat ostrov bez pozlátka pro turisty a prezentuje každodenní život běžných lidí. Jaký je rozdíl mezi turistickou částí Bali a vesničkou, ve které žijete Vy?
Rozdíl mezi turistickým a tradičním Bali je obrovský. Dole na jihu je to vše podřízeno turistům. Je tam KFC, obchodní domy, zkrátka vše, co turisti „potřebují“. Naproti tomu u nás ve vesnici jsou rodiny, které nemají ani elektřinu. Lidé se chodí koupat do potoka, perou tam prádlo. Spousta lidí zveřejňuje fotografie z Bali, ale ve skutečnosti nepotkali Balijce v jejich tradičním obleku, nebyli v žádném chrámu a z kultury neznají vůbec nic. Myslím si, že 60 % lidí, kteří jezdí na Bali, jezdí pouze za tím pozlátkem. Chtějí se vyfotit na krásných místech, ale vůbec netuší, že to, co oni nechají v restauraci za večeři, je polovina výplaty člověka, který je celý večer obsluhuje.
Kdybyste měla Bali charakterizovat třemi slovy, jaká by to byla?
Určitě úsměvy, protože Balijci se pořád usmívají. A dále teplo a pohoda. Nikdo se za ničím nehoní.
Povíte nám něco o tom, jak na Bali funguje běžný život?
V naší vesnici to funguje tak, že muži o půl čtvrté ráno vyjíždějí na moře na ryby. Ženy do práce nechodí, protože mají na starost děti, domácnost a hospodářství. Po probuzení se postarají o děti a pak se vydají sbírat trávu a listy pro zvířata.
Pokaždé, když někdo z vesnice zemře, rodina truchlí tři dny. Nebožtíka mají před domem v mrazáku a chodí se s ním loučit lidé z celé vesnice, ve dne i v noci zpívají žalozpěvy.
Hledají také klacky, aby mohly rozdělat oheň a uvařit. Na oběd přicházejí děti ze školy a manžel z práce a po něm následuje spánek. Po siestě muži opravují sítě, děti píšou úkoly a ženy připravují obětinky. Poté ženy připraví večeři. Vždy mě pobaví, když vidím, že je na internetu prezentována jako tradiční snídaně Balijců smoothie bowl. Tak to rozhodně není. Oni nemají ani mixéry, natož aby si něco takového dělali. Jedí v podstatě neustále rýží a k tomu mají makrelu. Nemají stoly a židle, sedí v tureckém sedu a jedí rukama, vždy celá rodina dohromady, což je moc krásné.
Je na Bali skutečně vše levnější?
My bydlíme v džungli a tady se nedá nic koupit, takže nemáme žádné podněty k utrácení a měsíčně utratíme velmi málo. Chodíme na trh, kde kupujeme lokální věci (ty z dovozu jsou neuvěřitelně drahé), a vaříme si doma. Žijeme život tradičních Balijců za skutečně málo peněz.
Z čeho na Bali žijete? Jaký je hlavní zdroj Vašich příjmů?
Já i manžel jsme „ajťáci“, pracujeme tedy na počítači. Do toho prodávám mé knihy a mám také svůj e-shop. Klubovna je pouze volnočasová aktivita, některé měsíce máme problém zaplatit učitelku a já si zkrátka nemohu dovolit za to brát plat.
Jak to funguje s lékařskou péčí?
Když potřebuje lékařskou péči turista, tak jede do perfektně vybavené nemocnice a vše mu zaplatí pojišťovna. Balijec si to musí platit sám. Pokud je zaměstnaný, tak zaměstnavatel jemu i celé jeho rodině platí základní pojištění, v opačném případě si musí pojištění platit sám.
Ale já teda neznám Balijce, který by si platil pojištění, proto pokud jejich zdravotní stav není život ohrožující, tak to zkrátka neřeší. Když je operace opravdu nutná, tak si vezmou půjčku nebo se na to složí lidé z vesnice. Spousta dětí tady ve vesnici má také kartičky, které potvrzují, že jsou hodně chudé, takže základní péči dostanou zdarma. Ale to je skutečně péče ve smyslu „zalepíme ti koleno a běž domů“.
A jak funguje porodnictví?
Všechny ženy rodí v porodnici (velmi moderní je porod císařským řezem) a porod si musí zaplatit. Celá vesnice pak jede miminko přivítat. Zajímavé také je, že máma, táta i dítě mají úplně jiné příjmení. Věří totiž v reinkarnaci, a když miminku odpadne pupeční šňůra, tak mu svatý muž dává příjmení po někom již zemřelém v rodině. Tím se kruh uzavře. Po narození miminka také Bajilci věří, že je to Bůh. Teprve v půl roce má svou první ceremonii a stává se člověkem. Pokud dítě zemře, jsou přesvědčení, že si ho Bůh vzal zpátky a zase se jim jednou vrátí.
A v čem je odlišné pohřebnictví?
Smrt je zde součástí každodennosti. Pokaždé, když někdo z vesnice zemře, rodina truchlí tři dny. Nebožtíka mají před domem v mrazáku a chodí se s ním loučit lidé z celé vesnice, ve dne i v noci zpívají žalozpěvy. U všeho jsou i malé děti. Z toho důvodu se děti smrti nebojí, protože vědí, že až jednou umřou, tak všechno to krásné budou mít i ony. Tím, že mají nebožtíka doma, mají pozůstalí možnost si všechny fáze truchlení prožít spolu se zesnulým.
U nás ve vesnici nejsou žádní turisté a vláda se proto nestará o svoz odpadků. Vždy, když na to máme peníze, tak nám Balijci přinesou plasty a my jim za 6 kilo plastů dáváme kilo rýže.
Projdou si procesem hněvu, že je dotyčný opustil, fází odpuštění a na závěr už ho s láskou odnesou na místo, kde jeho ostatky spálí. Před odchodem na kremační místo jeho tělo omyjí, poté ho obléknou a líbají mu nohy, děkují mu tím za život a za čas, který s ním mohli na zemi strávit. Na Bali jsou otevřené kremace, a když člověka kremují, tak je tam úplně celá vesnice a všichni čekají tři hodiny, až se tělo spálí. Poté vezmou popel a jdou ho odnést k moři.
Pojí se se smrtí i nějaké svátky?
Mají svátek, který se jmenuje Galungan a Kuningan, což je svátek, který se slaví vždy po 210 dnech a trvá 10 dní. Je to v podstatě oslava toho, že duše zemřelých, které se ještě nereinkarnovaly, se jim alespoň na těch 10 dní vrátí. Zajímavé je také to, že na Bali je momentálně rok 1946.
V džungli jste postavila klubovnu pro děti, kde se pravidelně scházíte. Co je hlavním cílem/náplní Vaší klubovny? Mají do klubovny přístup všechny děti z okolí?
Jedná se o volnočasovou aktivitu pro děti a mládež tady ve vesnici. Šest dní v týdnu od 16 hodin pro ně máme připravený nějaký program, například výtvarku, kterou nemají ve škole, nebo angličtinu. V organizaci máme zapsáno 100 dětí. To znamená, že 100 dětí se může účastnit našich projektů. Na narozeniny dostávají dort, teď pojedou na výlet na pouť, na nadcházející školní rok každé z těchto dětí dostane batoh, plně vybavený penál a sešity, prvňáčci také uniformy. Pokud do naší klubovny přijde někdo, kdo není zapsaný, tak ho samozřejmě nevyhodíme, může s námi kreslit, tancovat, učit se angličtinu, může si hrát, ale nemá ty výhody jako zapsané děti.
Povíte nám něco o projektu „Vyměň plasty za rýži“?
U nás ve vesnici nejsou žádní turisté a vláda se proto nestará o svoz odpadků. Takže si to naše organizace převzala a staráme se o to my. Vždy, když na to máme peníze, tak nám Balijci přinesou plasty a my jim za 6 kilo plastů dáváme kilo rýže. Posledně jsem byla 3 měsíce v Česku a po návratu jsme odváželi 3 tuny plastů. Kdybychom to nedělali, tak by se plasty buď spálily, naházely do moře nebo zakopaly do země. Tady ty plasty totiž opravdu není kde dávat.
Co Vás život na Bali naučil?
Život zde mě neuvěřitelně změnil. Teprve Bali mě naučilo říkat ne. Také mi to hodně převrátilo myšlení. Z Česka jsem byla zvyklá, že když se řekne, že něco musí být přesně v úterý ve dvě, tak to tak zkrátka bylo. Tady to funguje úplně jinak. Když má být něco v úterý ve dvě, tak je to za půl roku ve středu v 1. Já už to mám teď úplně stejně, na to se hodně rychle zvyká. Taky jsem se naučila odpočívat a být sama se sebou. Předtím jsem vůbec netušila, že něco takového dokážu. Teď to miluju. Současně jsem se hodně zklidnila a spoustu problémů si do svého světa už vůbec nepouštím.
Přineslo vám to i něco negativního?
Negativní bylo asi zjištění, kolik lidí mi to nepřeje v České republice. To mě opravdu hodně překvapilo a velmi jsem s tím bojovala. Před třemi lety to pro mě bylo natolik náročné, že jsem odinstalovala veškeré sociální sítě a byla rozhodnutá s nimi skončit. Tehdy jsme kupovali dětem aktovky do školy a já se stala terčem obrovské kritiky, že tašky nemají vypolstrovaná záda a chybí tam přihrádka na pití.
Jak může člověk pomoci?
Určitě nás sledovat a podporovat na sociálních sítích nebo se podívat na stránky naší organizace a podpořit nějaký aktuálně probíhající projekt. Mohou také přijet jako dobrovolníci, případně si koupit mé knihy nebo náramky, které v naší klubovně děti s láskou vyrábějí.
Jaké jsou podmínky toho, aby se někdo mohl stát dobrovolníkem?
Dobrovolníci se vždy hlásí jednou za rok, výběrové řízení na následující rok je vždy v říjnu. Aby se někdo mohl stát dobrovolníkem, musí mu být více než 18 let, musí být samostatný a umět trochu anglicky. Také by měl mít kladný vztah k dětem a být svolný k natáčení na sociální sítě.
Proč byste lidem doporučila dobrovolnictví na Bali?
Zjistí, že nejsou pánem tvorstva, uvědomí si, že lidé, kteří žijí zde na ostrově Bali, byť nemají hmotné statky a vymoženosti západního světa, tak žijí v naprostém klidu a v souladu s přírodou. Za ničím se nehoní. Dobrovolníkům se zde úplně převrátí priority, přijedou nějaké holky a odjíždí v podstatě úplně jiný člověk.
O Bali jste napsala také knihy. Co si v nich čtenáři mohou přečíst?
Napsala jsem dvě knihy, „Příběhy ze země, kde gekoni dávají dobrou noc“ a „Příběhy ze země, kde kohouti nikdy nespí“ a jedná se o legrační příběhy z mého života na Bali.
Na co jste nejvíce pyšná?
Určitě na to, že jsem se od nuly naučila dva světové jazyky. A jsem ohromně pyšná na to, že se mi dnes povedlo získat 12 dětí do projektu adopce na dálku. Tím, že tyto děti přijmeme, jim absolutně změníme život. Zrovna dnes jsme obcházeli ty nejchudší rodiny ve vesnici a já jedné holčičce řekla, že jí zaplatím středním školu. Na to, jak mě držela, klepala se a děkovala mi, do smrti nezapomenu. Na tento projekt jsem neuvěřitelně pyšná.
Jaké máte plány do budoucna?
Já jsem vždy říkala, že nemáme žádné plány, že vše necháme budoucnosti a uvidíme, co se nám naskytne. Ale teď mám velké plány. Chtěla bych zvětšit klubovnu a také postavit dětské hřiště. Vedle klubovny máme opuštěný prasečák, tak jsem dnes domluvila, že nakoupíme prasata, vykrmíme je a pak je prodáme. A z výdělku budeme financovat projekt „plasty za rýži“, paní učitelku nebo cokoliv bude potřeba a staneme se alespoň trochu soběstačnými.
Reklama
foto: se svolením Šárky Hlouškové, zdroj: Autorský článek
