A co jsi dělal v šestnácti ty? To napadlo myslím nejen mě, když španělský týnejdžr Lamine Yamal kouzelně zakroutil míč do branky v semifinále fotbalového mistrovství Evropy. Kdo ho viděl hrát předešlé zápasy, ten navíc věděl, že nešlo o náhodu. Vstřelený gól byla odměna za radost, kterou svými kousky rozdával, na rozdíl od většiny ostatních účastníků klání, během uplynulého měsíce.
I vzpomněl jsem si na sebe v jeho věku. Řešil jsem uhry, mastné vlasy, nesportovní tělo, včelín v hlavě ze světa i stavu své mysli. Dala-li se myslí nazvat směs zmatku, nejistot, chaosu, nepřipravenosti a očekávání, kterou jsem v tom, co vám brání, aby vám nepršelo do krku, jak naše mozky nazvala učitelka Pátková, nosil a pokoušel každý den nějak srovnat, abych vyhověl rodičům, střední škole a vlastní představivosti. Té především.
Šampiónem v představách
Samozřejmě že jsem si podobné momenty, které španělský hráč právě zažívá, „v duchu“ přehrával. Když jsem byl sám, představoval jsem si před kuchyňskou linkou s hokejkou v ruce, kterak střílím vítězný gól Rusům na mistrovství světa v hokeji, nebo jsem zvedal vázu v obýváku coby vítězný pohár.
Je skvělé, když sny se opravdu mění ve skutečnost a lehkost talentu a odvahy nechává zaběhlé zvyklosti světa jen bezmocně zírat na svůj triumf.
Mnohem víc jsem si pak „žil“ ve světech svých hrdinů z knížek, které jsem hltal, kdykoliv byla příležitost. Vzpomínám, jak jsem objevil třeba Remarqua a záviděl jeho hrdinům, že mohou svoje problémy sdílet (to slovo bych tehdy nepoužil) s alkoholem, tak neodolatelně autorem popisovaným. A jak mě trápilo, že doba, kdy budu moci ochutnat tuto dosud zapovězenou součást světa lidí, kteří se v něm vyznají, mi přišla nemožně vzdálená.
Když jsem pak jednou zůstal sám doma po nějakém odjezdu rodičů kamsi na víkend a nalil jsem si do sváteční sklenky z otcovy láhve z Tuzexu pořádnou dávku ginu, byl jsem samozřejmě zklamaný, protože jsem se cítil všelijak, ale rozhodně ne hrdinsky. Chci říct, že jsem ve svých myšlenkách odcházel do světů smyšlených a nereálných, když mi bylo šestnáct. Protože jedině tak jsem mohl přežít.
Napojení na radost
Střih, pár desítek let pryč a koukám na šestnáctiletého útočníka, jak na skutečném stadionu před desítkami tisíc lidí jede reálný život, a moc mu přeju, aby v neděli tu svoji „vázu“ nad hlavu také zdvihl. Ne proto, že je mladý, ale protože je skvělé, když sny se opravdu mění ve skutečnost a lehkost talentu a odvahy nechává zaběhlé zvyklosti světa jen bezmocně zírat na svůj triumf.
Španělé asi nikdy neměli tolik fanoušků z celé Evropy, jako budou mít v neděli ve finále proti Anglii. Protože to, jak hrají, je jiný level, než na turnaji předvádí ostatní. Lidé chtějí, aby vyhrál ten lepší. Což se dá i zobecnit. Samozřejmě že nakonec se počítá jen vítězství a historie se neptá, jak jste toho dosáhli, což jistě připomene někdo z komentátorů ve studiu.
Leč oproti tomu jde ještě jedna stará pravda: Lidé si zapamatují to, co s vámi prožili. Kdy byli šťastní díky radosti, na niž se mohli alespoň na pár chvil s vámi napojit. Takže není důležité jen to, co dokážete, ale i jak. Což opravdu neplatí jen ve fotbale.
Reklama
foto: Profimedia, zdroj: Autorský článek
