Tuzemští venkované se pohybují po rodinkách. Oblečeni jak na pláž do Chorvatska se zastavují tam, kde by měli jít, a procházejí tam, kde by se měli zastavit. Moudrý otec vysvětluje dětem stejně suverénně jako když strýc Podger ve Třech mužích ve člunu věšel obraz, v jaké stanici metra se nachází a co je nahoře nad námi. A že je po vystoupení na povrch čeká ještě větší zážitek, než když byli vloni v Humpolci.
Radši do aquaparku
Matka si stěžuje, že si měla vzít tu volnější halenku, protože je jí vedro, což všichni kolem cítíme. Jedno z dětí začne brečet, protože se mu právě vybily baterky na mobilu, a to druhé začne také brečet, protože mu sourozenec jeho funkční mobil sebral. Matka pronese něco ve smyslu, že měli jet raději do aquaparku, protože tam by si to děti víc užily, a otec dodá, že se těší, jak si dá pivo, jen co vystoupí na příští stanici.
Za chvíli přijde osm až patnáct Španělů a začnou si objednávat. Většinou si nevědí rady s knedlíky a používají je jako bílé pečivo k vytírání omáček z talířů.
Matka zvedne telefon vyzvánějící hlasitěji než sound system Rammsteinů a sděluje své matce, že jsou všichni zdrávi, ale ještě nebyli v nákupáku. Na otcově zkušené tváři je vidět, jak se mu pivo ztrácí mimo přitažlivý časový rámec, a mně se chce položit dotaz, jestli to můžou srovnat s tím výletem na Kokořín.
Příruční knedlík
Turisté zahraniční se zase hodně pohybují po větších skupinách. To přijdete do své oblíbené hospody a vedle vaší rezervace pro dva je sraženo několik stolů dohromady. Hned je vám jasné, že s kamarádem neproberete nic, protože se neuslyšíte, ale zase můžete nahlas pomlouvat kolegy, protože vás také nikdo jiný neuslyší.
Za chvíli přijde osm až patnáct Španělů a začnou si objednávat. Většinou si nevědí rady s knedlíky a používají je jako bílé pečivo k vytírání omáček z talířů. Nebo si na ně nandávají bramborový salát, případně je prostě v ruce zakusují k čemukoliv dalšímu. Říkám si, jak asi působím při konzumaci jejich jídel u nich doma já.
Každopádně když si naposledy vedle mě sedli nějací Asiaté a vyměňovali si talíře, tak svíčková se smažákem a knedlíky s tatarkou mi připomínaly studentské víkendy u kámošů na kolejích, kdy k zasycení byla podstatná přítomnost hmoty k jídlu více než příhodnost jednotlivých kombinací. Vedle nich si připadáme s kolegou s našimi párky s hořčicí, křenem a chlebem jako nudní patroni. Ale jak říkal komisař Ledvina ve filmu Adéla ještě nevečeřela: „Co bychom neudělali pro turisti.“
Byl jsem zde, vidíte?
Praha je prostě v létě zábavné místo, ideální pro pozorování lidí z jiných krajin a mravů. Co všechny návštěvníky spojuje s domácími, jsou pohledy očí. Ty již dávno nesměřují k panoramatu Hradčan či malebným střechám Malé Strany, ale pozorně sledují displeje mobilních telefonů. Nefotíme a nefilmujeme navštěvovaná místa, ale sebe na těch místech. A instagram se těmi prchavými momenty plní rychleji, než stačí hospodští nosit piva.
Je to vlastně nudné léto znuděné civilizace, ale když na těch mobilech místo své tváře začnete sledovat zprávy, zjistíte, že žijeme v obrovské krizi, a konec civilizace tak, jak ji známe, se blíží. I zajdu si pro jistotu na jedno u nás na Výtoni do hospody U Bráchy. Místní se pomalu schází, výčepní je ujistí, že zítra bude fotbal, a léto zde v klidu plyne stejně jako každé jiné období. Sem turisti nedorazí, ti se zarazí kousek odtud na náplavce, ale krize tu už s námi je, jak tak zaslechnu z úryvků hovorů od okolních stolů. Je to holt náročné zůstat v létě v Praze.
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek
