fbpx

Místo koled po mně chtěl, ať syn na Štědrý den poslouchá Korán. Jak jsem se rozhodla si „unést“ syna 1 fotografie
zdroj: Zdeněk Strnad / Midjourney

Manželství lidí z odlišných kultur dopadají různě. Místo Bez dcerky neodejdu by se Karolínin příběh mohl jmenovat Se synem se už nevrátím

Zveřejněno: 23. 7. 2024

O tom, jak ne/funkční může být a často i je manželství s někým ze zcela jiné kultury, toho bylo napsáno mnoho. Někdy se až zdá, že my ženy jsme nepoučitelné, a vždycky se díváme tam, kde je tráva zelenější, nebo v tomto případě spíše tam, kde je písek hebčí a bělejší.

Příkladů, kdy to nevyjde, je i u nás nepočítaně, ale sňatků Evropanek se snědými chlapíky z jiného kontinentu, které jsou skutečnou pohromou, je snad procentuálně ještě více. Ono pověstné eMeMDý, tedy My Mohamed Is Different (můj Mohamed je jiný), skutečně funguje.

Ejhle, miminko!

Každá si říká, že jí se to nestane. Nakonec ale nad výdělkem spláčou i ženy, které byly rozhodnuté, že žádný snědý kluk nebude nikdy jejich láskou, natožpak manželem. Taková byla i paní Karolína Váchová (43 let), která dlouhou dobu žila v Egyptě. Dokonce tak dlouhou dobu, že kdyby chtěla, už mohla mít téměř dospělé dítě. Ale ona od počátku věděla, že si Araba, potažmo muslima, brát nechce.

„Když jsem začala žít v Egyptě, nebylo to kvůli žádnému z místních mužů. Naopak jsem si byla vědoma všech těch příběhů, které se dějí. I moje kamarádky je žily, a jen málokterý byl se šťastným koncem a bezproblémovým průběhem. Ale když někde žijete dlouho, a v mém případě to bylo nakonec celých 14 let, stane se leccos. Mé „leccos“ byl Mahmoud, zprvu kamarád s výhodami. Věděla jsem, že vztah z toho nikdy nebude, ale nerada střídám partnery a on byl fajn, takže jsme se příležitostně a nezávazně potkávali. Někdy s větší, jindy s menší intenzitou. Byla to zábava, nic víc, žít jsem s ním rozhodně nechtěla a jsem si jista, že ani on se mnou.“

Takto začal Karolínin příběh. Jenže pak se stalo, že ze zcela nezávazných a skutečně jen velmi občasných postelových hrátek tu náhle bylo těhotenství. Co s tím?

Syn by nedostal rodný list

„V Čechách, tedy v mém případě na Moravě, jsem zázemí už tehdy neměla – v Egyptě jsem žila velmi dlouho. Takže varianta porodu v Česku nepřipadala v úvahu. A bohužel, v Egyptě je potřeba, abyste byla vdaná. Samozřejmě, že by mě asi nevyhodili rodit na ulici, ale dítě se tu nemůže narodit bez uvedení otce v rodném listě a dostat všechny potřebné dokumenty. A do egyptského rodného listu zase zapíší pouze manžela. Neznají totiž jinou situaci, když i pohlavní styk je dle islámu možný jen u sezdaných párů. Já jsem navíc chtěla, aby mé dítě mělo český rodný list, a k jeho vydání je potřeba ten egyptský,“ vzpomíná dnes už bez velkých emocí Karolína.

Související…

Našla jsem svou lásku v Egyptě: „Em-em-dý “ je diagnóza, stejně jako ADHD
Kristýna Nedobitá

Protože si všech úskalí byla vědoma, chvíli přemýšlela i o přerušení těhotenství. A jak sama říká, za to, že to neudělala, vděčí právě Mahmoudovi, který se k „problému“ nebo spíše nastalé situaci postavil jako chlap. „Bylo to sice poprvé a naposledy, kdy se jako chlap zachoval, ale jsem mu za to vděčná, protože jsem se rozhodla do toho jít.“ Karolína se tedy nakonec za Mahmouda provdala, a to legálním sňatkem, uznaným i v Čechách, tedy na speciální matrice v Brně, kde se tyto mezinárodní sňatky registrují.

Syn se nakonec narodil v Egyptě a Karolína se pokusila s Mahmoudem vytvořit skutečný domov a rodinu. Tedy v jejím domě, ale to je jen na okraj.

Pracovat se mu nechtělo, zato na hry a kamarády bylo vždy času dost

Mahmoud se chvíli činil, a dokonce to i vypadalo, že je zamilovaný. Problémy se samozřejmě objevovaly, ale nic zásadního. Jako každý egyptský muž, dokonce si dovolíme i globalizovat na arabský muž, měl své kamarády, večery trávil v coffee shopech nebo hraním PlayStationu s kamarády. To, že má doma těhotnou manželku, ho moc nezajímalo. „Jasně, že byly scény. Ale nějak jsme to dali. Pak se narodil syn. Mahmoud si ale myslel, že když budu mít dítě, nebudu už po něm chtít, aby byl doma, protože budu matka kvočna a všechnu pozornost obrátím jen na syna. Nikdy nebyl doma, nepracoval, všechno záviselo na mně a na mém příjmu, tedy rodičovském příspěvku z Čech, protože pracovat jsem v Egyptě legálně nemohla. Nakonec jsem ale už druhý týden po narození syna do práce musela, i když nelegálně, jinak bychom neměli co jíst,“ pokračuje Karolína.

Mahmoudovi se do práce nechtělo, stále více předpokládal, že Karolína se o vše postará. A tak to také bylo. Starala se o dítě, o dům, o něho, vařila, opravovala věci v domácnosti, vydělávala peníze, sehnala si místní hlídačku, která jí s dítětem pomáhala, když byla v práci. Hlídačku platila ze svého – na Mahmouda nebyl spoleh naprosto v ničem.

O syna se nestaral, jen když byl svátek jako Ramadán nebo něco podobného, tak s ním potřeboval být viděn na veřejnosti, kde se prezentoval jako skvělý otec. Pak nás, po sebeprezentaci dokonalého otce, posadil do taxíku a poslal domů. Za taxíka jsem si samozřejmě zaplatila sama.

„Docela jsem se trápila, ale že bych odjela, to mě ani nenapadlo. Pak mě najednou trklo, že chci, aby mého syna pořádně poznali i moji rodiče. Nejsou zcestovalí a do Egypta by nepřijeli, tak jsem se rozhodla přijet i se synem za nimi na léto do Čech, kam jsem moc nejezdila. A to byl první náznak změny.“

V Čechách najednou spadly růžové brýle

Doma se ale Karolíně skutečně zalíbilo. Najednou se na vše dívala jinýma očima. Všechno bylo snazší, dostupné, pro ni a dítě otevřené a ideální. Bydlela přechodně u kamarádky. Už v ní pomalu hlodal hlásek, který 14 let neslyšela – hlásek, který ji napovídal, že doma by jim bylo líp. Nemusela by čekat, co se se synovým dospíváním Mahmoudovi pohne v hlavě.

„Navíc se Mahmoud začal denně modlit a začaly mu vadit věci, které mu dřív nevadily. Sledoval, kam chodím, s kým se stýkám, jak se češu, oblékám, v čem se koupu. Začalo to být najednou jako vězení. Navíc o syna se nestaral, jen když byl svátek jako Ramadán nebo něco podobného, tak s ním potřeboval být viděn na veřejnosti, kde se prezentoval jako skvělý otec. Pak nás, po sebeprezentaci dokonalého otce, posadil do taxíku a poslal domů. Za taxíka jsem si samozřejmě zaplatila sama,“ pokračuje Karolína.

Vánoce doma

Není tedy divu, že Karolíně v hlavě uzrál nápad strávit Vánoce doma. Mahmoud nebyl proti, měl tak svou volnost a klid, dost prostoru pro kamarády. Věděl, že to, že by Karolína zůstala v Česku, nehrozí. Dům měla přece v Egyptě, chtěla tam žít… Neměl problém tedy znovu dovolit vycestování její i synovo. Ano, skutečně to stále je tak, že je potřeba souhlas otce, i když legální to již není. Na letišti může sedět někdo, kdo bude chtít otci vašeho dítěte zavolat, zdali ví, že opouštíte Egypt...

Akorát jsem vystupovala se synem u našich, když zavolal. Věděl, že jsou Vánoce a že se na ně těšíme, ale místo toho, aby nám popřál hezké Vánoce, i když je neslaví, normálně se mě zeptal, jestli hraju malému Korán.

„Naštěstí nám Mahmoud dal zase razítko, tedy umožnil nám dostat razítko, a mohli jsme odjet. Já jsem už v mé hlavě chtěla vyřešit všechno jednou pro vždy. Za rok a půl manželství nebyl Mahmoud schopen mi sehnat ani povolení k práci, protože neměl ani peníze na to dojet do Káhiry, tedy taková byla jeho výmluva. Neměla jsem tedy žádné pravomoci ani práva, byť jsem byla legální manželkou Egypťana. Už jsme spolu prakticky nefungovali, dokonce jsem ho vyhodila z domu. Rozhodla jsem se ale, že si vše chci vyřešit správně. Koupila jsem si tříměsíční vízum, přestože jsem nic takového jako manželka Egyťana nepotřebovala, ale chtěla jsem mít čas se v Egyptě rozvést a vyřešit si věci,“ svěřuje se s plánem Karolína. Jenže pak přišla poslední kapka.

Místo koled Korán

Mahmoud občas volal. Ne často, nešlo mu o to, jak se Karolína a jeho syn mají, spíš kontroloval, jestli se neděje něco, co by mu mohlo vadit. A pak přišel onen osudný den, Štědrý den.

„Nikdy na to nezapomenu. Akorát jsem vystupovala se synem u našich, když zavolal. Věděl, že jsou Vánoce a že se na ně těšíme, ostatně ty první jsem s tehdy ještě malým dítětem strávila v Egyptě… Ale místo toho, aby nám popřál hezké Vánoce, i když je neslaví, normálně se mě zeptal, jestli hraju malému Korán. Já jsem si myslela, že je to vtip, takže jsem opáčila, že jasně, že mu ho pouštím i u rodičů, v autě a že jsem si ho stáhla do telefonu a hraju mu ho do ouška celý den. Jenže Mahmoud se nesmál a začal mi nadávat… Musím říct, že v tom okamžiku jsem měla pocit, že lobotomie po 14 letech skončila… Najednou jsem věděla, že takhle ne.“

Karolína si tehdy uvědomila, že už zpátky nechce. Pak ještě následovala scéna na Silvestra, když se synem přáli Mahmoudovi hezký nový rok u půllitru piva, samozřejmě symbolického. A bylo rozhodnuto.

Zpátky už nepojedu

Karolína se rozhodla, že zpátky se už nevrátí. S koupenou letenkou, vízem a celým životem za mořem se rozhodla, že takovou budoucnost ani pro sebe, ani pro synka nechce. Dohodla se s kamarádkou, že  přechodně bude bydlet u ní, než se usadí, najde si práci a bude schopna se o sebe i malého postarat.

Dodnes nechápu, jak jsem mohla tak dlouho v Egyptě a v té kultuře žít, navíc šťastná.

A do Egypta se už skutečně nikdy nevrátila. A asi se tam ani nepodívá, tedy rozhodně ne se synem, který by se možná už zase nemohl nikdy vrátit do Česka. V pase, byť českém, má stále místo narození v Káhiře.

„Je to hrůza, ale vlastně jsem si unesla vlastní dítě, i když jsem to vůbec neplánovala,“ říká Karolína, která se nakonec pak i na dálku rozvedla, a syn jí byl svěřen do péče.

Manžel si nechal její dům i se všemi věcmi, odmítl jí vrátit byť i jen maličkost. Přišla zcela o všechno. Ale měla to nejcennější. Syna a jeho lepší budoucnost. O něj pak ještě musela dlouho poměrně těžce bojovat, ale nakonec sobě i jemu život v Česku vybojovala.

„Nikdy jsem se nechtěla vracet domů. Ale o těch Vánocích mi najednou došlo, že to není už jen o mně a mé lásce k Egyptu a stylu života, jaký jsem tam vedla. Je to už i o synovi. Především o něm. A já pro něj nechci budoucnost a život, jaký by měl v Egyptě. Nemohla jsem to už udělat ani sobě, ani jemu. Dodnes nechápu, a to jsme tu už pět let, jak jsem mohla tak dlouho v Egyptě a v té kultuře žít, navíc šťastná. Připadalo mi to cool a normální... Nevím, jestli to byl ten Korán místo koled, ale dneska jsem nesmírně šťastná, že jsem se nakonec rozhodla nevrátit se tam zpátky. Není to jednoduché, máme občas těžkosti, ale zcela jiné. Mám práci, syn chodí do školy… A to jsem si říkala, že mně se nikdy nestane to, abych si vzala cizince…“

Mimounijní země byla nakonec štěstí

Karolínin příběh není jediný. Dívek a žen, které se vdají do cizí země, je spousta. Buď se skutečně zamilují, nebo jen chtějí žít jinde s pocitem, že jinde bude líp. Ale ono staré známé „doma je doma“ někdy doceníme až mnohem později. V Karolínině případě, když už nejde jen o nás.

Karolína měla štěstí, že Egypt je mimo Evropskou unii a neplatí zde zákony o vydání dítěte zpět, takže Mahmoud nemohl žádat návrat dítěte do Egypta, kde se jeho syn narodil. Vlastně si prožila příběh obrácený příběhu z knihy a filmu Bez dcerky neodejdu. Ona se „jen“ se synem už nevrátila...

Všichni čas od času sledujeme nebo čteme příběhy zoufalých matek, jimž soud odebral dítě, které svěřil otci v jiné unijní zemi. Zlomené matky se pak roky snaží získat dítě zpět, někdy marně. V případě Egypta zase hrozí, že by si mohl Mahmoud jednou dítě unést zpět, kdyby se dostal do Čech.

„V tom mám jasno. Ač zoufalá, jela bych za ním. Jela bych za mým synem kamkoliv. Nějak bych si poradila,“ říká Karolína.

Proto než se rozhodnete pro sňatek a založení rodiny s cizincem, zjistěte si všechna potřebná rizika a úskalí. I když je vše zalité (saharským) sluncem, myslete na to, že tomu tak nemusí být vždycky.

A MMD je skoro stejně taková jistota, jako že bez práce nejsou koláče.

 

foto: Zdeněk Strnad / Midjourney, zdroj: Autorský článek

Tipy redakce

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...