Pátek Karla Křivana: O transparentu, který mě vytočil jen díky síti X

Stalo se to každému z nás, kdo něco píšeme či vkládáme na sociální sítě, zejména na tu X. Nutnost být stručný a navíc razantní, protože čím radikálnější pitomost, tím větší šance, že si vás někdo všimne, nás vede k tomu, že se někdy vyjádříme, jemně řečeno, nepřiměřeně. Prostě napíšeme zjednodušující výkřik. Nic se neděje, dá se to smazat nebo počkat pár minut, až post zmizí v čase a je nahrazen novými moudrostmi.

Neštěstím sociálních sítí nejsou jen zkratkovitá, a tudíž nedomyšlená vyjádření, ale také reakce na ně. Lidé, kteří vás neznají, nevědí, jak přemýšlíte, nezamyslí se nad kontextem, vás jednoduše označí za idiota.

Zaděláno na zábavu

Největší hrdinové pak váš příspěvek okomentují humorem vypovídajícím více o autorovi než o sdíleném postu a vy máte zaděláno na nepříjemnou skutečnost, že spousta dalších lidí si o vás nemyslí vůbec nic dobrého. Jednoduchou reakcí na takový počin je ještě přitvrdit a na zábavu je pak na sítích na pár hodin zaděláno.

Ha, nějaká třicetiletá rozmazlená naivka, které se nelíbí, že by měla za svůj život nést odpovědnost a postarat se o sebe sama.

Přitom by někdy stačilo se podívat na informace o autorovi a zjistíte, že to vůbec není hlupák, o daném tématu něco ví a jen se třeba neobratně vyjádřil. Anebo to jen vy netušíte o problematice nic, a tak jste zvolené zjednodušení nepochopili. Ale na sítích se chyby nepřiznávají. Pálí se od boku, rychle a v dávkách.

Příslušnice levice?

Stalo se tento týden právě na síti X takové nenápadné nedorozumění, tak charakteristické pro naše emocemi nabité přestřelky. Sám jsem naletěl, ale naštěstí nereagoval. Objevila se tam fotografie mladé ženy s ručně psaným transparentem, na kterém stálo: „Je mi 30 a musím se o sebe starat … - demokracie“. K tomu někdo okamžitě připsal „levicaci“ a příspěvek poslal dál do světa.

Mě to nejdříve nadzvedlo. Jsem opravdu nesvůj z toho, jak necháváme zbytečně stát zasahovat do našich životů, necháváme ho „starat se o nás“, mluvit do toho, jak žijeme a za co utrácíme svoje peníze. I řekl jsem si: Ha, nějaká třicetiletá rozmazlená naivka, které se nelíbí, že by měla za svůj život nést odpovědnost a postarat se o sebe sama. Klasická příslušnice progresivistické levice, zajásalo moje liberálně konzervativní já.

A ona to svoboda

Naštěstí jsem ale měl jiné starosti, nereagoval jsem a na fotografii zapomněl. No a za pár dní se fotka objevila na X zase, tentokrát s vysvětlením kontextu. Podle autora této verze mělo jít o transparent z demonstrace Milionu chvilek a text nebyl o třicetileté ženě, ale naší třicetileté demokracii. Znovu jsem si transparent přečetl a pochopil ho zcela jinak. Ano, o demokracii a svobodu musíme pečovat, i když ji máme už třicet let. Nebo spíš „jen“ třicet let.

A jsme u našeho způsobu „čtení“ sociálních sítí. Kdybych si místo pravidelné dávky emocí přečetl text na transparentu ještě jednou, došlo by mi to také hned. Jenže my nejsme při sledování sociálních sítí nastaveni na diskusi, pochopení těch druhých, ale na konflikt. A tak mozek vypnul a nechal na volnoběh fungovat jen svoji agresivní část. Kolik podobných reakcí vyhnaných do extrému předpřipravenými emocemi na sítích předvádíme, že.

Ono by možná stačilo přistupovat k těm, se kterými sdílíme digitální prostor, jako k bytostem, které mohou mít odlišné názory, ale přemýšlí nad nimi. Nechtějí nás hned naštvat nebo urazit, ale třeba nás vyvést z pohodlí a lenosti našeho pohledu na svět a jeho problémy. Chceme se fackovat, nebo domluvit? Otázka, na kterou když si správně odpovíme, nám umožní najít způsob, jak se nesnažit ty jinak uvažující zadupat do země, ale najít s nimi možnost souznění. A když si post, který nás v první chvíli rozčílí, přečteme znova, třeba zjistíme, že přemýšlíme podobně. Já vím, že pak bude míň lajků a srdíček, ale zase víc klidu v duši. Což je k nezaplacení.