Závislá porucha osobnosti je jednou z nejčastějších osobnostních poruch v psychiatrické populaci. Objevuje se u 5–30 % psychiatrických pacientů a u 2–4 % populace celkem. Daleko častěji je diagnostikována u žen. Podle MUDr. Přemysla Suchomela z Psychiatrické nemocnice Havlíčkův Brod jde o jedince, kteří nechají jiné rozhodovat za sebe i při závažných životních rozhodnutích, podřizují své potřeby osobám, na nichž jsou závislí, přehnaně vyhovují jejich přáním, téměř nic po nich nepožadují, sami se cítí bezmocní, mají pocit, že se sami o sebe nedokáží postarat, mají přehnaný strach z opuštění a i každodenní rozhodování potřebují konzultovat s ostatními, neboť potřebují jejich ubezpečování.
Stejně jako u jiných poruch ani u závislé poruchy osobnosti není přesný důvod jejího vzniku znám. K základnímu vývojovému narušení dochází ve velmi raném období. Za „normálních“ okolností nevyhnutelná frustrace a nepohodlí vedou dítě k potřebě snést odklad uspokojení a oddělit vlastní prožívání a najít svůj způsob interakce s okolím. U závislé poruchy k tomu nedochází. Okolí pokládají za jakési „rozšíření“ sebe sama. Dalším přesvědčením je, že pokud by došlo k separaci, vedlo by to k zániku sebe i onoho připoutaného okolí.
Život se závislou poruchou osobnosti
„Jmenuji se Kryštof a za pár dní mi bude 34 let. Na první pohled možná vypadám jako každý jiný člověk – mám dobrou práci, skvělé přátele a úžasnou rodinu. Ale za fasádou dokonalého života se skrývá něco, co mě vždy velmi trápilo a ovlivňovalo každý aspekt mého života. A tím je má diagnóza – závislá porucha osobnosti.“
Kryštof odmalička vyrůstal v úplné rodině, kde ovšem vládla přísná disciplína. Otec byl voják a matka uznávaná lékařka, oba měli na svého jediného syna vysoké nároky. A protože uznání rodičů bylo pro Kryštofa vždy to nejdůležitější, snažil se jim vyhovět a získat jejich pochvalu. „Když jsem něco udělal dobře, dostalo se mi chvály, ale pokud jsem selhal, následovala přísná kritika, často doprovázena fyzickým trestem. Postupně jsem se naučil potlačovat své vlastní potřeby a touhy ve prospěch toho, co očekávali moji rodiče.“
Související…
Reklama
Kryštof byl už od malička vzorným studentem, který byl často dáván za příklad ostatním spolužákům. I přesto byl v kolektivu velmi oblíbený, neboť byl vždy ochotný pomoci a nikdy neřekl ne. „Přestože šlo všechno podle plánu, respektive plánu mých rodičů, uvnitř jsem cítil neuvěřitelnou prázdnotu. Každé ráno jsem se probouzel s pocitem, že můžu někoho zklamat, a tím ho navždy ztratím. A tento strach mě pronásledoval až do dospělosti.“
Vzhledem ke skvělým studijním výsledkům neměl Kryštof problém dostat se na nejlepší vysokou školu, kde poznal Adélu. „Stala se středobodem mého vesmíru. Byla neuvěřitelně krásná, cílevědomá, inteligentní a sebevědomá – vše, co jsem si přál být i já. Okamžitě jsem se na ni upnul a dělal jsem vše, co bylo v mých silách, aby byla šťastná. Celý svůj život jsem přizpůsoboval jejím přáním, potřebám a cílům. Když byla šťastná, byl jsem šťastný i já. Když byla smutná, cítil jsem se ztracený a bezmocný.“
Terapie nebyla snadná. Musel jsem se naučit, jak stanovit své vlastní hranice, jak si vážit sám sebe a jak být nezávislý. Bylo to jako učit se znovu chodit.
Ještě před dokončením vysoké školy se Kryštof s Adélou oženil. Kromě neuvěřitelného štěstí ze svazku s milovanou osobou cítil i naději, že manželství vyřeší jeho obavu z toho, že když ji nevyhoví, ztratí ji. „Ale mýlil jsem se. Místo většího pocitu jistoty se moje závislost na Adéle ještě prohloubila. Pokud byla naštvaná nebo nespokojená, okamžitě jsem to vnímal jako svou životní prohru. Můj život se stal začarovaným kruhem snahy uspokojit její potřeby a obavy z toho, že ji ztratím.“
„Po nějaké době si Adéla všimla, že něco není v pořádku, a poprosila mě, abych vyhledal odbornou pomoc. Ten strach z toho, co by mohla terapie odhalit, bych nepřál zažít nikomu. Ale Adélu jsem miloval víc než svůj život, a tak jsem souhlasil.“
Tento příběh skončil dobře
Kryštof začal chodit k terapeutovi, který mu pomohl pochopit, že trpí závislou poruchou osobnosti. „Byl to šok, ale zároveň úleva – konečně jsem měl vysvětlení pro své chování a pocity. Terapie nebyla snadná. Musel jsem se naučit, jak stanovit své vlastní hranice, jak si vážit sám sebe a jak být nezávislý. Bylo to jako učit se znovu chodit. Zažíval jsem neuvěřitelné úzkosti a deprese, které často provázely myšlenky na sebevraždu. Ale s podporou terapeuta a Adély jsem pokračoval dál a postupně začal nacházet rovnováhu. Učil jsem se říkat "ne" a přijímat, že mé potřeby jsou také důležité. Uvědomil jsem si, že vztah by měl být partnerstvím, kde oba partneři mají rovnocenné postavení. Moje sebevědomí rostlo a spolu s ním i můj vztah s Adélou.“
„Dnes, po několika letech terapie, má cesta stále pokračuje. Závislá porucha osobnosti je něco, s čím budu bojovat celý život, ale teď mám nástroje a podporu, abych to zvládl. Naučil jsem se, že je v pořádku být sám sebou a že nemusím neustále usilovat o schválení druhých. Můj příběh je živým důkazem toho, že i s takovým břemenem je možné najít cestu ke světlu a zdravějšímu a plnohodnotnějšímu životu.“
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek
