Klára Matanelli: Dar smrti

Odmalička byla Smrt mým nejlepším přítelem. Když si jiné děti hrály na hřišti, já seděla opodál na houpačce a povídala si s ní. Když se rodiče doma hádali, ležela se mnou na posteli v mém pokoji a vyprávěla mi o tom, jak to chodí v jejím světě. Že tam k hádkám nedochází. Že na Místě, tak svému světu říkala, je nepřehlušitelný klid.

Zkrátka jsem se v její přítomnosti už narodila. Smrt mi říkala, že když mě přivezli z porodního sálu, stála trpělivě u mého inkubátoru a od té doby mě neopustila.

Narodila jsem se předčasně, v sedmém měsíci, a byla jsem opravdu hodně drobounká. Máma říkala, že když mě poprvé držela v náručí, měla pocit, že mě může pouhým dotekem rozmáčknout. Vždycky ke mně proto mluvila tiše, jako by mě snad i výška jejího hlasu mohla složit k zemi.

Vyjma tohohle mi ale ani jeden z rodičů můj chatrný zdravotní stav nepřipomínal. Jen si každý druhý večer zalezli do koupelny, pustili nahlas sprchu a s brekem si cosi šuškali v naivním přesvědčení, že o tom nevím.

Snažili se být pro mě stateční, abych si nepřipouštěla, že mi zaostávají základní funkce v těle. Nebylo jim to ale nic moc platné, když mi pak doktoři při pravidelných kontrolách dávali jasně najevo, že s plánováním budoucnosti bych se neměla příliš unáhlovat.

Poslouchala a sledovala jsem to celé v zamlžení. Bylo mi to upřímně jedno. Brala jsem život jako nedůležitou etapu před tím, než se dostanu na Místo. Myšlenka konce mě nijak obzvlášť netrápila. Možná to bylo právě kvůli tomu, že Smrt byla mým nejbližším společníkem.

„Já se Smrti nebojím. Jsem s ní za dobře."

Říkávala jsem vždycky odlehčeně každému, když na tohle téma došlo. Okolí se pak buď začalo smát a nebrali mě vážně, a nebo naopak znejistěli a vyhýbali se mi pohledem. Nikdy jsem jim nevyvracela řeči typu, že bych o Smrti neměla vtipkovat, protože to přináší smůlu. Já svou pravdu znala a nepotřebovala jsem se nijak obhajovat.

Každý má o Smrti představu jinou. Někdo si myslí, že vypadá jako skeleton s kápí a kosou a někdo další, že je to zkrátka ztělesnění něčeho odporně děsivého. Já Smrt znala a nepřipadala mi o nic jinačí než moji rodiče, učitelé nebo spolužáci ve škole.

Neměla lebku místo hlavy, neměla černou kápi a ani kosu v ruce. Měla něžný úsměv, hluboké oči, a když mluvila, člověk hltal každé její slovo s potřebou slyšet víc. Kdyby šla po ulici, nikdo by ji za Smrt neoznačil. Viděl by mladého kluka, holku, zkrátka člověka jako každého jiného. Záleželo by jen na tom, jakou podobu by na sebe Smrt zrovna vzala.

Já ji nejčastěji znala jako černookého dlouhána s rozcuchanými havraními vlasy. Ale na tom, jak se mi zjevovala, mi nezáleželo. Naslouchala bych jí se stejnou láskou a zaujetím, i kdyby byla stará a scvrklá. Hlavně, že by jí zůstal ten pronikavý pohled a měkký úsměv. Díky těmhle rysům jsem ji v zalidněném davu vždycky rozeznala. Když kráčela, táhl se za ní pruh intenzivní energie, kterou neměla žádná jiná bytost na zemi.

„Vyprávěj mi o Místě."

Prosila jsem ji každou noc, když jsem nemohla spát. Přivinula si mě k sobě a vykreslovala mi svůj svět dopodrobna. Znala jsem Místo lépe než město, ve kterém jsem od narození žila, přestože jsem tam nikdy fyzicky nebyla. Táhlo mě to tam. Znělo to jako ráj, když o něm Smrt mluvila. Jako fantazijní říše, kterou člověk najde za kabáty ve skříni, nebo při pronásledování bílého králíka. Jako cosi neuchopitelného a nevysvětlitelného, co neslo auru klidu a bezmeznou zásobu splněných přání.

„Zanedlouho se Místa dočkáš. Vezmu tě tam. A budeme spolu napořád."

Slibovala mi a já s touhle informací spokojeně usínala. Místo znělo ještě daleko lépe než obyčejný život tady na zemi. Smrt mě činila výjimečnou a já svou neobvyklost nemohla zahazovat v zajetém konvenčnu tady.

„Hele, co je tak zajímavýho na tý nástěnce?" vyrušil mě kdosi během toho, co jsem upírala zrak na úsměv Smrti pár metrů před sebou. Stála v mojí škole přesně před korkovou tabulí s rozvrhy a já seděla na lavičce u zdi. Párkrát jsem zamrkala a zadívala se na narušitele klidu vedle sebe.

„Koukám na... špendlíky," vypravila jsem ze sebe sekaně a poukázala na hlavičky malých medvídků zabodnutých v papírech.

Cizinec povytáhl překvapeně obočí a moje malá verze v hlavě se rázem profackovala za tu nejpitomější vyhrknutou odpověď vůbec. Bylo z ní očividné, že jsem ve svém životě moc interakcí s dalšími lidmi nepraktikovala.

„Na špendlíky?" zopakoval po mně pobaveně a pak smíchy zavrtěl hlavou, když jsem mu odtušila tupým čučením. „A nechtěla bys podniknout radši něco zábavnějšího? Třeba po škole? Se mnou?" roztáhl rty do úsměvu cizí blondýn a tentokrát překvapením vystřelilo obočí mně.

„A my se známe?" reagovala jsem zmateně a on se uchechtl.

„Ehm, no... chodíme spolu už dva roky na seminář z angličtiny, takže hádám, že jo."

Nejspíš si myslel, že si z něj utahuju, protože mě dál rozveseleně sledoval a ležérně své vysoké tělo v džínách a bílé mikině rozvalil na lavičce. Bylo normální si jen tak k někomu přisednout a hned ho někam pozvat? Neděly se takové spontánní prkotiny náhodou jenom ve filmech?

„No, já nevím. Kam bychom šli?" ošívala jsem se na jeho předešlou otázku a váhavě očima prokmitala celou jeho postavu.

S kluky jsem za svých osmnáct let mockrát nepromluvila. Tenhle byl pěkný, urostlý, ale na můj vkus až příliš extrovertní. Nepamatovala jsem si ho ze společných hodin.

Pravdou ale bylo, že já v hodinách nevnímala skoro nic. Pomalu ani výklad. Chodila jsem do školy jen proto, že to chtěli rodiče. K čemu by mi taky bylo věnovat pravidelnou pozornost akademické půdě, když jsem se vysoké ani nemusela dožít.

„Co bys řekla na to, že bychom místo civění na nástěnku, civěli na ryby v akvárku?" navrhl a já se uchechtla tomu neplánovanému rýmu.

Přišlo mi, že svoje balící taktiky inspiroval sledováním filmů pro pamětníky. Možná takhle ale třeba flirtovali všichni moji vrstevníci. Nedokázala jsem to ze svých nulových zkušeností posoudit.

Pokrčila jsem beze slov rameny na znamení, že nejsem z jeho nabídky úplně odvařená, a on si mě znova důkladně prohlédl, jak kdyby se potřeboval ujistit, jestli jsem náhodou nespadla z mimozemský stanice.

„No ták," přemlouval mě dál po hluché odpovědi, a i když jsem sváděla vnitřní boj sama sebou, nakonec vyhrála zvědavost.

„Tak fajn."

...

Vzal mě do Mořského světa a nejspíš to považoval za naše první rande. Já přitom ani polovinu večera netušila, jak ho oslovovat. Svoje jméno mi neřekl. Očividně počítal s tím, že ho budu dávno vědět, když jsme se pravidelně potkávali na hodinách. Jenomže já neměla přehled ani o školním rozvrhu, natož o jménech svých spolužáků.

Dost se mi ulevilo, když jsme zahlídli lidi ze školy, co na něj pořvávali „Nathane" z druhé strany ulice, a já tak nebyla za absolutního exota celý večer.

„Proč si mě pozval ven?" zeptala jsem se zničehonic, když jsme stáli u vitríny se vzorky kostí vyhynulých druhů ryb.

„Protože jsem chtěl,“ odvětil jednoduše, jako by to byla naprosto běžná věc.

Asi jsem fakt byla pozadu, co se týkalo vztahů s vrstevníky. Nebo jsem spíš byla naprostý opak. Oni se báli Smrti a bezstarostně si užívali život a mně život přišel příliš obyčejný na to, abych si ho užívala; proto jsem se nemohla dočkat, až se mě Smrt plně ujme a vezme mě tam, kam jsem vždycky patřila.

„A to se ti nechtělo ty předešlý dva roky, co se známe?" dobírala jsem si ho a on se zazubil a promnul si nervózně zátylek.

„Nesebral jsem odvahu."

Zadívala jsem se mu do očí. Byly odlišné očím Smrti. Světle modré a s jiskrou, která Smrti chyběla. Ale zase mě tak nepoutaly a neměla jsem potřebu se do nich hodiny bořit těmi svými. Odtáhla jsem od nich pohled a dívala se na mrtvolky ryb ve vitríně.

„Nechceš vidět spíš ty živý? Jsou lepší," ukázal se zmateným obličejem na tyrkysová akvária kolem, kde proplouvala pestrobarevná hejna.

„Tyhle jsou šťastnější,“ usmála jsem se na nažloutlé kůstky. Jsou přece na Místě, pomyslela jsem si v duchu.

„No, tak šťastnější bejt rozhodně nemůžou. Jsou mrtvý," reagoval sarkastickým tónem Nathan a já se zakabonila.

„Smrt přece nemusí nikoho udělat nešťastnýho. Není špatná, je přirozená!" bránila jsem svého přítele, který byl momentálně v nedohlednu.

Od chvíle, kdy nás Nathan vyrušil ve škole, jsem Smrt neviděla. Bylo to zvláštní. Zvykla jsem si, že mě následovala na každém kroku.

Rozhlédla jsem se, ale nebyla ani mezi ostatními návštěvníky. Prostě nikde.

„No ale... jak může bejt dobrá, když ti nenávratně vezme život, kterej pak už nemůžeš žít?" odpověděl mi Nathan otázkou a na moment mě tím umlčel.

Netušila jsem, jak na to zareagovat. Stejně by se hádal dál a já svoji pravdu dávno znala. Byli jsme jiní. On Smrt neznal a neměl šanci pochopit, jak důležitou roli hrála v mém životě.

...

Když mě doprovodil domů se slovy, že by to rád někdy zopakoval a že se uvidíme ve škole, zalilo mě příjemné teplo. Trochu podobné tomu, které jsem cítila, když jsem byla poblíž Smrti.

Byl to fajn strávený den navzdory tomu, že se mi původně vůbec nechtělo nikam jít. Možná jsem dokonce ani nezažila lepší, přestože se nedalo z mnohého vybírat.

Usmívala jsem se a nevěděla ani proč. Jen jsem se těšila, až Nathana uvidím znovu. Nerozuměla jsem těm hřejivým pocitům uvnitř sebe. Nikdy jsem se na nikoho z pozemského světa netěšila.

Smrt seděla v mém pokoji na židli. Měla svou obvyklou podobu kluka s uhelnou spletí vlasů na hlavě a pokožka jí ve tmě bíle zářila. Její oči se do mě probodávaly a v přítmí pokoje se leskly jako dva obsidiány.

„Mě nemůžeš opustit, Andreo," oznámila mi Smrt v moment, co jsem vstoupila do dveří, a nepřestávala mě provrtávat hloubkou svého pohledu.

„Ale já se o to přece ani nepokouším," řekla jsem v obraně a urychleně za sebou zavřela. Hlas se mi třásl.

V pokoji vládla divná stísněná atmosféra, kterou ke mně vysílala. Zdálo se, že se zlobila. Přímo niterně plála vztekem.

„Vím, že se na něj těšíš, ale s ním nemůžeš mít budoucnost. Není pro tebe stvořený! Ty patříš na Místo. Tam je tvůj domov!" promlouvala ke mně chladným pevným tónem, kterým mě přimrazovala k podlaze.

Takhle jsem Smrt neznala. Takhle ještě ne. A rozhodně jsem si na její novou podobu nechtěla zvykat.

„Vyprávěj mi o Místě," poprosila jsem ji chvějícím se hlasem jako vždycky, abych ji získala zpět na svou stranu. Aby měla zas ten něžný úsměv na tváři.

Mužská postava se trochu uvolnila a přistoupila ke mně. V černých očích byly stále stopy varování, ale už mi nic víc neřekla. Jen si lehla na mou postel a dala se do našeho večerního obvyklého rituálu.

...

Nathanovi jsem se ale i tak nedokázala vyhýbat. Čas strávený s ním mě bavil. Byl jako dar, což podtrhovalo význam jeho hebrejského jména.

Smáli jsme se, naplňoval mě zvláštní energií, díky níž jsem se těšila i na běžné hloupé věci, jako třeba na stání ve frontě na pečené vafle, které jsme si kupovali každý pátek ráno na oslavu konce týdne ve škole.

Každým dnem jsem s ním chtěla trávit ještě větší část svého času a podnikat všechny jeho spontánní plány. Třeba lézt na střechy rozpadlých garáží nebo lézt v noci na vrby v parku a čekat na východ slunce.

Podařilo se mu ve mně probudit zájem o normální život. Ukázal mi, že opravdu dokáže být i naplňující a že jím člověk nemusí pouze proplouvat.

Když jsme byli spolu, Smrt jsem nikdy nezahlédla. Nebyla mým stínem jako dříve. Mátlo mě to. Jako by Nathan byl její protipól ve skutečném světě, kam ona nemohla, a odháněl ji pryč.

„Zítra tě ráno vyzvednu, ať nejdeš sama na vlak. Těším se," sdělil mi Nathan, když jsme se loučili u mého baráku, a dal mi malou pusu na rty.

Naplánovali jsme si na víkend výlet pod stan a já se nemohla dočkat. Celá rozzářená jsem se vřítila domů a vše nejdřív odvyprávěla rodičům. Měli rádi moje povídání o Nathanovi a měli rádi i jeho. Nikdy předtím jsem je nezažila tak uvolněné, než dokud k nám nepřišel prvně na návštěvu. Jak kdyby z nich spadla určitá zátěž. Dokonce i omezili to své scházení se na tajňačku v koupelně.

Svalila jsem se na postel v pokoji. Přihlouple jsem se culila do stropu a srdce mi tlouklo v náruživých intervalech.

„Začínáš ho mít raději než mě. Cítím to," ozval se z rohu místnosti hlas Smrti a já nadskočila leknutím.

Pohltila mě rázem úzkost a euforický moment byl ta tam.

Její tón byl škrábavý a nepříjemný. Otíral se o mou pokožku tak dravě, jako by ji chtěl prorvat a dostat se dovnitř. Nebyl to ten hlas, který jsem tak ráda poslouchala. Chtěla jsem si zacpat uši a už nikdy ho neslyšet.

Chtěla jsem Smrt zahnat. Najednou mi tak příšerně vadila a překážela. Ty její hluboké oči mě teď jen stahovaly k sobě, a já přitom chtěla setrvat tady. Tady pevně na zemi.

„Cítím se s ním živá. Líbí se mi to! Chci s ním zůstat! Chci s ním zažít všechny ty věci, o kterých mi vyprávěl!" křikla jsem vztekle a postavila se před ohromnou postavu rostoucí a napřimující se v koutě místnosti.

„Ty patříš na Místo! Sama to víš a sama jsi to i řekla!"

Smrt rostla stále výš a výš. Nabírala enormních rozměrů. Srdce mi málem protrhlo hrudník, když jsem viděla její temnou rozsáhlost, která se v žádném případě nemohla rozložit do velikosti mého pokoje. Polykala jsem a potlačovala tak svíravost, kterou mi Smrt svým dominantním působením vpalovala do drobné postavy.

Vystrčila jsem k ní zpupně bradu.

„Já už nechci na Místo! Já chci zůstat tady!" zařvala jsem a ona se během vteřiny opět scvrkla na svou normální velikost.

Byla ticho. Tak ticho, že jsem slyšela, jak se mi na pažích rozsévá husí kůže. Tak ticho, že jsem slyšela muže otevírat víko od popelnice na druhé straně města. Přestala jsem na pár chvil i dýchat, abych nenarušila tu mlčivou symfonii.

„Buď si s ním. Buď si tady,“ hlesla k mému překvapení a začala se rozpouštět v černém dýmu, až nakonec ve tmavém mraku zůstal jen náznak obrysu její bílé tváře. „ale pamatuj si, že já nikdy neodejdu. Stejně jako že nemůžeš zastavit čas.“

I bledý obrys začal pomalu splývat s kouřem, až nakonec zbyla jen malá ústa.

„Já i ty máme svůj osud jasný, Andreo!"

Tím Smrt zakončila naši hádku a zmizela kompletně.

Padla jsem na podlahu a objala samu sebe chvějícími se pažemi. Procházel mnou mráz.

Ještě dlouho potom, když jsem se k události v pokoji vracela, mnou projížděly jedové jehlice mířící přesně doprostřed prsou.

Najednou už nebyla po mém boku vůbec. Najednou mi nevěnovala něžné úsměvy a svá poutavá slova, kterými si namotala vždy mou pozornost jako pavouk mouchu na hubící vlákna.

Chyběla mi. To ano. Ta její původní podoba, kterou jsem vídala po většinu života. Zároveň ze mě však odpadla jistá tíseň, kterou jsem pociťovala po celou dobu její přítomnosti, přestože jsem si to nikdy dřív nedokázala připustit.

...

Čas šel dál a mně Smrt chybět přestala. Přestalo mi chybět vše spojené s ní. Můj život naplňovali přátelé, rodina a hlavně Nathan. Smrt už nebyla mým nejlepším a nejbližším přítelem. Byla čímsi cizím, co jsem kdysi dobře znávala, ale nechtěla jsem to už nikdy znovu zakomponovat do své nynější reality. Vzpomínka na ni by akorát otevřela jen cosi až fyzicky bolestného, co se mi rozlézalo po těle pokaždé, když jsem se v mysli vrátila do toho posledního večera v mém pokoji.

A tak jsem na ni raději zapomněla a rozloučila se s každou předešlou kapitolou, kterou obsahovala.

„Miluju tě, Andreo," zašeptal mi Nathan do rtů, když jsme stáli na vyhlídce kousek od lesa; chvíli po tom, co jsme do sebe naházeli celý obsah piknikového koše.

Bylo to poprvé, co jsem od něj tahle slova slyšela. Obestoupilo mě známé příjemné teplo a násobilo se při každém zopakování jeho doznání v duchu. Nikdy jsem nebyla šťastnější.

Srdce mi vervou naráželo do hrudní kosti a já se nadechla, abych zareagovala, když v tu se kolem mě rozprostřela černá tma. Mohutný plášť, skrz který nešlo vidět ani dýchat, se mi vecpal do všech skulin v těle. Jako kdyby mě někdo vmrštil do jámy dehtu a já kvůli jeho mazlavé těžkosti nemohla ven. Dusil mě a mučivě táhl níž a níž do svých útrob.

Ta dvě slova z mých rtů už nevyšla. Nevyšlo z nich totiž vůbec nic.

Všechno ustalo a ztichlo. I moje vnitřní panika.

Ve tmě jsem zahlédla bílý proužek. Až pak mi došlo, že pomalu rozlepuju víčka od sebe. Musela jsem usnout, ale prostředí kolem sebe jsem nepoznávala.

Už jsem nebyla na vyhlídce. Tohle široké prostranství bylo o dost rozdílnější. Nebe bylo krvavě rudé a zem pode mnou měkká jako peřiny, a přesto situovaná jako přistávací plocha pro létající objekty. Zmateně jsem se začala rozhlížet po až neskutečném prostoru, který vypadal jak vygenerovaný umělou inteligencí.

„Kde to jsem?" vydechla jsem v šoku sama k sobě a ucítila, jak mě kdosi bere za ruku.

Obrátila jsem hlavu a setkala se s hlubokým pohledem, který mě doprovázel většinu mého života.

„Jsme na Místě," sdělila mi Smrt.