Objevování subkultury goth může být fascinujícím příběhem, který často začíná nevinně a postupně se vyvíjí v hlubokou vášeň. Cesta nadšené gotičky Viky začala oblibou černé barvy a nečekaným setkáním, které ji k této alternativní kultuře nasměrovalo. V rozhovoru odhaluje, co pro ni znamená být gotičkou, jak ji ovlivňuje hudba a jak se vyrovnává s různými reakcemi okolí.
Jak jste se dostala k subkultuře goth? Co vás na ní nejvíce fascinovalo?
Začalo to poměrně nevinně; už od cca deseti až jedenácti let se mi opravdu líbila černá barva. V necelých čtrnácti letech jsem si obarvila vlasy na černo, a po příchodu do školy jsem se setkala s poněkud negativními reakcemi. Všichni na mě pokřikovali „Emo“ a posmívali se mi. Až jednou mě jeden kluk nazval „gotičkou“. Nemyslel to zle. A vlastně mu vděčím za to, jak můj život vypadá teď. V té době jsem ještě neměla ani ponětí, o co se jedná. Takže hned, jak jsem přišla domů, jsem zasedla k počítači a začala vyhledávat. Ten kluk to možná neví dodnes, ale tuto subkulturu, se kterou úplně souzním, jsem objevila právě díky němu. Všechno, co jsem tehdy viděla a četla na internetu, se mnou rezonovalo snad ve všech ohledech.
Co pro vás znamená být gotičkou?
Snad každý člověk má odjakživa potřebu někam zapadat – někam patřit, s někým nebo s něčím se ztotožnit. Měla jsem vždy dojem, že kamkoli přijdu, jsem jako kůl v plotě, skoro jako mimozemšťan. V gotice jsem našla přesně to, co jsem tak dlouho hledala. Navzdory silné individualitě mezi jednotlivci naší subkultury je přeci jen pár věcí, které nás spojují do jednoho celku. Mezi ně patří například hudba.
Spousta z nás nosí satanistické symboly, to je pravda. Ale v drtivé většině případů je to jen pro tu estetiku. Satanismus ani jakákoli jiná náboženství nemají s naším životním stylem nic společného.
Líbí se mi jedna hláška z písně „Israel“ od skupiny Siouxsie and the Banshees: „I když jsme úplně sami, nikdy nejsme na vlastní pěst, když zpíváme.“ Hudba je totiž to, na čem naše subkultura stojí, a to nás všechny sjednocuje. Kdykoli posloucháte svou oblíbenou skladbu, nikdy nevíte, kdo ji ve stejnou chvíli poslouchá také. Třeba je také jeho oblíbená...
Jak byste popsala svůj styl? Co vás inspiruje při volbě oblečení a make-upu?
Svůj styl vlastně ani moc nedokážu popsat. Nosím prostě to, co se mi líbí. Kombinuji různé prvky, od každého něco. Co se týče make-upu, obvykle si předem nic neplánuji – jednoduše si sednu před zrcátko a tvořím. V průběhu mě napadají další a další vylepšení, která postupně přidávám.
Jakou roli hraje v goth subkultuře hudba? Jaké kapely nebo žánry vás nejvíce oslovují?
Na hudbě naše subkultura vznikla. Původce toho všeho je punk, od tohoto stylu jsme převzali i pár politických názorů, jako je třeba důraz na individualitu a rozmanitost a všeobecný odpor k jakémukoli druhu násilí a nenávisti. Post-punkové skupiny (např. Joy Division nebo Bauhaus), které vznikly již ke konci sedmdesátých let, daly podnět ke vzniku dalším hudebním žánrům, jako je gothic rock, cold wave nebo dark wave. Co se týče mého osobního vkusu, opravdu jsem si oblíbila již zmíněnou skupinu Bauhaus i jejího zpěváka Petera Murphyho, dále pak Lebanon Hanover, Rosegarden Funeral Party, The Sisters of Mercy nebo The March Violets.
Jak reaguje vaše okolí na váš vzhled a styl? Setkáváte se spíše s podporou, zvědavostí nebo předsudky?
Jsou dny, kdy mě na ulici několikrát lidé zastaví, aby mě pochválili, občas se se mnou chtějí vyfotit. Ale pak mám naopak dny, kdy na mě jen pokřikují a se smíchem na mě poukazují. Ne úplně zřídka se mi také stává, že si mě někdo fotí tzv. „na tajňáka“. A je to tedy opravdu tajné, hlavně když má ten dotyčný zapnutý blesk. Co se týče toho, jaké reakce převažují, tak to asi nejsem schopná říct – je to poměrně vyrovnané.
Jakým způsobem se goth subkultura promítá do vašeho každodenního života – kromě oblečení a hudby?
Mám opravdu ráda Halloween a Dušičky, což mezi námi gotiky není zas tak neobvyklé. I můj pokoj podle toho vypadá. Většina nábytku je jak jinak než černá a najdete tu poměrně dost dekorací na téma podzim/Halloween.
Reklama
Můj pokoj ale není to jediné, co odráží můj styl. Opravdu ráda čtu – jsem velká milovnice Edgara Allana Poea. Celkově mám ráda knihy s hororovou tématikou. Horor se také promítá do mých kreseb.
Jaké knihy, filmy nebo umělci vás inspirovali nebo ovlivnili?
Na filmy vlastně moc nekoukám, prostě u nich nevydržím. Ale co mě nejvíce ovlivňuje, je hudba. Vždycky si ráda nějakou pustím, např. když se maluji. To, jaké v nás hudba vyvolává pocity, se pak promítá i v tom, jak vypadáme. Není to žádná specifická inspirace, nedokáži to popsat konkrétními slovy. Je to spíš ve formě nějaké „sugesce“.
Jak vidíte budoucnost goth subkultury? Myslíte si, že se nějak mění nebo vyvíjí?
Posledních pár let mi připadá, že se gotika tak trochu dostává do povědomí více lidí. Nechci úplně říkat do mainstreamu. Ale už je to skoro jako nějaká „móda“, což vnímám trochu jako problém. Lidé zapomínají, o čem naše subkultura vlastně je. Jak vznikla. Čím dál tím častěji se mi stává, že vidím lidi, kteří se považují za goth. Avšak posléze zjistím, že neví v podstatě nic o naší historii a nemají sebemenší zájem o naši hudbu. Skoro se mi zdá, jako by se tak oblékali čistě pro pozornost či dosažení určitých reakcí. Budoucnosti se docela obávám. V případě, že to takhle půjde dál, význam naší subkultury se dočista vytratí.
Jak početná je komunita „pravověrných“ v Česku? Přichází noví členové? Jsou někteří naopak v seniorském věku?
Ohledně početnosti naší komunity si nejsem jistá. U nás jsem viděla zatím jen spíše mladší lidi. Ale je dost zahraničních gotiků, kterým je přes čtyřicet let (a mají rodinu), a párkrát jsem viděla i někoho přes šedesát.
Setkala jste se někdy s nepochopením nebo kritikou vůči svému stylu života? Jak na to reagujete?
Setkávám se s tím prakticky pokaždé, když jdu někam „vyfintěná“, jak ráda říkám. Na tohle je nejlepší reakcí asi totální ignor. Prostě nereagovat. Ne vždycky je to snadné, ale obvykle to zabírá. Lidé, kteří mají potřebu na vás mít nějaké komentáře, to přestane bavit ve chvíli, kdy nabydou dojmu, že je vám to jedno.
Nemá význam zabývat se lidmi, kteří nám nikdy nedali nic pozitivního, protože na 99 % ani nikdy nedají. A navíc, kdybychom rozdávali lásku na potkání – jakou by pak měla hodnotu?
Co se týče nepochopení/kritiky mezi blízkými, tak s tou se nijak zvlášť nesetkávám. Mám to štěstí, že jsem obklopená lidmi, kteří mě chápou a plně podporují. Vědí, že tím nikomu neubližuji. Dávají mi prostor být sama sebou.
Jaké jsou podle vás největší mýty nebo stereotypy o goth subkultuře, které byste chtěla vyvrátit?
Je jich poměrně dost. Jedním z nich je beze všeho přesvědčení, že všichni jsme satanisté. Ano, spousta z nás nosí satanistické symboly, to je pravda. Ale v drtivé většině případů je to jen pro tu estetiku. Satanismus ani jakákoli jiná náboženství nemají s naším životním stylem nic společného. Tohle je především hudební subkultura, ne náboženská.
Máte nějaký oblíbený citát, motto nebo myšlenku, která vás inspiruje?
Osobně jsem toho názoru, že bychom měli brát ohled pouze na názory lidí, kteří nás mají rádi. Lidí, kteří si zaslouží naši lásku a stojí o ni. Nemá význam zabývat se lidmi, kteří nám nikdy nedali nic pozitivního, protože na 99 % ani nikdy nedají. A navíc, kdybychom rozdávali lásku na potkání – jakou by pak měla hodnotu?
Vnímáte goth subkulturu spíše jako únik od reality, nebo jako způsob, jak hlouběji prozkoumávat určité aspekty života? Co vás na této subkultuře vnitřně oslovuje?
Asi ta jednotnost. To, že nesoudíme jeden druhého. Prostě jsme – bez ohledu na to, jací jsme. Nemyslím si, že je to nějaký únik. Spíše uvědomění si reality. Uvědomění si, že vzhled nebo zájmy není něco, za co bychom měli kohokoli soudit, ačkoli většinová populace to vidí trochu jinak.
V makeupu se odráží aktuální emoce.
Pravděpodobně každému z nás byly už od dětství podsouvány určité „morální zásady“ – to, jak bychom se měli chovat, jak bychom měli vypadat, co máme dělat, jak máme žít... Tyto zásady nejsou vždy opodstatněné a my to dobře víme. V případě, že děláme to, co nás dělá šťastnými a nikomu tím neubližujeme, pak není co řešit.
Myslíte, že být gotičkou vám pomáhá lépe vyjádřit a pochopit své vlastní emoce, jako je smutek, úzkost a samota? Jakým způsobem?
Pro mě to funguje jako určitý způsob terapie. Když se necítím úplně ve své kůži, zasednu ke stolku a prostě se jen maluji. Výsledek bývá v těchto případech poněkud abstraktnější než obvykle, ale zabere to. Každopádně můj make-up pak odráží přesně to, co v tu chvíli cítím. Je to podobné jako malování na plátno.
Odbočím k „pozemštějším“ záležitostem: používáte nějaký speciální makeup? A co péče o pleť? Vaše líčení musí být pro pokožku, zvláště na obličeji, velmi zatěžující.
Make-up používám poslední dobou už jen bílý, konkrétně od značky illamasqua. Předtím jsem zkoušela ještě pár jiných značek, ale neměly takovou kvalitu, jakou od těchto produktů očekávám. Na krk pak používám černou barvu od Snazaroo. Vzhledem k tomu, že mám docela dobrou pleť, tak na ošetření pleti před nebo po líčení nepoužívám vlastně nic.
Jakým způsobem se vyrovnáváte s nepochopením nebo předsudky, které mohou být spojeny s vaším vzhledem a životním stylem?
Prostě to neřeším. Zabývat se negativními reakcemi, které nemají ani žádný konstruktivní základ, ze kterého bych si něco mohla vzít, vnímám jako ztrátu času.
Jak vnímáte temnotu v kontextu goth subkultury? Je to pro vás spíše symbolické vyjádření určitých životních pravd, nebo je to něco, co vás přitahuje i na osobní úrovni?
Velkou část z nás například přitahuje téma smrti. Jde téměř o fascinaci. „Normální“ lidé si možná řeknou: „Proč by někoho fascinovalo něco tak morbidního?“ A proč by vlastně měla být smrt morbidní? Je to přirozená součást života. Proč bychom se měli bát něčeho, čemu stejně neunikneme? To samozřejmě neznamená, že chceme zemřít. Spíš je to něco, co nám připadá jako taková malá záhada. Nikdo vlastně neví, co je po smrti. Jestli vůbec něco je. Já se přikláním spíš k té druhé variantě – že není nic, a proto bychom si svůj život měli užít co nejvíce. Ale kdo ví? Takže ano, dá se říct, že temnota nás svým způsobem přitahuje.
Co si myslíte o kontextu krásy v goth subkultuře? Jak se tento kontext liší od běžných standardů krásy ve společnosti?
V naší subkultuře je krása relativní. Máme rádi věci, co jsou odlišné. Rozmanitost je to, co se cení. Neřídíme se nějakými trendy. Chápu, že to, co nosíme, není pro každého zrovna estetické. A to je úplně v pořádku – nikomu se nelíbí všechno. Ale co je důležité, je tolerance. Každý z nás prostě nosí to, co jemu nejlépe sedne. Člověk by se neměl snažit nikoho napodobit, jen aby uspokojil ostatní, to nedopadne dobře. Snažit se být tou nejlepší verzí sebe sama je podle mě ta nejlepší možná cesta.
foto: se svolením Viky, zdroj: Autorský článek
