V roce 1967 provedl americký psycholog Martin Seligman experiment, který by dnes už z etických důvodů asi neprošel. V jeho první části pracoval se třemi skupinami psů, uvázaných v postroji. Psi z 1. skupiny to měli nejjednodušší – po určité době připoutání byli propuštěni. Naproti tomu psi ze skupin 2 a 3 byli rozděleni do dvojic, jejichž členové byli připoutaní společně. Psi ze skupiny 2 dostávali v náhodných intervalech elektrické šoky, které mohli ukončit stisknutím páčky. Kdykoli pes skupiny 2 dostal šok, schytal jej i spárovaný pes ze skupiny 3, jeho páčka ovšem šok nezastavila. Tímto způsobem se psi ze 3. skupiny naučili, že nemají možnost, jak bolesti uniknout.
Ve druhé části experimentu byly stejné tři skupiny psů umístěny do komory o dvou prostorech, oddělených několikacentimetrovou bariérou. Všichni psi mohli uniknout šoku přeskočením přepážky na druhou stranu. Psi ze skupin 1 a 2 princip rychle pochopili a šoku unikali. Avšak většina psů ze skupiny 3, která se předtím naučila, že nic z toho, co dělá, nemá na šoky vliv, si jednoduše lehla a přijala svůj úděl.
Teprve poté, co experimentátoři psy zvedli a napodobili akci, kterou mohou bolesti uniknout, a dvakrát postup zopakovali, naučila se také zvířata ze skupiny 3 bariéru přeskakovat. Seligman na základě svých výzkumů došel k následujícímu závěru – zvířata z 3. skupiny očekávala, že jejich snahy o únik opět nezafungují, a proto se o nic nepokusila, ani když mohla.
Naučená bezmocnost u lidí
Dobře, ale psi se od člověka přeci jen trochu liší. Otestoval někdo hypotézu i na lidech? Je pravda, že etické nároky na experimenty s lidmi jsou mnohem vyšší než na výzkumy se zvířaty, pár pokusů však proběhlo.
Reklama
Zmiňme třeba studii z roku 1975. Její účastníci byli rozděleni do tří skupin. Všechny skupiny plnily stejné mentální úkoly. Zatímco však skupina 1 pracovala v ideálních podmínkách, skupiny 2 a 3 byly vystaveny hlasitému a nepříjemnému zvuku. Skupina 2 mohla hluk vypnout čtyřnásobným stisknutím tlačítka, skupina 3 měla také k dispozici tlačítko, ovšem nefunkční.
Později dostali všichni účastníci krabici s pákou, kterou mohli zvuk vypnout. Ti, kteří v první části experimentu neměli nad hlukem kontrolu, se obvykle v druhém dějství zvuk vypnout ani nepokusili, zatímco zbytek subjektů se manipulaci s pákou naučil rychle.
Když ztrácíme kontrolu
Abychom to shrnuli – naučená bezmocnost často vzniká jako reakce na stresové situace nebo traumatické zážitky, při kterých jedinec vnímá svoji omezenou kontrolu nad výsledkem. Takové pocity bezmoci mohou přetrvávat i poté, co se objeví příležitost ke změně okolností. Mezi časté symptomy patří neschopnost požádat o pomoc, nízké sebevědomí, snížená motivace, menší úsilí při plnění úkolů, pocity frustrace, pasivita a snadné vzdávání se.
Naučená bezmocnost se objevuje např. u obětí domácího násilí. Oběť po opakovaných neúspěšných pokusech konfrontovat či opustit agresora postupně přestává usilovat o změnu a přijímá svou situaci jako neměnný fakt. Tento stav vede k následnému odmítání jakékoliv pomoci, která podle rezignujícího jedince stejně skončí nezdarem.
Děti pocházející z nefunkčních rodin mohou získat pocit, že lidem kolem sebe nemohou věřit, a mohou vyrůstat v domnění, že ať udělají cokoliv, vždy se stane něco špatného.
K rozvoji naučené bezmocnosti může dojít také v případě opakovaného selhání např. při pokusech přestat kouřit nebo zhubnout. U dětí se naučená bezmocnost může projevit ve školním prostředí. Pokud navzdory pečlivé přípravě stále dosahují špatných výsledků, mohou na jakoukoliv další snahu rezignovat.
Proč se bezmocnost naučí jen někdo?
Podle Martina Seligmana mají na rozvoj naučené bezmocnosti velký vliv explanační (vysvětlovací) styly, tedy to, zda tíhneme spíše k pesimismu, nebo k optimismu. Lidé s pesimistickým vysvětlovacím stylem považují negativní události za nevyhnutelné a viní sami sebe z jejich vzniku, kvůli čemuž inklinují i k naučené bezmocnosti („Dějí se mi špatné věci, protože jsem špatný člověk. Zasloužím si to.“).
Svou roli může hrát i rodičovská výchova. Děti tzv. helikoptérových rodičů (rodiče hlídající každý krok svého dítěte) mohou mít strach, že bez podpory rodičů selžou. Ačkoli to může být bolestivé, děti potřebují procházet běžnými neúspěchy dospívání, které je učí řešit problémy, vyrovnávat se se zklamáním a budovat si odolnost.
Stojí za zmínku, že zanedbávání a traumata v dětství jsou dalším rizikovým faktorem naučené bezmocnosti. Děti pocházející z nefunkčních rodin mohou získat pocit, že lidem kolem sebe nemohou věřit, a mohou vyrůstat v domnění, že ať udělají cokoliv, vždy se stane něco špatného.
Jak se bezmocnost odnaučit?
Když už však k rozvoji naučené bezmocnosti dojde, existují metody, jak zmírnit její vliv. Nejčastější léčbou je terapie, zejména kognitivně-behaviorální terapie (KBT), která dotyčným pomůže změnit myšlení a chování.
Dalším účinným způsobem, jak s naučenou bezmocností bojovat, je soustředit se pouze na to, co můžete ovlivnit. Např. jen těžko ovlivníte, zda vás v práci povýší (pomineme-li různé nekalé praktiky), ovšem množství úsilí, které do práce vložíte, máte ve svých rukou.
Můžete si také zvolit dovednost, kterou byste si rádi osvojili, např. hrát na hudební nástroj, a navzdory pochybnostem a výzvám, které určitě přijdou, pracovat na jejím zdokonalení. Sebevědomí nabyté v hraní na hudební nástroj se promítne i do dalších oblastí. Už totiž budete vědět, že nad svým životem přeci jen nějakou kontrolu máte.
